Rituál Obnovy – kapitola 5.

21. září 2012 v 11:09 | cimorena |  Salazarova univerzita

Harryho něco tlačilo do boku. Ruce a nohy v nepřirozené poloze brněly. Hlava nesnesitelně bolela. Co se stalo? Ležel se zavřenýma očima a snažil se rozpomenout na poslední události. Nebo to byla jen další noční můra? Zdálo se mu, že spolu s nějakými lidmi utíkal z temného Voldemortova sídla. Cítil, že se tenhle smělý plán nemůže podařit, a přesto v sobě nedokázal potlačit jiskřičku naděje.

Ale pak jim do cesty vstoupili mozkomorové, aby jim znemožnili útěk. Harry se jim postavil. Věděl, že Patronovo zaklínadlo je spolehlivě zažene. Nezahnalo. Přeměnili se na skupinu Smrtijedů a ti se všichni sjednotili do jediného. Viděl před sebou tvář Snapea. Bojoval s ním a prohrál. Věděl, že mu podlehne a věděl to i Snape. Proto se mu vysmíval. Výsměch a

Snapeova, v pohrdání zkřivená tvář, něco, co k sobě neoddělitelně patří a to bylo to poslední, co si pamatoval, než se probudil.

Opravdu se probudil? Pokusil se pohnout rukama a nohy posunout do pohodlnější pozice. Něco je drželo. Ruce i nohy. Malátný, ztěžka nadzvedl oční víčka. Zápěstí a kotníky mu svíraly železné okovy připevněné řetězem k podlaze. Ne… nemohl se probudit! Jeho noční můra pokračovala a stávala se živější a hrozivější než kdy dřív - ležel u Voldemortových nohou! Zatoužil, aby s ním Ron zatřásl, protože křičí ze snu, ale intenzivní bolest boku i zad, kde ho tlačil schod, na kterém byl zkroucen, mu jasně dával najevo, že jeho noční můra je přece jen skutečností. Takže ho mají opět ve spárech?

Šum, kroky a hlasy ho donutily vzhlédnout. Kolem se do půlkruhu podél stěny řadili Smrtijedi. Harry si všimnul, že se nachází v jiném sále, ne v tom, kam ho přivedl Malfoy. Tento sál byl kruhového tvaru, ale i zdejší strop ve tvaru kopule odrážel počasí venku nebo možná tam ani strop nebyl. Nízko plující těžká bouřková mračna s křižujícími se blesky příhodně dokreslovala atmosféru chystající se temné slavnosti. Všudypřítomné znamení zla, jako obrovský lustr, osvěcovalo celý prostor zeleně a jeho světlo se přízračně odráželo od bílých masek Smrtijedů.

Pět schodů dělilo Harryho od shromáždění a zbývajících zajatců, stejně jako on - spoutaných. Bílá obřadní roucha z nich činila dokonale nevinné rituální oběti. Devět… Devět lidí má posloužit k obnovení hradu, devět obětí má vrátit původní lesk Salazarově škole. Mezi oběťmi Harry poznával dva muže, s kterými se pokoušel uniknout odpornému osudu. Nejen, že se útěk nezdařil, ale i přežili. Jediný, komu se podařilo vyhnout obětování, byla Victorie Rossová, uvědomil si Harry s hořkostí. Její tělo leželo stranou a mrtvé oči nehybně zíraly do jiného světa.

"Tak ty ses, Harry, odmítl zúčastnit obřadu? Bude velkolepý, uvidíš. Kromě toho potřebuji tvoji krev, jak si jistě vzpomínáš, už jednou mi skvěle posloužila," zasyčel nad ním Voldemort, když si všimnul, že se probral. Na Voldemorta to znělo až mile. Jeho hlas přetékal spokojeností. Harry neodpověděl.

"Připravil jsi mým služebníkům menší povyražení. Mají rádi tu hru na kočku a myš. Sice jsme přišli o jednoho zajatce, ale určitě sis všimnul, máme jich dost," Oznámil Voldemort Harrymu bezstarostně a pokračoval ve svém monologu. "Dobrý pokus, Harry, ale utéct se ti nikdy nemohlo podařit. Jak by ses mohl měřit s kouzelníkem mojí velikosti?! Uvědom si už konečně, že proroctví je fata morgana, falešná představa některých hlupáků. Jak bys mě mohl porazit?" Zasmál se té neuvěřitelně naivní představě a Harry se dusil vzdouvajícím hněvem. Pohled na odporně rozšklebenou díru v jeho obličeji, která měla představovat ústa, pocit vlastní bezmocnosti jen umocňoval. "Ale my je společně přesvědčíme o opaku, že." Řekl a ledabyle dodal: "Musím uznat, takhle u mých nohou ti to mimořádně sluší." Ležérně si položil nohu na svého bezmocného vězně. Zuřivost Harrymu projela tělem, jak zásah elektrickým proudem. Každý jeho nerv zasažen odporem a ponížením zareagoval spíš impulzivně než promyšleně. Prudce se vymrštil, nevšímal si pout, která ho okamžitě strhla zpět. Nedbal bolesti. Znovu se vzepjal, tohle si nechtěl dát líbit. Pokusil se Voldemortovu nohu shodit, ale řetězy mu to nedovolily.

"To si jen myslíš, Raddle! Proroctví je pravé a já tě zabiju!" cedil Harry mezi zuby a toužil mu trochu toho ponížení vrátit. Nezáleželo na tom, jak pošetilá touha to je a ani nezáleželo na tom, že sám svým slovům nevěřil. Nemohl Voldemorta ohrozit, proto dával prostor jedinému způsobu, který v tuto chvíli měl - slovům. Nelámal si hlavu tím, jestli ho Voldemort zakleje nebo zabije, "Jsi odporná zrůda Raddle. Syn mudly a motácké ženy byť se Zmijozelskými předky. Neuměla ani uvařit pořádný nápoj lásky." Ušklíbl se tak pohrdavě, že by se za ten úšklebek nemusel stydět ani Snape nebo Malfoy. "Brumbál mi něco málo pověděl o tvém slavném původu - nejsi nic víc než mudlovský šmejd, co ani nevypadá jako kou…" nedomluvil, zasáhl ho zlostný Cruciatus.

Voldemortovy rudé oči plály nepopsatelným hněvem. Harryho tělo se napjalo, oslepující bolest zasáhla každý jeho nerv. Zmítal se v řetězech a pouta mu rozdírala zápěstí i kotníky, ale to nevnímal. Slyšel se ječet… pak všechno přestalo. Svezl se bezvládně o schod níž a zjistil, že jeho předchozí místo bylo vlastně pohodlné. "Takhle se mnou mluvit nebudeš, budeš mi prokazovat úctu! Věř tomu, mám prostředky jak tu tvou vzpurnost zlomit! Nyní mám ovšem důležitější věci na práci…" Voldemort povstal a zdvižením ruky dal pokyn k začátku obřadu.

Těžké, kované dveře zdobené hady a lebkami se tiše a plynule otevřely. Do sálu vešli další dva jeho služebníci a vlekli mezi sebou smrtelně bledého Igora Karkarova. Zdálo se, že hrůzou mu zdřevěněly nohy a nepřirozeně vysokým hlasem pištěl "Milost, můj pane! Milost, udělám všechno, abych svou chybu napravil…!" Pustili ho před Temným pánem a Karkarov se okamžitě svezl na kolena. Tvář přitiskl k zemi. "Milost, milost…" kňučel bez přestání.

"Co mi konkrétně nabízíš, zrádče?" zeptal se Voldemort. "Čím chceš zaplatit za mou milost?"

"Udělám všechno, pane! Všechno co poručíš, jen mě prosím ušetři…" žebral Karkarov a hlas se mu hrůzou třásl.

"Vyměníš magii za svůj bezcenný život?"

"Ma… ma… magii…?" breptal zhrozeně Karkarov a zvedl svou křídově bledou tvář a podíval se do očí svému pánovi.

"Ano. Magii za život."

Voldemortův hlas zněl nezúčastněně a chladně. Za jeho zády něco lehce zašustilo. Kolem nohou se mu prosmýklo obrovské hadí tělo. Nagini se sesunul ze schodů a smyčkou se proplazil kolem klečícího muže. "Mááá ssstraaach, bojííí ssseee, chccci krrevv," podtrhnul zasyčením zlověstná slova svého pána a trojúhelníkovou hlavou se skoro něžně otřel o třesoucí se tělo zrádce.

Drkotání zubů bylo téměř slyšitelné, když Karkarov spěšně vyrážel přeskakujícím hlasem: "Ano, pane… udělám všechno… Všechno, co poručíte…!"

Voldemort zasyčel a Nagini se stáhl. "Začněte," přikázal.

Obřadní sál sice už čpěl dýmem, ale čtyři Smrtijedi podpálili další nachystané hranice ve všech čtyřech světových stranách. Jiní za mumlání starobylých zaklínadel kreslili do vzduchu složité obrazce a na zemi začala světélkovat v kruhu bílou křídou narýsovaná devíticípá hvězdice - Enneagram. Byl složený z velkého trojúhelníku, který jako stylizovaný had klikatě protínala řada úseček spojených do jediného celku. Nad čarami se vytvářely nápisy. Zazářily červeným, zeleným a modrým světlem, aby se v místě, kde se překrývaly, změnily v bílou a zhasly.

"Severusi," obrátil se Voldemort na Snapea. "Lektvar."

"Ano, pane," přitakal Smrtijed vpravo, který doposud jen nečinně přihlížel. Vyndal si z kapsy kožené pouzdro složené do mnoha vrstev převázané řemínkem. Uvolnil řemínek a přeměnil ho na stůl, na který pouzdro rozložil a rozevřel ho. Obsahovalo mnoho přihrádek a z každé z nich vyčuhovala zátka nebo se lesklo sklo lahvičky. Snapeovi stačil dotek a na koženém obale se objevovaly názvy lektvarů, které ukrýval. Ne že by to potřeboval, věděl přesně kam sáhnout pro cokoliv, ale někdy to tak bylo prostě pohodlnější. Také nikdo z ostatních Smrtijedů nemohl pracovat s jeho lektvary, protože názvy se aktivovaly pouze po jeho doteku a tím si pro Temného Pána zachovával status nepostradatelnosti.

Jemně přeběhl prsty po lahvičkách, než vytáhl tu, která obsahovala lektvar připravený za použití té nejčernější magie. Příprava lektvaru vyžadovala nejen opravdové mistrovství v oboru, navíc jeho unikátnost se zakládala na téměř nedosažitelných přísadách. Perleťový až stříbřitý lesk mu dodávala krev a srdce jednorožce. Ty patřily mezi nejdražší přísady, protože jednorožce zabít se zdráhali i ti největší vyvrhelové, další důvod, proč bylo tak obtížné lektvar připravit. Krev jednorožce jako jedna z přísad měla umožnit Karkarova zbavit magie a zároveň ho udržet naživu. Snape lektvar nalil do pohárku a podal Voldemortovi.

Dva muži dovlekli zhrouceného Karkarova do středu Enneagramu. Pán zla uchopil do jedné ruky zlatou hůl odshora dolů popsanou neznámým starobylým písmem, do druhé přijal pohár s lektvarem. Přešel za Karkarovem. "Pij!" přikázal a pohár mu podržel před obličejem. Karkarov zvedl chvějící se ruce a lektvar nejistě převzal. Nevydal ze sebe ani hlásku, zavřel oči a naráz vypil celý obsah. Smrtijedi, kteří ho sem dotáhli, ho položili na záda. Pán zla nad střed jeho těla svisle umístil zlatou hůl a vrátil se na své místo, aby odtud mohl pohodlně přihlížet, jak jeho služebníci do jednotlivých cípů Enneagramu po jednom vlečou jiným lektvarem omámené chabě se vzpouzející muže a ženy určené k oběti.

Harry si toužebně přál, aby toto všechno nebyla pravda, hrůzné divadlo, které se před ním odehrávalo, ho naplňovalo zoufalstvím. Bezmocně přihlížel a zatínal pěsti. Neměl Karkarova sice rád, ale tohle by nepřál nikomu. Nikomu… krom Voldemorta. Jenže tady se nejednalo jen o Karkarova, ale o další nevinné lidi. Harry měl dojem, že zklamal. Strašlivě zklamal.

"Severusi, Potterovu krev!" Voldemortův příkaz vytrhl Harryho z neveselých úvah a sebeobviňování. Podíval se na Smrtijeda pod jehož maskou poznal proradného Mistra lektvarů. Nebylo možné si ho splést. Sebral ze svého stolu skleněnou lahvičku, poklonil se Temnému pánovi, přistoupil k Harrymu a pevným stiskem mu sevřel ruku. Harry se pokusil vyškubnout nebo alespoň Snapea kopnout, ale pouta mu moc pohybu neumožňovala.

Ve Snapeově ruce se zablesklo stříbrné ostří nože a v následující chvíli Harry ucítil palčivou bolest, jak mu jím přejel dlaň. Jasně červená krev se z rány řinula v tenkém pramínku. Nůž zmizel někde v záhybech Snapeova černého pláště a lahvička, kterou ho Harry předtím viděl brát ze stolu, se přitiskla k jeho rozříznuté dlani. Bezmocnost a vědomí, že Voldemort chce opět zneužít jeho krev, v Harrym vzdouvalo mocnou vlnu nenávisti. Pokusil se znovu uvolnit ruku z mužova sevření, ale bez úspěchu. Lahvička se jeho krví rychle naplnila až po okraj. Sevření povolilo.

Snape lahvičku s krví smísil s nějakým lektvarem a podal dalšímu služebníkovi. Ten lektvar převzal, vsedl na koště a ze vzduchu jím obtáhl čáru spojující oběti ležící v cípech Enneagramu. Obkreslil velký trojúhelník a zbytkem lektvaru s Harryho krví polil hůl vznášející se nad Karkarovem, následovně rychle opustil magický prostor. Voldemort se na svém místě vztyčil a s napřaženou hůlkou pronášel nejdřív tiše, ale postupně hlasitěji a hlasitěji slova, pro Harryho, v nesrozumitelném jazyce.

Temná magie naplnila sál obrovskou energií a vzduch jiskřil jako bouřkové mraky venku elektřinou. Klikaté magií nabité blesky se soustředily ke zlaté holi. Hukot sílil a Voldemortův hlas začal zanikat. Pak vše přerušil nelidské výkřiky děsu a bolesti. Karkarovo tělo se prohnulo do oblouku a s rukama zkroucenýma bolestivou křečí zářilo oslňujícím světlem. Magie na okamžik v ohlušujícím rachotu pohltila výkřiky obětí. Harry si, co mu pouta dovolovala, zakryl uši a pevně zavřel oči. Měl dojem, že se celá budova musí každou chvíli zřítit. Pak vše naráz utichlo. Ticho v kontrastu s předchozím rachotem bylo stejně ohlušující jako předchozí burácení hromu.

Harry otevřel oči. Rozhlédl se kolem. Zdi sálu byly nyní bohatě zdobené pestrými pohybujícími se freskami budícími dojem, že je neznámý umělec namaloval teprve včera. Pach čerstvé omítky a barev naplňovaly vzduch vlhkostí. Podíval se na lidi, co se v době magické bouře nacházeli mezi čarami Enneagramu. Zmizeli. Karkarov bledý jako smrt ležel stále na zádech s rozpaženýma rukama a oči třeštil do prázdna. Zlatá hůl spadla a odkutálela ke stěně. Obrazec zmizel. Podlahu sálu už nehyzdily krvavé skvrny Harryho krve, zdála se tak čistá a nová. Ohně zhasly, jako by po dokončení kouzla nebyl důvod k hoření. Zčernalá ohořelá tisová polena dokonce ani nedoutnala a ve vzduchu nebyl cítit žádný pozůstatek kouře. Ticho se rozléhalo prostorem. Budilo dojem, že i kdyby se našel nějaký zvuk a odvážil se ho přerušit, prostě ho pohltí.

Hrobové ticho prořízl až Vodemortův strohý rozkaz. "Igore, vstaň!"

Karkarov se malátně zvednul nejprve do sedu a poté do nejistého stoje. Ve strhaném obličeji popelavě bílý, zavrávoral. Šedé vlasy ještě před okamžikem uhlově černé, měl nyní rozcuchané. Oči plné děsu upřel na Pána zla a ochromeně vyčkával další pokyny.

"Avery, půjči svou hůlku Igorovi…"

Jeden z maskovaných mužů váhavě vykročil ke Karkarovi a nejistě se zeptal. "Pane…?"

"Tvou hůlku!"

Avery ji neochotně podal Karkarovi a těkal z něj očima na svého Mistra a zpět.

"Igore, možná nevíš, kdo tě vypátral a přivedl sem, aby se ti dostalo za tvou zradu odplaty…?" Zeptal se Voldemort a se zájmem se trochu předklonil. Počkal až Karkarov zmateně zakroutí hlavou a spiklenecky mu prozradil. "Avery, Igore. Prosils mě o milost a prokázal mi nesmírnou službu při obnově mého hradu. Rád bych tě odměnil. Smíš ho proklít. Učiň tak! Pomsti se." Povzbuzoval ho s ďábelským třpytem v rudých očích.

Karkarov si nechápavě hůlku převzal, přeběhl očima od svého Mistra na Averyho, jeho zmatek vystřídala pomstychtivost. Namířil ji na Averyho skrytého za bílou maskou. Neviděl mu do tváře, ale krok zpátky jak ucouvl, prozradil jeho strach. Karkarov neváhal a veškerý svůj vztek a nenávist vtělil do dvou slov. "Avada kedavra!" vykřikl hlasem naplněným spravedlivým hněvem. Hůlka v jeho ruce zaprskala a zajiskřila jako navlhlá rachejtle. Nakonec její špičku opustilo několik zelených jisker, které se neškodně snesly na zem a zhasly. Sál naplnil chladný Voldemortův smích a několik dalších hlasů přítomných se s chutí přidalo.

"Výborně, mí věrní, hrad je obnoven a zrádce potrestán. Avery, Rookwoode odveďte Harryho zpět do cely, jeho úkol je prozatím splněn." Avery vyškubl zkoprněnému Karkarovi svou hůlku a spěchal spolu s Rookwoodem splnit Mistrův požadavek.

Harry se mezi svými strážci potácel a napůl nesen pomalu ztrácel vědomí. Snapeův lektvar přestal působit a fyzické i psychické vyčerpání spolu s následky boje v temné chodbě se projevily v plné síle. Vyčerpané tělo zachvátila zimnice a horečka.

***
Harry se potácel temným bludištěm chodeb. Do vědomí se mu tlačil podivný pocit - místo, kudy bloudí, by měl znát. Přesto nevěděl kde je. Pokoušel se následovat svůj instinkt, protože rozumem cestu ven nenacházel. Nic kolem mu nebylo povědomé a ten podivný pocit ho mátl.

Chodby se stávaly temnějšími a složitějšími. Snad už posté zatočil za roh v naději, že se konečně dostane ven, ale místo toho se zamotával hlouběji a hlouběji do tohoto labyrintu. Pak konečně uviděl na konci jedné z chodeb světlo. Světlo ho k sobě přitahovalo jako můru plamen svíčky. Rozeběhl se. Slyšel smích a veselé hlasy. Zatoužil se k nim přidat. Už si ani nevzpomínal jaké to je být šťastný. Udýchaný se zastavil u otevřených dveří.

Opatrně nakoukl dovnitř. Sál, který se před ním rozprostřel, mu vyrazil dech. Miliony svíček ozařovalo celý ten rozsáhlý prostor plný lidí jásavým světlem. Vešel dovnitř, lidé se před ním rozestupovali a on procházel jejich středem. Už se nepotácel, šel přímo ke slunci, které obrovským oknem zářilo a hřálo přívětivým teplem, ale dřív než k němu stačil dojít, vyšel mu s úsměvem vstříc táta s mámou. "Cedricu?!" zavolal Harry na chlapce v davu. Cedric mu kývl v odpověď, zamával a ztratil se mezi lidmi. Někdo Harrymu položil ruku na rameno, ohlédl se. "To jsi ty Siriusi?" vydechl úžasem.

***
Snape naštvaně vešel do Potterovy cely umístěné v hlubinách hradu Temného pána. Potterova cela byla jedna z nejstřeženějších v hradě. Magická světla se po Snapeově vstupu automaticky rozsvítila, aby nahradila jeho doposud nevýraznou variantu a ozářila malý prostor jasným světlem. První, co měl Snape tu čest vidět, byl zbožňující Potterův pohled upřený na něj. "To jsi ty Siriusi?" zeptal se ho sípavým hlasem.

Snape si znechuceně odfrkl. Potter na nejistých nohách se klátil podél zdi a zíral na Mistra lektvarů široce rozevřenýma skelnýma očima. "Siriusi?" Udiveně zašeptal a hlas mu ochraptěle drhnul v krku. "To jsi ty, Siriusi?" Zeptal se překvapeně.

"Nechci vám, Pottere, kazit radost, ale já nejsem Black," nedokázal Snape dále mlčky snášet urážky tohoto druhu a ulevil si ironickou odpovědí. Opatrně položil lektvary, které si přinesl na zem. Pak rázným krokem došel k vězni, popadl ho za ramena a trhnutím obrátil směrem k provizornímu lůžku. Přinutil ho lehnout si.

V horečce blouznící mladý kouzelník se nebránil a nechal sebou bez protestů manévrovat jen k Snapeově zlosti nebral na vědomí ani slovo, které vyslovil. "Siriusi, jsem tak rád, že ses vrátil," breptal dál Harry a nevěnoval Snapeovu nakvašenému vrčení sebemenší stopu zájmu.

Mistr lektvarů podrážděně nasál vzduch do plic a pohrdavě ho zas vyfoukl. Nemělo smysl se dohadovat s někým v Potterově stavu. Natáhl se a sebral ze země lektvary, co si donesl. Úhledně si je rozložil na dosah. Lahvičku s fialovým obsahem odzátkoval. Přidal kapku šťávy ze stonku kopřivy, jednou, dvakrát třikrát zakroužil tekutinou ve skle, dokud se obsah z fialové nezměnil na zelenou. Teprve potom podal lektvar Potterovi. "Vypijte to!" přikázal stroze.

"Dobře," souhlasil Harry poslušně a upřel na Severuse lesklé oči. "Siriusi… ty, ale… ty jsi mrtvý? Propadl jsi obloukem. Přece tam na Odboru záhad. Já… Nezlobíš se na mě? Nechtěl jsem, abys umřel. Prosím promiň… mrzí mě to. To… to kvůli mně, protože… protože jsem idiot."

"Pro jednou s vámi, Pottere, souhlasím, ale teď pijte!" Potter se na něj nešťastně díval a Snape už toho měl dost! Lektvar mu netrpělivě vytrhl z ruky, stiskl mu tváře a donutil ho otevřít ústa. Lektvar mladíkovi nalil do krku a přinutil polknout. Pospíšil si s dalšími lektvary a lil je Potterovi do úst dřív, než mohl spustit nějaký další lítostivý monolog ke svému mrtvému kmotrovi.

Harry pozoroval rozmazaného tmavovlasého kouzelníka před sebou. Zahleděl se mu do černých očí. Ne… to nebyly oči, ale chodba. Temná a dlouhá. Tou chodbou přeci už dnes šel… jen si teď nedokázal vzpomenout proč. Na konci se něco lesklo. Světlo. Harry se zvedl, natáhl ruku. Něco ho k tomu světlu přitahovalo, připadalo mu známé. Chtěl se vydat za tím světlem, ale neměl sílu se zvednout. Slyšel hlas, který ho vábil jako zpěv sirén. Nerozuměl slovům… pokusil se následovat ten hlas, Siriusův hlas.

"To snad NE, Pottere! Zůstaňte ležet a nemám chuť se opakovat," vrčel Snape zlostně a vmáčknul Pottera zpět do postele. Musel ho držet. "Přestaňte!" Nemělo to smysl. Potter vypadal, že ho neslyší, i když se zelené oči s nehranou zaujatostí upíraly do těch jeho. Snape ho nepřestával držet.

Harry se pokoušel zvedat, ale něco mu v tom bránilo. Byl unavený. Únava se ho zmocňovala víc a víc a jeho úsilí postupně ochabovalo, až zůstal vysíleně ležet. Dobře, dnes tam nedojde snad příště, vzdal se konečně. "Musím jít, čekají na mě…" šeptal. Jako z mlhy se mu vynořila vzpomínka "Mami… Síriusi… Síriusi…" opakoval a jeho hlas postupně slábnul, až umlkl úplně.

Když Potter konečně usnul, Snape si oddechl. Uvolnil sevření. Zapřemýšlel, jestli by neměl použít poutací kouzlo, ale pak si to rozmyslel. Potter je pod vlivem lektvarů a nebude se o nic pokoušet, stejně nebylo v podstatě o co. I když Nebelvír je Nebelvír a Nebelvírem zůstane a kdo ví, jaký úžasný nápad se mu může vylíhnout v hlavě příště. Podíval se na hodinky. Lektvary budou působit tak šest hodin. To musí stačit. Než přestanou účinkovat, má čas uvařit nové a přesně na Potterovy příznaky.

V ponuré náladě vyšel z cely, jasné světlo za ním zhaslo a vnitřní prostor se ponořil do ponurého šera. Dveře se za Severusem zabouchly a okamžitě se zajistily bezpečnostním zamykacím kouzlem.

***
Lektvar začal působit. Začal uzdravovat ztýrané tělo, neutralizovat kouzla, která to způsobila. Harryho z bezvědomí probrala ukrutná bolest, celý jen hořel. Zasténal a upřel pohled na strop. Ozařovalo ho mdlé světlo a byl rozmazaný, točil se. Napadlo ho, že je zřejmě tak rozmazaný právě proto jak se točí. Z toho pohledu ho přepadala závrať, měl dojem, jako by strop klesal a on ho musí držet. Zdál se mu těžký, velmi těžký. Padal na něj, neudrží ho! Drtil ho svou obrovskou vahou a Harry se vzdal. Cítil, jak padá do prázdnoty. Zavřel oči. Bylo mu jedno, jestli ho rozdrtí strop nebo pohltí nicota. Jen kdyby to tak nebolelo. Ze rtů mu uniklo slabé zasténání. Pak vše přestalo…

Stál před Bradavickým hradem, srdce mu poskočilo radostí. Zdál se mu strašný sen, ale byl to jen sen! S úlevou si vydechl. Věže Bradavického hradu se vypínají k obloze stejně majestátně jako v dobách jeho zakladatelů. Vykročil k němu, zatoužil pohladit jeho zdi. Je doma. Natáhl ruku, aby se dotkl důvěrně známého hrubého, chladivého kamene, ale jeho prsty i dlaň jím prošla. Hrad se začal hroutit. Harry zoufale vykřikl. Pak uviděl Hermionu, jak vybíhá z hradní brány, něco volá a mává na něj. Snažil se porozumět jejím slovům, ale nešlo to. "Hermiono… Hermiono … co se děje?!" Řval jako smyslů zbavený. "… Hermionoooo, počkej!" Rozeběhl se za ní.

Nemohl pochopit, co se děje. Přestože běžel, jak nejrychleji dokázal, Hermionu se mu dostihnout nedařilo. A nejen to. Vzdálenost se mezi nimi prodlužovala až… Rozhlédl se kolem sebe. Byl na famfrpálovém hřišti. Ztuhl hrůzou. Hermiona… Tohle přeci není jeho kamarádka. Před Harrym se tyčil drak. Maďarský trnoocasý. Cítil, jak ho zalévá studený pot. Chtěl couvnout, ale nohy ho přestaly poslouchat. Chtěl si přivolat své koště. Věděl, že na Kulovém blesku by drakovi uniknout dokázal. Už jednou se mu to podařilo… nebo ne? Ano na Turnaji tří kouzelníků… nebo tohle je ten turnaj?

Pohledem přejel tribuny kolem stadionu. Byly plné nadšených diváků. Zaslechl zlomyslný smích. Otočil se a zelené oči se střetly se zlomyslnýma šedýma očima Draca Malfoye. Vedle něj potěšeně hýkal Crabbe s Goylemz jedné strany a z druhé strany důstojně, s povýšeným úsměvem na rtech, hlavou vztyčenou a přezíravým pohledem, postával Lucius Malfoy. Ten teď vytáhl hůlku a s lenivým mávnutím směrem k němu pronesl. "Silencio".

Harryho roztřásla zimnice. Chvěl se uprostřed toho nepřátelského, rozvášněného davu a věděl, že nemá šanci. Vlivem Malfoyova kouzla oněměl. Obrovské dračí nozdry se rozšířily a s podivným pískotem plnily dračí plíce vzduchem. Přál si, ať to konečně skončí. Pak vyšlehl plamen. Jeho tělo pohltil oheň. Ten žár byl k nevydržení. Měl pocit, že se nemůže nadechnout, to kouř ho dusí! Začal kašlat. Snažil se nadechnout. Uslyšel znovu ten příšerný sípavý zvuk… to se drak znovu nadechuje? Nebo… nebo tenhle příšerný zvuk vydává on sám?

Severus chvátal za Potterem. Zkontroloval čas, lektvary, které Potterovi podal, právě přestávají účinkovat. Natáhl krok a zrychlil chůzi, až za ním hábit vlál víc než jindy. Rozrazil dveře cely až narazily do zdi a s hlasitým zaduněním se v zárubních opět neprodyšně zacvakly.

Jediným pohledem zhodnotil situaci - Potterova postel byla rozházená, jakoby si tam hodlal udělat pelech lesní skřet, přikrývka zmuchlaná do neforemné koule a Potter, po přestálém lítém boji s vlastními přízraky, na zemi - lektvary již skutečně neúčinkují. Snape spěchal a sklonil se k vyčerpanému mladíkovi, aby mu podal nachystané lektvary. Ten samý okamžik si vybral i Potter. Začal sebou divoce házet a kopat kolem sebe. Přesně mířeným zásahem vykopl Severusovi z rukou lektvar ke snížení horečky a Sedmero prokletí. "Pottere! Pottere… ty idiote! Ty jsi rozsekal Sedmero prokletí!" Zařval vztekle a spěšně přiskočil k té nebezpečně syčící břečce slévající se v hromádce střepů do jedné kaluže. Tyto dva lektvary bylo nutné podávat s půlhodinovým odstupem nebo pacientovi podat jako mezilektvar macerát* z kořene proskurníku s kapkou výluhu z mandragory a rožce pětimužného. Spěšně odzátkoval třetí lahvičku, kterou se mu jako zázrakem podařilo uchránit a část jejího obsahu nalil na zem. Pak teprve mohl nebezpečnou směs pracně připravených lektvarů nechat zmizet.

Co se dá dělat, uvažoval podrážděně Severus, bude se sem muset vrátit, ještě štěstí, že uvařil Sedmera prokletí i do zásoby jinak by musel nad kotlíkem strávit dalších šest hodin a Temný pán, ne zrovna trpělivě čeká na předložení vyučovacího plánu. Přidržel netrpělivě Pottera a lil mu do úst zbytek lektvaru na snížení horečky a Upokojující lektvar. Potter se rozkašlal. Snape zaklel, pozdě si uvědomil, že to uspěchal a okamžitě přestal chlapcova ústa lektvarem plnit.

Harry najednou zjistil, že… nemůže dýchat. V panice zalapal po dechu, žaberník přestal působit! S ošklivou jistotou věděl, že se utopí. Jezerní lidé ho drželi pod hladinou a smáli se. Vší silou se odrazil k mocnému tempu, doufal, že se dostane ke vzduchu dřív, než ztratí vědomí, ale pak si vzpomněl na přátele a na malou sestřičku Fleur Delacourové nemůže je tu přeci nechat… Natáhl ruku, až zachytil prsty měkkou látku. Pevně ji sevřel v dlani a s vypětím všech sil se snažil ze spárů Jezerních lidí osvobodit nedobrovolné zajatce.

Mistr lektvarů znovu zaklel. Utržil od Pottera neohrabaný úder a pak k jeho nemalému překvapení ho Potter uchopil za hábit a s překvapivou silou táhl napříč malou místností. Těžce popadal dech a v hrůze sípavě vyrážel. "Nebojte se, nenechám tu nikoho…" Snape se vzepřel, ale v horečce blouznící chlapec, zcela lapen mezi svými halucinacemi, zabral. "Pusťte je!" vykřikl v panice. "Dobby, žaberník… kdes ho našel? Potřebuju další…" zalapal po dechu a hlas mu slábl. "utopíme se…" zašeptal už sotva slyšitelně a bezvládně se na Snapea sesul.

Snapeovo černé obočí se přemýšlivě spojilo do jedné linky a nad novou informací zakroutil hlavou - tak Malfoyův skřítek Dobby… Nemálo ho v minulosti užíralo, že Potter dokázal obejít jeho bezpečnostní kouzla a opět se mu podařilo vloupat do jeho soukromých zásob. Dobby! Pomyslel si. Měl rád objasněné záhady. Otevřel chlapcova ústa a vlil mu do nich zbytek lektvaru. Potter polykal bez protestu, a když se jeho dech zklidnil, Snape ho vyzvedl na lůžko a vyrazil pro novou dávku Sedmera prokletí. Po němž se Potter začne uzdravovat.

***
Harryho strašně bolela hlava. Ta bolest ho vlastně probudila. Trochu se pohnul, aby našel příjemnější pozici a při tom pokusu zjistil, že hlava rozhodně není to jediné, co ho bolí - bolelo ho celé tělo. Cítil se, jakoby se pokoušel jezdit na třaskavém skvorejši, který si to ovšem odmítl nechat líbit.

Další co si uvědomil, bylo, že mu něco těžkého tiskne nohy do ne příliš měkké madrace. A zvuk. Zdálo se mu, jakoby slyšel někoho naříkat a popotahovat. Opatrně otevřel oči a pohnul hlavou směrem ke zvuku. Šero a nepřítomnost brýlí mu moc nepomáhala, ale i přesto dokázal rozpoznat malou shrbenou postavu, která mu seděla na nohách.

"Dobby… jsi to ty?" Zachraplal Harry těžce, jak mu hlas neochotně procházel vyprahlým hrdlem.

"Ano, pane, Harry Pottere, to je Dobby," potvrdil mu skřítek a honem mu přitiskl pohár vody k ústům. "Dobby je rád, že jste stále naživu," pokračoval a hlas se mu zadrhával pohnutím skoro stejně jako Harrymu námahou. "Dobby se o vás bude starat a chránit vás pane. Harry Potter se musí uzdravit a zesílit a potom přemůže Vy-víte-koho. Profesor Brumbál Dobbymu vyprávěl o proroctví a Dobby ví, že pokud to někdo dokáže, pak jste to vy, Harry Pottere. Ale do té doby, než se tak stane, do doby než Harry Potter bude moci naplnit proroctví…" skřítek popotáhl, "Dobby bude chránit Harryho Pottera, proto také požádal profesora Brumbála, aby daroval Dobbyho profesorovi Snapeovi."

Tak tohle Harry nečekal, že uslyší! Zuřivost ho vymrštila do sedu, sice vzápětí zalitoval svého unáhleného činu, protože bolest se mnohokrát znásobila, ale i tak zvládl rozezleně vyštěknout: "Cože, Snapeovi?! Dal tě tomu zrádci? Copak nevidí, že je to jen Voldemortův poskok?!" Dobby se přikrčil, jako by ho Harry uhodil a nevyslovil jen jméno té zrůdy. Nevšímal si toho a pokračoval: "Jak mám naplnit proroctví?! Copak to nechápeš?" Vykřikl Harry a jeho hlas se v cele dutě rozléhal. "To proroctví je blud, nesmysl o vyvoleném chlapci," křečovitě a nevesele se zasmál. "Jak můžu přemoci nejhnusnějšího černokněžníka, co tahle zem kdy nosila, když ani nemám hůlku?! Je po všem! Slyšíš!" Frustrovaně zvolal a klesl zpět na lůžko. "Je po všem… po všem. Ta jediná, která dokázala čelit té Voldemortově, je nenávratně pryč…" Zašeptal zlomeně. "Je po všem. A ze mě je jen figurka, kterou míní prezentovat svou moc. Pochop to!" zavrčel zhnuseně a odporem se mu zkřivila tvář. Žaludek se mu plnil ledovým zoufalstvím, jen na to pomyslel. Jak to všechno nenáviděl! Slzy vzteku, ponížení a bezmoci si razily cestičky po tvářích. Zuřivě si je setřel a odvrátil hlavu od Dobbyho.

"Dobby ví, že je nyní Harry Potter slabý," šeptal skřítek nešťastně a natáhl se, aby mokrou houbou omyl Harrymu tváře. "ale Harry Potter neví…" skřítek se zarazil a větu nechal nedokončenou. Harrymu nezáleželo na tom, co chtěl říct, nezajímalo ho, co neví. Litoval skřítka, ale nebylo nic, co by s tím mohl udělat. V slabém světle cely viděl jak si Dobby nešťastně otřel oči mokrým rukávem svého oblečku a tiše, jako když konejší malé dítě, zašeptal. "Už spěte, Harry Potere, Dobby vám najde něco k jídlu, pane."

Harrymu opravdu již padala víčka, cítil se vyčerpaný. Jak se zdá, dokud bude žít on nebo Voldemort, přízviska vyvolený se nezbaví! Komu záleží na tom, že je bezbranný?! S hůlkou nebo bez ní stále je VYVOLENÝ - HRDINA, CO MUSÍ ZACHRÁNIT SVĚT! Jak se, ale má bez ní postavit černokněžníkovi, když ani kouzelníci s ní, bezpečně obklopeni nejsilnějšími ochrannými kouzly, nejsou schopni ani vyslovit jeho jméno? Přemýšlel a snad by se i zasmál té ironii nebýt hlavním představitelem této absurdní frašky. Harry se propadal do neklidného spánku a znovu doufal, že až se probudí, zjistí, že se mu tohle všechno opravdu jen zdálo. Neměl rád své noční můry, to ne, ale z těch se dalo probudit…

***
S Harrym někdo zatřásl: "Pottere, vzbuďte se. Pottere! Tohle vypijte. Nemám celý den a ani chuť se tu vámi zabývat," uslyšel Harry nepřátelský hlas Severuse Snapea.

Otevřel oči a nad ním se tyčila jeho temná postava. Na rtech ho zastudila otevřená lahvička s lektvarem, z kterého se linul pach syrových brambor. Nechápal kde je ani co se s ním stalo, nevěděl, proč by měl tohle pít. Nezareagoval na pokyn.

"Náš mladý hrdina má strach? Že by? Jestli se bojíte, že jsem vás přišel otrávit," pronesl Snape posměšně. "musím vás zklamat. Takové potěšení vám nehodlám poskytnout. Temnému pánovi velmi záleží na vašem zdravotním stavu." Usmál se Snape křivě. "A pokud vím, celý svět vám přikládá nemalou důležitost… Takže se račte obtěžovat, Pottere, a pijte! Nechcete přeci zklamat své fanoušky?!"

Lahvička se mu k ústům přitiskla tvrději, až sklo zazvonilo o zuby. Bylo mu jedno, jestli ho Snape přišel otrávit nebo ne. Nezáleželo mu na ničem a Snapeovy výsměšné urážky se ho pro jednou nedokázaly dotknout. Harry si lokl, odporně hořká chuť mu naplnila ústa. Snape mu zabránil vyplivnout byť jen kapičku toho hnusu a dohlédl, aby vypil celý obsah. Teprve potom odešel a zanechal Harryho jeho apatii.

Harry sledoval střídání dne a noci podle rozsvěcení orientačního světýlka a jeho zhasínání, ale nepočítal je. Snape mu nosil ty své odporné patoky, které ho nutil pít a aby mu lépe chutnaly, kořenil je notnou dávkou sarkasmu. Když u něj nebyl Snape, tak ho svou přítomností obšťastňoval Dobby. Pro změnu s až nábožně obdivným pohledem, ho nenechával zapomenout na to pitomé proroctví a povinnosti spasitele. Harry však jeho pozornosti přijímal se stejnou lhostejností jako Snapeovy urážky. Neměl náladu na proroctví a na Dobbyho přesvědčování, že se bez něj svět točit nebude. Nezajímalo ho, co si o něm nebo jeho rodičích myslí Snape. Přestal doufat. Ztratil chuť bojovat předem prohranou bitvu.

(*Macerát - připravuje se vyluhováním drog ve studené vodě po dobu 6-8 h. Je to vhodný způsob zejména pro slizovité drogy.)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 samuel samuel | 1. října 2012 v 14:26 | Reagovat

Jsem zvědavý co se stane dál.

2 cim cim | 1. října 2012 v 16:05 | Reagovat

[1]: Nová kapitola by se tu měla objevit nejpozději zítra, ještě ji s Nix opravujeme. Děkuju za komentář i pochvalu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama