Překvapení – kapitola 3.

7. září 2012 v 21:07 | cimorena |  Salazarova univerzita

Lucius s Dracem a vznášejícím se Potterem před nimi, vstoupili do haly svého domu. "Draco, jdi se převléknout do svého pokoje. A dokud tě nezavolám, nevycházej! Já zatím předám Temnému pánovi můj DÁREK." Draco přikývl a okamžitě uposlechl otcova doporučení.

Konečně doma! Měl co dělat, aby si udržel důstojnost a schody s radostným - "Sláva Merlinovi!" nevyběhl. Otočený k otci zády dovolil, aby mu koutky úst roztáhl spokojený úsměv. Nádhera! Úlevně si oddechl, zbavil se Pottera, mudlů i jejich ohavného způsobu života. Konečně! Znovu ho obklopovala známá atmosféra luxusu, který si zasloužil. Už nebude muset

podstupovat každodenní boj o důstojnost v mudlovské domácnosti, kde na něj bezbranného útočilo bezpočet věcí, co si mudlové vymysleli, aby si vynahradili neschopnost čarovat. Už se nebude muset obávat Potterova výsměchu nebo jeho urážlivých nebelvírsky soucitných pohledů. Odfrkl si odporem - ta zkušenost mu stačila do konce života!

Ano, konečně je spokojený! Šťastné zakončení příšerného dne přesvědčoval sám sebe, zaháněl hořkou chuť porážky od hrstky tupých mudlů a vzpomínku na ponižující záchranu od Pottera. Neposedná myšlenka mu vnucovala pocit, že je mu zavázaný. Ne není! Kdyby Potter věděl, o koho se jedná, vykašlal by se na něj stejně, jako se teď Draco vykašle na Pottra. Co se stalo s Carisou?! Napadlo ho vzápětí. Dost! Okřikl se v duchu. Carisa je jen moták, není důvod se zamýšlet, jak skončila. No a co kdyby na ní Rookwood přece jen použil Avadu?! Popravdě, jak Carisa skončila, mu jedno nebylo, přece jen - byla Malfoyová. Nic víc v tom není… i když to, jak za něj neohroženě bojovala, ho ohromilo. Červíčka pochybností navrtávajícího se do jeho myšlenek zahnal raději kamsi do nejzazšího kouta svojí mysli. Má jiných starostí dost a je navíc - konečně doma. V posledních týdnech po ničem jiném ani netoužil.

Před dveřmi jeho pokoje na něj čekal domácí skřítek "Pane, vítám vás opět doma." klaněl se uctivě. "Může pro vás Otrava něco udělat?"

Draco pyšně přikývl, přesně tohle potřeboval. Někoho, komu může rozkazovat. "Připrav mi něco na převlečení!" nadřazeně vyslovil svůj požadavek a otevřel dveře svého pokoje. Rázně vykročil vpřed, ale překvapením se zarazil v půli kroku.

V jeho pokoji, v jeho oblíbeném křesle seděl malý asi jedenáctiletý chlapec. Světlé vlasy odstínu lučního medu měl nakrátko ostříhané. Seděl tam ve světle zeleném tričku s potiskem. Tričko mu zdobil obrázek hada a o několik odstínů tmavší nápis Had. Sportovně střižené kalhoty a mudlovská sluchátka na uších doplňovala jeho celkově mudlovský vzhled. Pohodlně usazen se pohupoval v rytmu neslyšné melodie. Rozhodně se sem nehodil. Dokonce ani v případě, že by Draco pominul fakt, že v jeho pokoji nikdo cizí nemá co dělat natož se mu prohrabovat ve věcech! Kluk měl v klíně položenou jednu z jeho knih a zaujatě si v ní listoval. Další knihy ležely poházené na zemi kolem křesla a bylo vidět, že už si je prohlížel. Celkově působil uvolněným dojmem někoho, kdo je tu doma a všechno mu tu patří.

Draco se rozvzteklil. Dokončil krok a sáhnul po hůlce. "Pane, zadržte!" zděšeně zvolal skřítek a skočil mezi chlapce. "Zadržte, pane!" zoufale s napřaženýma rukama se snažil Draca zastavit. "To je váš bratr."

"Můj co…?" nechápal a upíral přes skřítkovu hlavu pohled na vetřelce. Ten si konečně všimnul, že už tu není sám. Plaše se usmál, stáhl si sluchátka z uší a nejistě se postavil. Knížka mu sklouzla z klína na zem mezi ostatní a zavřela se. "Co se tady děje?!" znovu se zeptal Draco a výhružný zvuk jeho hlasu se podrážděně šířil pokojem.

"Ahoj…" pozdravil kluk a nervózně si pohrával s věcí, co mu visela na krku a od níž vedla sluchátka.

"Otravo, vypadni!" obořil se Draco na skřítka. Krev se v něm vzteky vařila. Snažil se pochopit skřítkova předchozí slova - to je váš bratr. Skřítek se bezradně přikrčil a vystrašeně vycouval ze dveří pokoje. BRATR, bratr, BRATR?! Opakoval si Draco v duchu. Kolikrát doufal, že mu matka oznámí - budeš mít sourozence… Ale jeho matka je mrtvá!

Draco zatřásl hlavou. Doufal, že ten přízrak zmizí, ale ani se nezachvěl, místo toho se znovu nejistě ozval: "Ty jsi Draco? Já se jmenuju Serpens… Serpens Wil… Malfoy… Před týdnem jsem dostal dopis z Bradavic a táta si mě vyzvedl od mámy, aby mi pomohl nakoupit věci do školy. Také chtěl, abych se teď jmenoval po něm, když jeho žena zemřela…" Serpens se na chvíli zarazil. "Promiň… nechtěl jsem…"

Chvíli zkoumal Dracův výraz a zřejmě usoudil, že je vše v pořádku tak pokračoval ve vyprávění. Nesmělost postupně vystřídalo nadšení. "Moje máma je mudla," vyprávěl. "O tom teda nemám mluvit, a ta neví, kde se nakupují pomůcky do kouzelnické školy a tak souhlasila, že se teď o mě bude starat táta." Serpens se rozmluvil a veškerá jeho nesmělost se vypařila do nenávratna. Draco stál s otevřenou pusou v přesvědčení, že se jedná o nejapný vtip nebo ho musela při dnešním boji zasáhnout nějaká kletba, co způsobuje takto přesvědčivé halucinace. Jen si za nic nedokázal vzpomenout, že by byl čímkoli zasažen.

"Draco, je to úžasný, nevěděl jsem, že táta je kouzelník a mám bratra kouzelníka a já jím jsem také a teď se mám jít učit do kouzelnické školy. To je tak úžasný! Strašně se těším do Bradavic, musíš mi o nich vyprávět," vesele poskakoval, ale nezdálo se, že by chtěl Draca pustit ke slovu. Což bylo dobře, protože Draco naproti tomu řeč ztratil a nutně potřeboval trochu času na vžití se do nové situace.

"Táta mi vyprávěl, že tam jsou čtyři koleje a já určitě půjdu do Zmijozelu, viď, Draco, jsem přece Malfoy a táta říkal, že Malfoyové jsou vždycky ve Zmijozelu. Ty jsi taky ve Zmijozelu. Jo, a abych nezapomněl, mám pro tebe dárek," vysypal ze sebe nadšeně Serpens a podával Dracovi balíček zabalený do fialového papíru s obrázky bílých králíčků a pestrobarevných balónků, převázaného velkou zlatou mašlí. "Měl jsem ho pro tebe připravený, nevěděl jsem, kdy se vrátíš, ale táta říkal, že už brzy."

Dracův vztek polevil, rád dostával dárky a možná… Nikdo nemusí vědět, že jeho bratr má mudlovskou matku. Rychle se vyrovnával s otcovou zradou a Zmijozelsky hodlal využít nové šance. Nakonec je nečistokrevný bratr o dost lepší varianta než se smiřovat s Potterem coby nechtěným příbuzným. Převzal balíček, roztrhl papír a uvnitř se objevila podivná dřevěná… asi kostka. Draco jí zmateně otáčel. Za nic nemohl pochopit, k čemu tohle může sloužit.

Serpents nejistě přešlápl z nohy na nohu. "Nevěděl jsem, co by se ti líbilo… Já mám rád hlavolamy, tak jsem ti taky jeden vybral."

"Hlavo…lamy?" nechápal Draco.

Serpens vzal Dracovi kostku z ruky, posadil se na zem a uvolnil na ní jednu z menších kostiček, ze kterých se zdála složena. Celá ta věc se rozsypala po koberci na množství různorodých dílků. Draco se zamračil a namířil hůlku na hromádku "Reparo…" pronesl. Nic se nestalo.

"Co to děláš?" chtěl vědět Serpens a fascinovaně upíral pohled na hůlku v bratrově ruce.

"Pokouším se spravit svůj dárek, když jsi ho rozbil sotva jsi mi ho dal," tvářil se Draco otráveně.

"Ale to není rozbité," zasmál se Serpens vesele. "Je to taková skládačka, hra - prostě hlavolam. Teď ho musíš složit."

"Co…?! Tak proč jsi ho, u Merlina, rozložil?!"

"Aby byla nějaká zábava. V tom to totiž spočívá a neboj se, když si nebudeš vědět rady, pomůžu ti. Umím to skládat. Mám taky takovou," a na důkaz svých slov vyndal z kapsy hlavolam téměř totožný s tím rozsypaným, jen jeho dílky byly už značně osahané a na rozdíl od toho Dracova - složený.

"Tak mi to slož," zamračeně přikázal Draco. Neměl chuť si s tím hrát. Copak mu je jedenáct?!

"Ne ne, nejdřív se musíš snažit sám. Uvidíš, je to zábava," povzbuzoval Serpens bratra dobromyslně a vzápětí na hlavolam zapomněl. S potěšením se rozhlédl po pokoji, kde, jak si Draco všimnul, stála postel navíc a okouzleně poznamenal: "Ty tu máš takových zajímavých věcí…" Pohledem se vrátil k bratrovi. "Draco, jsem moc rád, že jsi můj bratr," dodal upřímně a tím ho úplně odzbrojil, pak se usmál. "Nevadí ti, že jsem si půjčoval tvé knížky, že ne?" Draco jen zavrtěl hlavou. Na to se Serpens znovu uvelebil v jeho oblíbeném křesle a začal listovat knihou, která mu předtím spadla z klína.

Draco si rezignovaně povzdechl, převlékl se, sebral hromádku dřevěných dílků svého hlavolamu a odnesl si je na psací stůl, aby se pokusil je sestavit dohromady.

Draco se se svým hlavolamem mořil už hodnou chvíli a tvrdohlavě odmítal se vzdát a přiznat mladšímu bratrovi… Bratrovi - nebyla to nepříjemná myšlenka, napadlo ho a nenápadně se na něj podíval. Seděl s nosem zabořeným do knížky, v modrých očích mohl vidět nadšení z objevování nového světa. Serpens se mu líbil a chtěl na něj udělat dojem velkého bratra, který si ví vždy se vším rady. Pohledem se vrátil k hlavolamu. Tak tedy… nepřizná přece, že neví jak tu hromádku dřeva složit do původního tvaru.

Po několika nevydařených pokusech, ale začal docházet k podezření, že ta věc je nejspíš očarovaná. Vždyť jak jinak by bylo možné, že jednou má těch dílků moc a jindy málo…? Nenápadně zkontroloval, jestli se Serpens nedívá a tiše zakouzlil nad rozsypanou hromádkou, aby si své podezření potvrdil. Nic. Je to jen obyčejné dřevo bez jakýchkoli stop po magii.

Chystal se svůj dárek s pocitem prohry odsunout stranou, když se otevřely dveře jejich pokoje a dovnitř vešel Lucius. "Seznámili jste se?" zeptal se, ale víc než otázka to znělo jako konstatování. "Jak jsi daleko s úkoly do školy, Draco?"

"Hotovo."

Lucius spokojeně přikývl "Na, přečti si tuto knihu a do konce prázdnin se z ní nauč co nejvíc." a mávnutím smetl ze stolu dárek od Serpense. Knihu položil na vyprázdněné místo. Draco ji vzal do ruky. Kniha byla vázána do jemné a přesto velice pevné kůže z křídel černého draka a měla i stejně černou ořízku. Rohy vazby zpevňovalo ozdobné kování ze stříbra. Draco přejel prsty přes reliéfně vytlačený název, Dědictví černých mágů, zvýrazněný tenkou stříbrnou konturou.

"Mám se učit černou magii?" Draco se ze všech sil snažil potlačit vzrušení. Doposud mu toto umění bylo navzdory přesvědčení většiny spolužáků a k jeho nechuti odpíráno.

"Jistě, studuj pilně, později se ti to bude hodit. Serpensi, následuj mě!"

Serpens vyskočil z křesla a popadl Luciuse za ruku. "Co budeme dělat, tati?" Lucius se chladně od syna odtáhl a bez čekání zamířil pryč. "V první řadě se budeš muset naučit chovat! Poskakování, pokřikování a to ostatní je nevhodné!" ve dveřích se zastavil a káravě s rozzlobenou vráskou mezi obočím ho přejel od hlavy k patě. Serpens si rychle sundal sluchátka a schoval je za zády. "Přehoď přes sebe alespoň hábit," vyzval Lucius syna s výrazem hlubokého zklamání. "Jasně jsem ti řekl, že v mém domě jako mudla chodit nebudeš!"

Serpens pohotově odhodil sluchátka s tou podivnou věcí do křesla a navlékl se s provinilým výrazem do elegantního černého hábitu s modrým lemováním. "Čeká na tebe učitel, který tě naučí etiketě. Nosíš jméno Malfoy a jako Malfoy se také musíš chovat! Jdeme!" Serpens poslušně vyrazil za otcem a několikrát škobrtl, jak se mu rozvlněný hábit omotal kolem nohou.

Draco ještě chvíli sledoval vzdalujícího se otce a bratra. Serpensovo nadšení po otcových chladných výtkách ochladlo a jeho ramena poklesla. Všiml si nešťastného výrazu v jeho očích, když otec setřásl jeho ruku ze své a na okamžik mu přišlo bratra líto. Na druhou stranu ale uznával otcovy námitky. Serpens se skutečně choval nevhodně. Jeho emoce se daly snadno prohlédnout a po uhlazeném chování, co si na něm otec tak zakládal, nebylo ani stopy. Také bylo krajně nezodpovědné, jak na Draca o sobě vychrlil všechno dříve, než se přesvědčil, že to je skutečně on a nebude to proti němu moci použít. Musí se toho za prázdniny hodně naučit, aby jim neudělal ostudu!

Teď, když Draco osaměl, už nedokázal potlačit radostné vzrušení a s posvátnou bázní si prohlížel jemu doposud zapovězenou knihu. V odraze světla se černá dračí kůže zaleskla modrou, zelenou i červenou barvou podle toho jak ji naklonil a Draco věděl, že má tu čest držet jednu z nejstarších a nejvzácnějších knih ve vlastnictví rodu Malfoyů. Přes její stáří, kdy se během té dlouhé doby dědila z generace na generaci už od nepaměti, nejevila kniha žádné stopy opotřebení a stále vypadala jako nová. Otec měl samozřejmě mnoho knih o černé magii, schované v knihovně za regály o normálních kouzlech, ale tato byla dědictvím předávaným vždy prvorozenému. Také byla první, kterou mu otec svěřil. Mnohokrát se pokoušel dostat do zakázaných částí za knihovnou, ale byla dobře střežena otcovými kouzly a hesly, takže proniknout se mu tam doposud nepodařilo.

Začal listovat. Dědictví černých mágů mělo několik částí: Základy černé magie, Černá magie v praxi a poslední se jmenovala stejně jako celá kniha. Všechny se dále dělily do mnoha kapitol. Několik prvních pojednávalo o bezpečnosti a ochraně během vyvolávání temných sil a Draco měl neodolatelnou chuť ta zdlouhavá varování o nebezpečích a podrobné popisy, jak se chránit, přeskočil, ale věděl, že pokud se ho otec na něco zeptá, tak jedna z jeho prvních otázek se zaručeně bude týkat přesně těchto témat. Po hodině čtení nudných zásad bezpečného použití černé magie se rozhodl odměnit a namátkou otevřel knihu skoro až na konci. Pojednání o mozkomorech? Oči mu zasvítily nadšením, ne nepodobnému tomu jaké předtím mohl vidět u svého mladšího bratra.

Četba ho natolik pohltila, že ztratil pojem o čase a bratra i s jeho nevhodným chováním dávno vypustil z hlavy. Přinutil se vzhlédnout, až když Serpens rozrazil dveře, s bouchnutím je zavřel a znechuceně se svalil do křesla. "Koho by napadlo, že učit se etiketu je taková nuda! Nevěřím, že se takhle někdo může doopravdy chovat! Připadal jsem si jako košile, kterou mi máma při praní omylem naškrobila spolu s tím ubrusem po babičce. Draco, ty se podle toho řídíš?" Draco pokrčil rameny. Úplně nepochopil co má praní společného s chováním. "Večeře je dnes až v půl osmé a MÁME PŘIJÍT VČAS." protočil Serpens otráveně oči.

***
Harry ležel v temnotě Malfoyova sklepení. Nezaskočila ho existence vězeňské cely v tak honosném sídle jako toto, spíš by ho překvapil opak. Vlastně by se nedivil ani mučírně středověkého charakteru.

Chlad snadno pronikal nerovnou kamennou podlahou. Šířil se skrz tenké Harryho triko a roztřásl ho. Možná, ale chladný kámen neměl tolik společného se zimomřivým třesem Harryho svalů, jako setkání s Lordem Voldemortem. Vše se odehrálo rychle, protože Temný pán spěchal, ale Harryho mozek přemílal to setkání dokola. Adrenalin vyplavený do krve a neschopnost se pohybovat byla nesnesitelná kombinace. Nervy měl napjaté k prasknutí. Zuřivě zacloumal pouty,která se mu okamžitě na zápěstích i kotnících zařízla do masa.

"Tak já mám být Voldemortův dárek?!" vykřikl do ticha. Zvuk hlasu se nepříjemně odrážel od kamenných zdí jako by se mu vysmívaly. "Nech toho! Ticho!" zařval v odpověď dutému výsměšnému hlasu ozvěny. Voldemortův dárek! Hystericky se zasmál - jen není převázán mašlí, ale rudým provazem! Kdykoli se pokusil magická pouta uvolnit, přitáhla se těsněji. Nemělo smysl se o to pokoušet. Nemělo, vždyť i tak už cítil teplé lepkavé vlhko, jak mu pouta rozdírala kůži do krve, ale nemohl si pomoci a stejně znovu napnul svaly k marnému pokusu se jich zbavit. Ještě teď cítil Voldemortovu divokou radost, která jím projela v okamžiku, kdy šílené rudé oči spatřily Harryho bezmocného a plně ve své moci.

Pán zla se objevil okamžik po Malfoyově zavolání. "Máš jistě pádný důvod, Luciusi, když mě voláš?!" podrážděně se osopil na svého služebníka a dával najevo netrpělivost. Harry za těmito slovy slyšel touhu po mučení. A neslyšel ji jen on, ale i Malfoy.

"Můj pane," okamžitě padl Lucius na kolena a pokorně sklonil hlavu. Hlas se mu trochu třásl strachem a nervozitou. "Souhlasil jste, abych odvedl svého syna od Jonathana Pottera a jeho ženy," začal s vysvětlováním. Voldemort si bílými prsty významně pohrával s hůlkou. Lucius si toho pohybu všimnul, poklonil se hlouběji "…a mě, Rookwoodovi a Crabbemu se povedlo získat i Harryho Pottera," pokračoval nervózně a ukázal na spoutaného chlapce v rohu místnosti. "Rád bych tak odčinil své předchozí omyly a dokázal vám svou věrnost, pane. Tady je Potterova hůlka." Dokončil Lucius, zatajil dech a se skloněnou hlavou čekal, na svůj ortel. Temný pán hůlku přijal. Chvíli ji převracel v prstech a Malfoy bez hnutí čekal, nervy napjaté k prasknutí.

"Výborně!" řekl Voldemort beze spěchu. "Snad opravdu nebudu muset litovat, že jsem tě osvobodil z Azkabanu." Bezretá ústa se roztáhla do odporného úsměvu. "Potěšil jsi mě, Luciusi, jsem ochoten ti ještě jednu příležitost poskytnout, nepromrhej ji. Moje trpělivost není věčná. Harryho nech zatím u sebe," tvář protnul jakýsi škleb, který měl být úsměvem. "Pokud vím, ve sklepení máš pro našeho hosta volné pokoje. Pohlídej mi ho do doby, než se mu budu moci plně věnovat. A Luciusi… ručíš mi za něj!"

Lucius se poklonil ještě hlouběji. "Ano, pane, děkuji vám." Ozvalo se prásknutí Voldemortova přemístění. "Pane, děkuji…" opakoval Malfoy pokorně skloněný k místu, kde ještě před okamžikem stál Pán zla.

Pak Harryho Malfoyův skřítek jménem Otrava pohodil sem. "Tohle je tvá komnata," Oznámil zlomyslně a hbitě za sebou zamkl. Černá, chladná sklepní místnost bez oken. Ta trocha světla, která dovnitř dopadla otevřenými dveřmi, se na okamžik zaleskla na železných řetězech upevněných na protější zdi a vzápětí Harryho obklopila naprostá tma. Ani nejtenčí paprsek světla nepronikal skrz bytelné dveře. Tma a ticho. Ticho narušené jen jeho vlastním hlasem a kapáním vody.

Kapičky vlhka se v pravidelném rytmu kdesi s pravidelným mlasknutím rozbíjely o kamennou podlahu, a jak odměřovaly čas, Harryho mozek hodlal neschopnost fyzického pohybu vyvážit o to zběsilejší činností. Převracel mu v hlavě předchozí události s neodbytnou vytrvalostí až k zešílení. Měl chuť řvát, nadávat a proklínat Draca Malfoye, zrádného a nevděčného zmetka. Dudleyho a jeho partu. Sám sebe, svoji zbrklost a hloupost, kvůli které se už tolikrát namočil do nějakého maléru. A udělal to znovu. Nejdřív běží na pomoc bezbranným a potom… Proč nejdříve z povzdálí nezjistil, co se děje a pak se teprve rozhodl, zdali je jeho pomoc namístě? Dudley a Malfoy si přeci jeden druhého zaslouží! Ani jednomu z nich by neuškodilo vyzkoušet si na vlastní kůži jaké to je, ocitnout se v roli ponižovaného a slabšího bez možnosti se bránit.

Harry proklínal ministerstvo a zákon o omezení kouzlení nezletilých. Jak je možné, že dostal sovu s upozorněním, že se dopustil prohřešku proti tomuto ustanovení a nikdo se neobtěžoval zjistit důvod? "Nejste nic víc než tupá sebranka tlusočervů!" zařval Harry do ticha, aby se vykřičel ze své frustrace. A kde byl Brumbál se svým Fénixovým řádem, když je napadli Smrtijedi? Mají ho hlídat…! "Do hajzlu! Troll, aby to spral!" Nepomáhalo to! "Kdo měl, u Merlina, hlídku?!" odpověděl mu jen jeho vlastní hlas odražený od prázdných stěn. "Zatraceně!" Křičel a nadával do ochraptění. Věděl, že se chová jako blázen, ale bylo mu to jedno. Nikdo ho neslyší, nikdo ho nenajde a jeho hůlka je nyní Voldemortovou kořistí!

Neproniknutelná tma, která ho obklopovala, musela jeho křik tlumit, dusila ho a on spíš než křičel, už jen sípal. Usnul vyčerpáním, ale spánek mu nepřinesl úlevu v zapomnění. Sen promítal z jeho podvědomí prožité události v ještě obludnějších obrazech. Navzdory chladu se probudil zpocený.

Nevěděl, jak dlouho spal. Cítil se prochladlý a ještě vyčerpanější, než před usnutím. V břiše mu kručelo hlady a jazyk se mu žízní lepil na patro. "S jídlem nic neudělám a se zimou taky ne," řekl si nahlas, aby rozptýlil pocit samoty. Neměl už sílu ani chuť křičet. Přinutil se uklidnit, najít cíl. Jakýkoli cíl. "Můžu se napít," řekl sám sobě. Zaposlouchal se do zvuku rozbíjejících se kapek o podlahu a překuloval se tak dlouho, dokud mu nekapaly přímo do široce otevřených úst. Kdyby měl sklenici vody, pil by hltavě, ale takhle musel trpělivě čekat na každou kapku. Počítal je. Udělal by skoro cokoli, aby zaměstnal nepokojnou mysl něčím jiným než přemítáním o snu nebo situaci, ve které se nacházel.

Čas se vlekl. Chlad sklepení si již vybral svou daň, jeho sípavý dech přerušovaly záchvaty kašle a každé polknutí se rovnalo mučení. Harry nebyl jen tmou obklopen, ne, tma si našla cestičku i do jeho srdce. Napadlo ho, že jestli na něj zapomněli… Umře tu hlady?

Aniž by se o něho kdokoli zajímal, usínal, probouzel se a snažil se zahnat hlad i žízeň kapající vodou ze stropu. Netušil, jak dlouho tu už je. Jeden den, dva nebo tři? Nedokázal to odhadnout, nebylo tu nic, podle čeho by mohl čas měřit. Cítil úzkost. Nechtěl umřít. Bolestně si uvědomoval touhu žít, a přesto nevěděl má-li si vydechnout úlevou, když mu konečně cvaknutí zámku oznámilo příchod někoho z jeho věznitelů.

Nejprve ho oslnilo světlo, pak ve dveřích rozpoznal obrys hlavy domácího skřítka. Na okamžik zadoufal, že se jedná o Dobbyho, ale následující věta ho vyvedla z omylu. "Dělej, pan Draco potřebuje uklidit komnaty," spustil skřítek bez pozdravu, vpadl dovnitř, lusknutím prstů Harrymu odstranil pouta a už ho držel za ruku. Svět se na okamžik rozplynul, a když se jim opět s hlasitým puk zaostřil, stáli před bílými dveřmi zdobenými zlatem. "Tohle jsou komnaty pana Draca a jeho bratra Serpense, zaklepej a po vyzvání můžeš vstoupit," poučil ho skřítek a s poťouchlým výrazem Harryho sledoval.

Harry potlačil překvapení. Netušil, že má Malfoy bratra. V duchu si odevzdaně povzdechl, novou informaci mohl stěží pokládat za potěšující. Se znechucením se dvakrát zhluboka nadechl a zaklepal. Nekonečně dlouho stál, aniž by se cokoli stalo a třel si rozbolavělá zápěstí pokrytá zaschlou krví. Když mu skřítek pouta sundal, nebyla zdaleka tak utažená jako zpočátku. Harry se je vyčerpáním přestal pokoušet roztrhnout a ona se povolila na snesitelnou mez, ale i tak ho ruce bolely. Už chtěl zaklepat znovu, když se dveře otevřely a v nich stál v dokonale padnoucím oblečení a s povýšeným výrazem Draco Malfoy. "Á, Potter. To je dost, že jsi tady. Už nutně potřebujeme uklidit," Ustoupil a s blahosklonným pohybem ruky pozval Harryho dál.

Malfoy se posadil do křesla vedle malého chlapce, nervózně si žmoulajícího okraj perfektně střižené košile s decentní stříbrnou výšivkou hada. Harry si vzpomněl na první setkání s Dracem Malfoyem a tenhle kluk vypadal téměř jako on tenkrát. Jen jeho obličej nebyl tak protáhlý a brada tak špičatá. I vlasy měl o několik odstínů tmavší. Harry měl tu "čest" poznat nejmladšího Malfoye. Rozhlédl se i po zbytku pokoje. Neuniklo mu, že křesla, na kterých Malfoyové seděli, byla strategicky umístěná tak, aby z nich přehlédli celý pokoj a Harry se jim nedostal za záda.

Jinak byl pokoj prostorný a světlý. Vysokými okny sem proudilo slunce a zalévalo místnost zlatými odstíny. Ze všech koutů, z každého kusu nábytku křičel luxus a bohatství. Vše dokonale sladěné v odstínech zelené, bílé a světle modré. Celý pokoj dýchal létem, mořem a prázdninami. Závěsy se lehce pohybovaly, jak jimi pohupoval vánek. Dokonce vzduch svěže voněl po mořské vodě, přestože cítit moře odtud by nemělo být možné.

Zdi pokoje zdobilo několik různobarevných draků, kteří spolu neslyšně zápasili nebo naopak vyspávali, aby se odpočatí opět vrhali na své soupeře.

Jedinou vadou na kráse se stával nepořádek. Rozházené věci se povalovaly všude tam, kde je jejich majitelé odhodili. Dvě neustlané postele, špinavé prádlo, knihy, zmuchlané pergameny, brky… a mnoho jiných věcí. Celé to tu působilo dojmem nájezdu kormorských rarachů.

Draco se pohodlně uvelebil v křesle a mrkl na svého bratra. Jeho bledý obličej a nesouhlasně stisknuté rty ho nepotěšily. Až do teď se na Draca díval s netajeným obdivem. Draco Serpensovi vyprávěl, jak se Potter Dracovi posmíval, štval proti němu ostatní z Nebelvíru, při každé příležitosti se ho snažil ponížit a konečně měl nemalou zásluhu na tom, že se jejich otec dostal do Azkabanu! Jejich otec, který slouží největšímu kouzelníkovi všech dob.

Draco slíbil Serpensovi malou ukázku kouzel a zároveň hodlal využít otcovy nepřítomnosti k malé pomstě Potterovi za všechna prožitá příkoří. Serpens se ale nezdál souhlasit, přesto Draco doufal, že nakonec změní názor. Nedělal si starosti, že by Potter nepředvedl Serpensovi, co je vlastně zač.

"Jak se ti líbí naše komnaty, Pottere?" pustil se do dráždění Nebelvíra. "To je úplně něco jiného než u toho krvezrádce Weasleyho," pronesl Draco spokojeně a dmul se sebevědomou pýchou.

"Možná, že jeho pokoj je jednodušší," vypálil Harry naštvaně. " ale protože Ron není takové čuně jako ty, vypadá to u něj stokrát líp než tady. Ne všechno je v penězích, Malfoyi."

"Víc slušnosti by ti, Pottere, neuškodilo. Chyběla mi tvá společnost, a proto jsem pro tebe poslal. Také vím, že mi rád pomůžeš…," opsal ležérním pohybem ruky prostor okolo nich. " A tohle je moje pozornost pro tebe. Dej se do práce."

"Proč bych měl?!" zeptal se Harry a snad už po sté zalitoval své unáhlené pomoci tomuhle vypočítavému Zmijozelovi.

Draco významně povytáhl obočí. "Možná, proto, že jsi mi vděčný, že jsem tě vysvobodil. Nebo se chceš radši vrátit mezi krysy?"

Harry vztekle zaskřípal zuby, nechtěl se vrátit, ne teď! Krev mu zlostí kypěla v žilách. Nepočítal s Malfoyovou vděčností, ale mohl ho aspoň ignorovat, nevšímat si ho a ne si na něm léčit své pošramocené ego! Harry by mu rád, podobně jako Dudley, vymaloval oko do fialova, ale přemohl se, necítil se dost silný a Malfoy měl hůlku. Věděl, že se bude muset do cely vrátit, ale potřeboval se protáhnout, načerpat teplo, vidět světlo… a získat čas. Otočil se, aby začal s úklidem.

"Serpensi, chtěl jsi vidět nějaká kouzla a Pottera je zase třeba naučit pokoře. Sleduj!" S těmi slovy namířil na Nebelvíra hůlku, zamumlal tiše zaklínadlo. Harry v odraze na leštěném dřevě zpozoroval útok právě včas, na nic nečekal a uskočil. Proud modrého světla probleskl kolem něho. Kouzlo narazilo do knihovny za ním. Knihy se rozletěly do všech stran a tvrdě narážely do všeho, co jim křížilo dráhu letu. Několik knih zasáhlo i oba mladíky. Serpens vyděšeně skočil za křeslo a celý bledý se díval, co bude dál.

Rozlícený Draco neváhal a vystřelil další kouzlo. Tentokrát Harryho zasáhlo naplno. Proud modrého světla ho mrštil proti zdi a on se sesunul k zemi. Oči se mu zalily slzami, kouzlo ho zasáhlo jako zuřivá větev vrby mlátičky.

"Tak tohle na mě, Pottere, už nezkoušej," syčel světlovlasý mladík a třel si naražené žebro. Jedna z knih ho nepříjemně zasáhla, ale hodlal si užít svoji roli pána do posledního okamžiku. Potter ho štval už celé roky a nechat si takovou příležitost proklouznout mezi prsty nehodlal. "Tak se konečně hni! Skřítku!" Přikázal a s napřaženou hůlkou vyzývavě čekal, co udělá jeho soupeř.

Harry navztekaně s očima přišpendlenýma k Dracově hůlce zachrčel. Namáhavě se zvedl ze země a neochotně začal sbírat a rovnat rozházené knihy.

"Jsem rád, že nefňukáš kvůli každé hlouposti, Pottere," ohodnotil Draco a poplácal Harryho kamarádsky po zádech. "Budu potřebovat partnera, vidíš tu knihu, co musím nastudovat?" povzdechl si dramaticky a ukázal na objemnou knihu vázanou do černé kůže z dračích křídel, co dostal od otce.

"Pokud vím, vždycky ses tvářil, že umíš všechno. Proč se najednou tak snažíš?" Vypálil Harry posměšně.

"Dej si pozor na jazyk, Pottere,… ale nedivím si ti, že se ptáš. Vždycky jsi slídil v naději, že něco zjistíš, ale informace jsou jen pro vyvolené. Jak by se něco takového mohlo dostat právě k tobě?" Nadřazeně se ušklíbl a pozorně sledoval, jaký na Pottera udělal dojem.

Harry se zatvářil lhostejně, viděl na Malfoyovi touhu se pochlubit a dokázat mu tak svou důležitost… "Mám dojem, že v pátrání po informacích jsem byl vždycky daleko před tebou. Ty jsi vždycky věděl jen to, co ti ráčil prozradit tatínek. Tak schválně, jestli víš něco co já ne." Harry si udržel výraz absolutního nezájmu a čekal s jakou novinou se Malfoy vytasí.

Ten se zamračil, tváře mu lehce zrůžověly a pak protáhle prohlásil: "Mít zdroje a nevystavovat se nebezpečí je umění, ale to je něco, o čem vy z Nebelvíru nemáte potuchy, že? A moje zdroje, Pottere, jsou ty nejlepší, protože otec patří mezi důvěrníky Temného Pána, má kontakty s ministerstvem…" Draco se odmlčel, aby zvýšil Harryho zvědavost. "Škola čar a kouzel se stěhuje z Bradavic. A nebude to jen střední škola, ale i vysoká se zaměřením na černou magii, otec si přeje, abych ve studiu pokračoval tam, než se přidám do služeb Temného Pána. Ředitelem samozřejmě bude sám Pán Zla, bude osobně dohlížet na výuku svých služebníků. A Brumbálovi zůstanou jen studenti jako Longbottom a samozřejmě mudlovští šmejdi."

"Překvapuješ mě. Ty ještě Voldemortovi neolizuješ boty?"

"Jak se to vyjadřuješ o Temném Pánovi!" Malfoyovi bledé tváře se vzteky zabarvily ještě do sytější růžové. "Je ctí a povinností každého čistokrevného kouzelníka sloužit Temnému Pánovi a já se k němu připojím hned, jak dostuduji!" prohlásil sebevědomě a arogantně pohodil hlavou.

"Chápu…" Harry se ušklíbl. "Je to velká čest se nechat označkovat, ale jen tak na okraj, víš, že mudlové si takhle značkují dobytek?"

Rána pěstí zasáhla Harryho do obličeje. Z nosu se mu spustila krev a oči se znovu zalily slzami. Zamrkal, aby rozehnal tu slanou clonu, která mu bránila vidět, jazykem olízl rozbitý ret. Stálo mu to za to, Malfoye nikdy neviděl takhle rudého, prskal, div mu nešla od pusy pěna. Chvíli mu trvalo, než se ovládl a než vztek skryl za masku arogance.

"Mám tu dost kouzel, co potřebuji vyzkoušet," ušklíbl se Draco zle. "Uvidíme, jestli třeba při Cruciatu budeš mít ještě čas na drzost, ale mám tu i lepší kouzla. Uvidíš, budou se ti líbit. Připraven?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. Potter k němu vysílal nenávistný pohled. "Pustíme se tedy do práce," oznámil.

Harrymu přeběhl mráz po zádech, neměl se jak bránit, nebylo kam uniknout. Sledoval, jak Malfoy kolem sebe a bratra vyčaroval stříbrný kruh. "Draco, co chceš dělat?" ozval se Serpens vyplašeně, ale Draco zaslepený hněvem si ho nevšímal.

Místo toho obkreslil hůlkou ve vzduchu rozmáchlým pohybem elipsu a do ní, jak si Harry matně vzpomínal, runu pro temné bytosti a vyslovil latinské zaklínadlo "Temnota je tvá duše, smrt tvé tělo a zatracení tvůj život." Z hůlky se místo barevného paprsku vyhrnul černý kouř. Neletěl rovně vzdušnou čarou, plazil se po zemi jako stín a mířil mírně klikatou cestičkou přímo k Nebelvírovi. Harry uskočil stranou. Černý proužek kouře, jak se hrnul z hůlky, sílil, mohutněl a neomylně následoval svůj cíl - Harryho. Ten se mu pokusil vyhnout, nyní byl silný jako mužské stehno, obkličoval ho a zužoval prostor úniku.

"Jak se ti, Pottere, líbí tohle kouzlo?" Smál se Draco, když poslední zbyteček dýmu opustil jeho hůlku. "Naučil jsem se ho speciálně pro tebe, protože vím, jakou oblibu máš v mozkomorech. Víš, že mozkomor je jednou z temných bytostí stvořenou kdysi dávno kouzelníky? Vyvinuli ho černí mágové na potrestání zrádců. Věděl jsi, jak se rodí mozkomor?" zeptal se Draco z bezpečí svého kruhu a s úšklebkem sledoval, jak se Potter snaží uniknout nevyhnutelnému. "Ne, to jsi nevěděl, ale nezoufej, protože si vznik jednoho z nich co nevidět vyzkoušíš. Sám se na to těším. Mám to tu sice podrobně popsáno, jenže sledovat proměnu na vlastí oči je nesrovnatelně poučnější."

"Nech si ty kecy," vrčel Harry a snažil se uniknout.

"Je ironií, že mozkomory nakonec využívají kouzelníci takzvané bílé strany," pokračoval Draco ve výkladu a skvěle se bavil.

Kouř, jako živá hmota s vlastní inteligencí, se k Harrymu pomalu přibližoval a jako černá mlha ho začal obklopovat. Vsakoval se do něj, sbíral se z prostoru kolem a mizel v jeho těle. Mrazivý dech Harryho zbavoval rozumu, propadal se do beznaděje. Na těle mu naskákala husí kůže a zaléval ho studený pot. Zkřehlýma rukama se marně snažil kouř rozehnat. Chlad jím prostupoval a kouř se mu kolem těla nekompromisně utahoval, jako mrazivý krunýř a ledové ostny mu vrážel hluboko do těla. Černá hmota beznaděje hladově pohlcovala šťastnou vzpomínku za vzpomínkou a zanechávala po sobě bezednou prázdnotu. Bolestivý hlad po dalších vzpomínkách sílil, pásl po nich a zotročoval Nebelvírovu mysl. Harry hlasitě zařval, pokoušely se o něj mdloby, ale vzdát se bez boje nehodlal. Pokusil se v sobě najít dostatek síly a probudit v sobě dostatek magie a vytvořit patronovo zaklínadlo i bez hůlky. Řval jako smyslů zbavený "Expecto patronum! Expecto patronum!" Bezvýsledně. Jen mrtvolný zápach hnijícího masa se šířil kolem a zaplňoval Harryho plíce. Silná nevolnost mu převracela žaludek naruby, oči ho pálily a zrak mu zastírala temnota. Srdce mu hlasitě tlouklo a uvědomoval si, že ještě chvíli a přijde o rozum.

Dveře Dracovi ložnice se otevřely a v nich s ohromeným výrazem stanul Lucius Malfoy, bledší než jeho Smrtijedská maska, nebyl několik vteřin schopen slov. Vzápětí prudce vytrhl hůlku ze své vycházkové hole, namířil ji na Pottera a stříbrným paprskem ho zasáhl doprostřed hrudi. Paprsek se vpil do prsou, jak měsíční světlo do temných vod jezera, začal se šířit, rozpínat a vytlačovat temnou obludu z mladíkova těla.

Nelidský řev z jeho hrdla prosycen bolestí, odrážel zoufalou snahu rodící se temné bytosti udržet se v těle hostitele. V těle, které již považovala za své. Lucius kolem sebe vyčaroval stříbrný kruh, aby se chránil před temnotou nedobrovolně opouštějící Nebelvírovo tělo a spolu se syny sledoval, jak Potter lapá promodralými rty po dechu. Tělo napjaté, jako na skřipci povolilo. Temný kouř, zabarven do nachova Potterovou krví neochotně ustupoval. Potter klesl na kolena a ztěžka se podpíral rukama. Hlavu svěšenou, z pootevřených úst na světlý koberec kapaly sliny smísené s krví. Chrčel, jako by ho donedávna někdo škrtil.

Když poslední zbytky kouře mu unikly z úst a uší, osvobozené tělo obklopilo měkké stříbrné světlo. To byl okamžik, na který Lucius čekal. Stříbrným paprskem Pottera obkroužil a ten se vyčerpaně svalil na zem. Třásl se po celém těle, ale to Luciuse nezajímalo. Nevinně vyhlížející kouř se v chuchvalcích převaloval po podlaze tam a zpět, ovšem jediná bezpečná místa byla za tenkou čarou jejich kruhů. Lucius do vzduchu hůlkou kreslil složité obrazce, dokud se mu nepodařilo všechen kouř spoutat do jediné velké temnotou pulzující koule a pak ostrým výpadem do jejího středu vyslal mohutný proud světla. Kouřová koule explodovala v oslnivém výbuchu, jako umírající supernova, aby z ní po zářivém záblesku nezbylo nic. Jen vítr způsobený explozí zdvihl ze stolu několik pergamenů, ty tiše zavířily ve větrném tanci a s jemným zašustěním se snesly na zem.

Lucius si otřel zpocené čelo do bílého kapesníčku a zrušil ochranné kruhy. Dva dlouhé kroky a stál nad bezvládně ležícím tělem svého vězně. Převalil ho na záda a několika řádnými fackami ho probral. "Neválej se mi tu, Pottere, a ukliď tady," přikázal ostře. "Draco…" otočil se chladně k synům a netrpělivým pohybem ruky naznačil, aby ho následovali.

Dveře se za aristokraty zavřely a bíle zazářily magií. Harry zaslechl povýšený, chladný hlas Luciuse Malfoye. "Až mě Temný pán zavolá, mám Pottera předvést. POTTERA… rozumíš?! Nebo si snad myslíš, že bude místo něj radši vidět mozkomora?! Choval ses nezodpovědně a svým jednáním jsi ohrozil svoji rodinu. Pojď, budeš potrestán…"

"Otče, měl jsem vše pod kontrolou…" bránil se Draco.

"Ne neměl! A Temný Pán nestrpí omyly. Jdeme!" zopakoval chladně. Následoval klapot vzdalujících se kroků a další Harrymu již nesrozumitelné Dracovy námitky.

Harry se jen pomalu vzpamatovával z přeměny. Ztěžka přešel ke dveřím a pokusil se je otevřít, ale předem věděl, že jde o marný pokus. Cítil se nemocný a uklidit Malfoyův pokoj, který vypadal jako by tu proběhlo stádo nosorožců, bylo prostě nad jeho síly.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama