zakončení 4. kapitoly - Univerzita Salazara Zmijozela

14. září 2012 v 8:22 |  Salazarova univerzita
***
"Jak se ti líbí mé nové sídlo, Severusi," oslovil znovu Snapea hned, jak pokynul Malfoyovi, aby si u stolu našel volné místo.

"Druhé Bradavice, pane," pokýval Snape uznale hlavou.

"Kdepak Bradavice, Severusi, Univerzita Salazara Zmijozela. Tento hrad je velmi starobylé místo," pronesl Voldemort tajemně a s pýchou pokračoval. "po té, co jsem našel dědictví Salazara Zmijozela o Bradavice už nemám zájem. Jediný

Zmijozel pochopil důležitost čistoty krve a mrhání čarodějným učením na mudlovské šmejdy a nemožnost spolupráce s Godrikem Nebelvírem, Helgou z Mrzimoru a Rowenou z Havraspáru. Proto postavil tento hrad. Přál si zachovat čarodějné učení jen těm, kterým opravdu patří. Někteří z vás mi pomohli hrad i vesnici očistit od mudlů a nastal čas naplnit Salazarův odkaz. Vybuduju tady školu, jaká nemá na celém světě obdoby!" přednášel fanaticky a rudé oči se mu šíleně leskly. "Zbývá jen několik rituálů a hrad získá svůj původní lesk a slávu. Těch několik mudlů a zrádců kouzelnické krve, co jsem doposud ušetřil, budou mít možnost vlastní krví smýt hanbu, kterou toto místo tak lehkomyslně pošpinili.

Harry se otřásl hrůzou.

"Ne druhé Bradavice! Historie Bradavic brzy skončí v sutinách zapomnění," triumfálně prohlásil Pán zla. "Univerzita Salazara Zmijozela se brzy postaví na první místo a tebe, za tvé věrné služby, Severusi, odměním. Jmenuji tě zástupcem ředitele, … mým zástupcem," slavnostně prohlásil. "Skončíš u Brumbála a začneš vyučovat zde. Připrav osnovy, vyber učitele a pak mi dáš vše ke schválení."

"Ano, pane, ale kdo vás bude informovat o Brumbálovi?"

"TY, nechci, abys přestal spolupracovat s Fénixovým řádem. Představuje to snad nějaký problém?" zeptal se Voldemort a svým rudým pohledem se provrtával do myšlenek Mistra lektvarů.

"Jistěže ne, pane. Kdy se má ve vaší škole zahájit vyučování? Do konce prázdnin nezbývá mnoho času," zjišťoval Snape opatrně.

"Co nejdříve, ale tato škola musí být perlou mezi školami a veřejnost musí pochopit jakou výsadou je zde studovat!"

"Luciusi, zajistil jsi víc domácích skřítků?"

"Ano, pane," přitakal Malfoy a zněl poněkud nejistě.

"To je dobře… pošli mi i své skřítky, pokud vím, máš jich nadbytek… předpokládám, že tvoji synové se již těší do nové školy."

"Ano, pane."

Voldemort spokojeně přikývl a k Malfoyově úlevě, se rozhodl věnovat svou pozornost Lucasu Johnsonovi. "Jde vše podle plánu?" zeptal se ho Pán Zla.

"Máme vše potřebné, pane, ohně jsou zapálené. Nebude dlouho trvat a magický dým z tisů prostoupí celé obřadní místo. Rovněž jsou připravená roucha pro zajatce a nezbývá než dokončit lektvar. Čekáme jen na váš rozkaz, abychom začali připravovat rituální kresby."

"Ano, zajisté… kresby… Začněte tedy!" Voldemort propustil Johnsona a několik dalších, kteří se měli podílet na rituálních kresbách a oslovil opět Snapea: "Severusi, můj vzkaz jsi obdržel a potřebný lektvar máš?!" chtěl vědět.

"Ano, pane. Chybí mi jen poslední přísada, Potterova krev."

Harryho prostupovala hrůza, ledová a svazující nasáknutá jistotou blížícího se konce, ale promísená nutností se bránit. Nechtěl jen nečině čekat! Hlavou mu pulzovala bolest vystřelující z jizvy. Přál si, se osvobodit. Jeho myšlenky se vzepřely, nejprve se zmateně mísily s těmi Voldemortovými, jako špatně naladěné rádio, ale hrůza z připravovaného rituálu náhle měla sílu udělat něco, co dřív nikdy nedokázal. Pomohla mu mysl vyčistit. Znenadání se to zdálo snadné, nepotřeboval kouzlo, potřeboval vlastní plány! "Musím něco vymyslet… musím něco vymyslet…" opakoval si naléhavě a s rodícím se nápadem měl sílu vytlačit Voldemorta ze své mysli úplně.

Ještě jakoby z dálky slyšel Vodemortovu odpověď, pak znovu ucítil lezavý chlad a pach vlhka a plísně. Seděl dlouho, stihl si promyslet pro a proti svého plánu, než zaslechl těžkopádné kroky mířící k jeho cele. Rozhodl se ho risknout. Neměl co ztratit, mohl jen získat. Dveře cely se se skřípěním otevřely. Snažil se rozpoznat toho, kdo tam stojí, ale v šeru viděl jen bílý ovál Smrtijedovy masky. Černý plášť dokonale splýval s temnotou chodby za ním.

"Pottere," podle hlasu Harry rozpoznal Zacharyáše Windsora. Tenhle chlap velikosti trolla působil, jako by pobral zrovna tolik inteligence. Harry doufal, že se nemýlí, protože naděje na úspěch by tím značně klesla. "Pottere, vstaň, Temný Pán má pro tebe připravený představení," Windsor se uchechtl "určitě se ti bude líbit."

Harry upřel oči na hůlku, kterou na něj Windsor mířil a líným hlasem zapochyboval. "Nejsem si vědom, že bych s Voldemortem," Windsor zděšeně nadskočil a Harry se zadostiučiněním dokončil větu. "měl podobný vkus. Asi radši zůstanu tady."

"Hni se! Temný Pán tě očekává nebo ti mám pomoct?!"

"Jak mi chceš, Zacharyáši, pomoct?" zeptal se Harry drze a doufal, že dráždění a provokace přinese kýžené ovoce - to znamená Smrtijed se přestane ovládat a udělá nějakou zásadní chybu. "Odneseš mě? Sem jsi mě skoro přinesl a pravda, nevadilo ti to. Ale zpátky to je do schodů, víš? To znamená, že bys mě musel nést zdola nahoru a to dá víc práce. Mnohem víc…"

Harry bolestivě heknul, protože rozzuřený Smrtijed k němu přiskočil a nakopl ho. "Vstávej, pudeš po dobrým nebo po zlým!" Na okamžik se zarazil. "už vím, jak ti pomoct," zajásal. "Poběžíš ochotně jako do maminčiny náruče… Imperio," Windsor sledoval, jak Pottera zasáhlo jeho kouzlo. Uvolněný až ochablý výraz Potterovi tváře nasvědčoval, že se kouzlo povedlo. Spokojený sám se sebou se nadmul pýchou jako páv. "Pottre, vstaň a deme!"

Harry zakusil známý pocit. Jeho vlastní vůle nebyla důležitá a učinit šťastným ho mohlo jedině uposlechnutí rozkazu, ale v pozadí cítil ještě něco… Windsorova hůlka poutala jeho pozornost. HŮLKA… Sledoval ji s ostražitostí, s jakou vždy sledoval zlatonku. Uposlechl hlas, který mu nařizoval vstát, a jeho vlastní vůle se prodírala mlhou - hůlku… potřebuji hůlku - znělo Harrymu v uších. Přitahován příslibem jednu vlastnit, krok za krokem se přibližoval k vytouženému cíli. Chňap. Prsty obemkly teplé dřevo. Smrtijed se nebránil, hůlku nesvíral příliš pevně a proč také? Kolik lidí dokázalo odolat imperiu? V následujícím okamžiku zaznělo z Harryho úst "Petrifikus totalus!" a on zamrzl s rukama přitisknutýma k tělu. Harry kouzlem nadzvedl velké tělo a stáhl z něj masku i plášť. Připitomělý výraz na Windsorově obličeji odrážel naprosté nepochopení - jak se něco takového mohlo stát?

Harry si na sebe chvatně upravoval smrtijedský převlek. "Jak jsem se už zmiňoval, já a Voldemort máme poněkud jiný vkus, co se zábavy týče, tak snad mi promineš. Nemíním se zúčastnit. A mimochodem - dík za hůlku i plášť." Harry dokončil poslední úpravy, vyšel na chodbu a dveře za sebou zamknul.

Je to skvělý pocit držet zase hůlku, pomyslel si Harry. Potěžkal ji, vyzkoušel její ohebnost a vyváženost. S dobrým pocitem zkusmo zakroužil zápěstím, jako by chtěl provést složitější kouzlo a ozbrojen tenkým dřevem se cítil o moc jistější. Konečně měl alespoň trochu pocit, že je schopen čelit dalším úkladům. Windsorova hůlka byla sice oproti té jeho silná, krátká a neohrabaná, dubové dřevo tvrdé a těžké, ale i tak ji s potěšením svíral v ruce. Magie příjemně šimrala v prstech a čekala na svoji příležitost se projevit. V této chvíli by si těžko mohl přát lepší.

Harry obezřetně vyrazil vpřed s hůlku zasunutou v rukávu pláště, i přesto v pohotovosti. Ponurá temnota podzemních chodeb se Harrymu hodila. Jen mdlé světlo spoře osvětlovalo sklepení. Pozorně naslouchal všem zvukům. V případě setkání s nějakým Smrtijedem chtěl být tím, kdo o tom bude vědět první.

Našlapoval tiše a zároveň se snažil co nejrychleji postupovat. Povinnost najít zajatce, ho hnala vpřed. Nemohl si pomoci, svědomí mu nedovolovalo zanechat je jejich osudu a zachránit pouze sebe. Věděl, co je čeká a nedokázal tu ty lidi jen tak nechat. Zapudil myšlenky na nezdar a rozhodl se v tuto chvíli si starosti s budoucností nepřipouštět. Plně se soustředil na přítomnost a dál se neslyšně plížil podzemím. Nakukoval do cel a s každou další prázdnou celou klesala jeho naděje, že se mu zajatce podaří včas nalézt. Čas rozhodně nebyl jeho spojencem. Každou chvíli se mohl objevit někdo z Voldemortových služebníků a celou akci zadusit v zárodku. Procházel již druhé patro dolních cel, když konečně nalezl ty, které hledal.

Žena a dva muži Harryho podezřívavě sledovali. Radši si sundal smrtijedskou masku a co možná nejpřátelštějším tónem se představil: "Jsem Harry Potter a ještě před chvílí jsem obýval celu o patro níž. Momentálně jsem na odchodu a myslel jsem, že byste se třeba chtěli připojit?" zeptal se a napřáhl k nim prázdnou otevřenou dlaň.

Žena si ho nedůvěřivě prohlížela a tak si Harry odhrnul ofinu a ukázal jí jizvu. "Těší mě, že vás poznávám, pane Pottere, jmenuji se Victorie Rossová," a s vřelým stiskem přijala jeho ruku, pak se otočila ke svým dvěma spoluvězňům. "jestli nás někdo dokáže dostat z téhle díry, pak je to Potter! Přemohl Vy-víte-koho už několikrát, je to živá legenda!" vykřikovala polohlasně a nadšeně rozhazovala rukama.

Její dva společníci přikývli a usmáli se na Harryho. "Jsme připraveni, pane Pottere, veďte nás," vyzvali ho odhodlaně.

"Musíme spěchat, chystají nějaký obřad a my na něm máme být čestnými hosty. Kdybychom někoho potkali, vedu vás tam." Všichni tři přikývli a Harry si opět zakryl tvář maskou, aby společně nastoupil cestu za svobodou.

Dolními chodbami prošli celkem bezpečně. Nepotkali téměř nikoho a podařilo se jim nepozorovaně dostat až do přízemí, ale tady se k nim štěstí otočilo zády. Před nimi se vynořili z přilehlé chodby tři Smrtijedi. "Co tu děláte?!" Vyštěkl jeden ze Smrtijedů a podezřívavě sáhl po hůlce. Ostatní dva ho napodobili.

"Vy nic nevíte o rituálu?" Zeptal se Harry s hraným překvapením. "Lucas Johnson připravuje vše ostatní a já měl dovést tyhle tři. Mají se také zúčastnit," vysvětlil Harry a nevybíravě šťouchl do zajatce.

"O rituálu víme, ale Lucas Johnson zatím není s přípravami hotov a mě osobně se zmiňoval, že je zatím příliš brzy pro zajatce chodit." Muži si je podezřívavě měřili.

"To snad ne, ten hlupák Windsor mi řekl, že je mám přivést!" zanadával Harry otráveně," jestli je budu muset zase celou cestu vláčet zpátky…! No, co se dá dělat." Povzdechl si a chystal se i se svými druhy vycouvat z nebezpečné situace.

"Sundej masku! Chci vidět tvou tvář!" ozval se muž a namířil na ně hůlku pro případ, že by chtěli utéct nebo cokoli jiného.

"Dobře," řekl Harry a rozmáchlým pohybem zvedl ruku jako by si masku chtěl skutečně sundat, "ale je to obyčejné nedorozumění…" vykládal, aby odvedl pozornost od ruky, kterou držel hůlku. "Mdloby na tebe" bleskově vyslal kouzlo sotva se hůlka dotkla jeho dlaně. Kouzlo bezpečně zasáhlo muže, co doteď mluvil a bez hlesu se sesunul k zemi. Další mdloby na tebe umlčelo druhého Smrtijeda, ale třetímu se podařilo spustit poplach, vyčaroval si štít a úspěšně odblokoval Harryho omračovací kouzlo. Hradem se rozezvučela siréna. V okamžení se cesta za svobodou uprchlíkům neprodyšně uzavřela. Chodba se zaplnila postavami v černých pláštích a rozhlíželi se po původu toho zmatku. Smrtijed, který poplach spustil, ječel jako pominutý. "Utíkají! Sem! Honem sem!"

Skupina asi patnácti černooděnců se rozeběhla přímo k Harrymu a jeho třem průvodcům. Uprchlíci na nic nečekali, otočili se a prchali na druhou stranu. Harry mezi ně a pronásledovatele vztyčil kouřovou clonu, která jako dusivá mlha zaplnila chodbu. Šedý dým kryl jejich ústup. "Tudy! Tudy! Rychle! Utíkají tudy!" Ječel dál Smrtijed a jistější si ve skupině se přidal k pronásledování.

Harry měl dojem, že se dusot přibližuje, nebylo kam uniknout, nebylo kde se schovat. Hnali se tryskem vpřed. Přibližující se hlasy pronásledovatelů burcovaly, nutily uprchlíky zrychlovat až na sotva únosnou mez. Bušení krve jim hlasitě znělo v uších přerušované jen jejich sípavým dechem. Harry ostře zatočil do jediné z chodeb, co se zdála opuštěná. Chodba bez světel jim dávala naději uniknout. Chodba ponořená do úplné tmy skýtala momentálně ten nejlepší úkryt. Všichni čtyři se hnali temnotou a doufali, že se tu schovají před zraky nepřátel. Harry odhodil masku. Překážela mu, nemohl přes ni dýchat a také potřeboval vidět. Potřeboval najít cestu ven nebo alespoň dočasný úkryt.

Pozdě pochopili, že tudy cesta nevede. Místo svobody je obklopilo mrazivé zoufalství. Tma, která se je chystala pohltit. Dech jim začal zamrzat u úst a beznaděj si našla cestičku do jejich srdcí. Harry vykouzlil slabé Lumos. Ze tmy vyplula důvěrně známá přízračná postava s kápí na hlavě a za ní druhá, třetí… za nimi se zjevovaly další a další, musely jich být desítky. Harry vzdal naději je spočítat. Utvořily ze svých odporných těl neprostupnou stěnu. Uprchlíci se přitiskli k sobě ve snaze uchránit naději a vzpomínky na šťastnější chvíle. Věděli, kdo je poctil svou společností, ze tmy z útrob hradu k nim beze spěchu a s jistotou hostiny připlouvali mozkomorové.

Každému z nich se před očima začaly zjevovat nejhorší noční můry… Mají přijít o život i o duši? Harry vytáhl hůlku, "Expecto patronum" zašeptal. Zasršela několika bílými jiskrami a zhasla. "Expecto patronum" zoufale zopakoval. Bylo to tou neohrabanou hůlkou nebo doopravdy nenacházel dostatečně šťastnou myšlenku? Vzpomněl si na Siriuse a napadlo ho, jestli se k němu připojí, pokud tu zemře… ale co když nezemře a mozkomorové mu jen vypijí duši z těla, jak dýňový džus ze sklenice? Co se stane potom? Setká se s tátou a mámou? Uvidí ještě někdy Siriuse?

"Expecto patronum." Jemný, průsvitný mlžný opar se rozprostřel nad nimi. Harry věděl, že ho dlouho neudrží. Nesmí se trápit, nesmí dovolit mozkomorům… Vyburcoval se a vyvolal v sobě nejšťastnější okamžiky z prázdnin. Před očima se mu vybavila tvář Carisy a Jonathana. Konečně získal rodinu, někoho kdo o něj opravdu stojí. Domov kde je vítaný… "Expecto patronum!" vykřikl hlasitě, aby přehlušil zoufalství. Hůlka Zacharyáše Windsora nikdy nezažila takový nápor magie a přímo vzplála množstvím světla. Černá chodba, doposud naplněná tmou, zazářila jako v pravé poledne a hrdý, zářivý jelen vyběhl a zaháněl mozkomory zpátky do temných koutů hradu.

"Tomu se říká dostat se z bláta do louže," nevesele okomentovala situaci Rossová, když je vzápětí místo mozkomorů obstoupili Smrtijedi.

"Pamatujte si, Pán Zla je chce živé," vykřikl jeden z nich. Světlo vytvořené patronovým zaklínadlem pomalu pohaslo, a přestože někdo rozsvítil magická světla, chvíli trvalo, než se oslněné oči přizpůsobily jeho nevýrazné žluté barvě. První kletba na okamžik jasněji ozářila prostor. A pak se chodba od množství kleteb různobarevně rozblikala.

Harry vytvářel štíty, ale zdaleka ne tak účinně, jak by si přál. Směřovalo k nim příliš mnoho kouzel z různých směrů a Windsorova hůlka mu neseděla. Nebylo možné všechno odblokovat. Mnohá z kleteb jeho štítem pronikla a také našla cíl. Harryho zleva zasáhl do ruky oranžový paprsek. Měl pocit jako by mu rukou pronikla žhavá jehla. Palčivá bolest ho na okamžik ochromila a jeho štít zakolísal. Zasáhly ho další kletby. Nohy a ruce zasáhly řezací kletby, krev se řinula z ran, ale nemínili se vzdát. Neměli co ztratit a Harry se chtěl pomstít. Čím víc Smrtijedů dostane, tím líp. Ten pocit mu dodával sílu a chuť bojovat. Jeho vybičovaná mysl zatlačila bolest někam na pokraj vědomí, někam za nahromaděný adrenalin. Věděl, že až jeho hladina klesne, bolest se nejspíš ozve s drtivou silou, ale na takové myšlenky neměl čas. Obnovil štít a vrhal nějaké kletby spět. Hluk, barevná světla kouzel, nadávky a emocemi nabitý vzduch bylo to, co plně zaplňovalo jeho smysly.

"Sežer si smrt, když chceš, ale svou vlastní!" zařvala Rossová a vrhla se holýma rukama na nejbližšího Smrtijeda. "Mě živou nedostanete!"

V následujícím okamžiku bolestně zaječel. "Pusť se, mrcho! Chceš mi vyškrábat oči?!" Ječel Smrtijed a urputně se snažil zbavit nevítané zátěže - marně. V takové situaci mu hůlka k ničemu nebyla, vždyť kouzlem z ní mohl zrovna tak zasáhnout sám sebe! Okolní boj pro něj přestal existovat. Jeho jediným cílem se stala rozdivočelá čarodějka, jejíž ostré nehty mu způsobovaly krvavé linky na obličeji i rukách. Nehty, stejně snadno jako nože, se mu opakovaně zarývaly do stejného místa na zápěstí a projížděly kůží. "Mrcho! Mrcho! Mrcho!" řval Smrtijed. Krev mu z poraněného místa stékala po ruce a z ochabujících prstů, třímajících hůlku, skapávala na zem.

Neohrožená žena mu hůlku vytrhla, šikovně uskočila před letící kletbou a ta plně zasáhla odzbrojeného Smrtijeda. Rossová se nad tím jen ušklíbla a nyní vyzbrojena se vrhla do dalšího boje. "Dotkni se trnů!" vykřikla a Harry mohl sledovat žlutý paprsek mířící do houfu mužů v černých pláštích. Vzápětí dva nebo tři zasažení se vzteklými výkřiky odhazovali svoje hůlky. Začaly obrůstat tenkými, ostrými trny a těm, kteří je neodhodili dost rychle, probodly dlaně i prsty.

"Co je to za kouzlo?" zavolal Harry zvědavě, aby přehlušil bitevní vřavu a uskočil stranou před stříbrným paprskem.

"Všeho dřevěného, čeho se zasažení dotknou, po dobu jedné hodiny, proroste trny," zašklebila se zlomyslně a vyslala stejné kouzlo víc vpravo. Tentokrát však neškodně sklouzlo po štítech a narazilo do zdi.

Harry zaslechl zuřivé výkřiky, viděl přátele Rossové rovněž ve víru boje. Jeden z nich krvácel. Chatrný oděv nemohl zakrýt ošklivě poraněnou nohu, ale i tak jeho pěsti nemilosrdně kosily všechny nepřátele v dosahu. Jeho statný a urostlí druh by dělal čest i jménu Herkules. V rukách svíral jednoho ze Smrtijedů a jako zbraní jím rozséval zkázu v řadách jeho druhů.

Harryho někdo zezadu uchopil za plášť a trhnul jím. Zapraskalo to ve švech, odletělo několik knoflíků neznámo kam. "Hajzle! Okrást mě! To ti přijde draho! Zabiju tě!" zaburácelo Harrymu do ucha, než ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na zem. Narazil si koleno, ale nevšímal si toho. Rychle vyskočil a otočil se. Setkal se s šíleným pohledem Windsora. V následující chvíli mu ruce jako lopaty sevřely hrdlo. "Vymáčknu z tebe duši!" prskal Windsor a Harryho pokropila sprška slin. Harry se chtěl osvobodit, ale všechna síla spolu s nedostatkem vzduch v plicích ho rychle opouštěla. Zmobilizoval poslední zbytek sil a pokusil se Windsora setřást. Natáhl ruce, uchopil Windsora za bradu a páčil mu jí dozadu. "Myslíš, že tě jen tak pustím?!" Vztekle řval a mlátil Haryho hlavou o zeď.

"Idiote! Temný pán je chce živé! Mdloby na tebe." Velké tělo se bezvládně sesulo na Harryho. Ruce, svírající mu krk, ochably a prázdné plíce naplnil životodárný kyslík. Harry přemohl nevolnost, zamrkal očima, aby rozehnal tmu, přemáhal mdloby způsobené nedostatkem vzduchu a ostrou bolestí hlavy. Jen okrajově vnímal podezřelý pramínek vlhkosti razícího si cestu mezi vlasy. Odstrčil Windsora, ten bezvládně dopadl na zem jako pytel s pískem.

Windsorovo místo zaujal ne o mnoho menší Smrtijed. Harry napřáhl hůlku, aby ho zastavil. Vyslal kouzlo, ale byl ještě příliš oslabený z předchozího střetu a jeho tělo reagovalo příliš pomalu. Černý plášť zavířil muži kolem nohou a on líně, skoro bez námahy srazil Harryho ruku a kletba zasáhla někoho za jeho zády. Harry vyslal další kouzlo, ale zasáhl pouze zeď za Smrtijedem. Ten se s elegantní otočkou snadno kletbě vyhnul a Harry netušil, jak se mu dostal téměř za záda a ještě ke všemu mu svíral ruku, ve které držel hůlku. Pokusil se Smrtijeda povalit, vychýlit jeho rovnováhu a srazit ho k zemi, ale byl rychlý a obratný jako kočka a každou Harryho příležitost dokázal proměnit ve svou výhodu. Nakonec Harry přistál na zemi sám. Chystal se vyskočit, ale muž ho přitiskl k zemi a bolestivě mu zkrotil ruku, až mu z ní hůlka vypadla. Harry se ho pokusil praštit pěstí do brady, Smrtijed uhnul a Harry zasáhl pouze okraj masky. Ta se úderem posunula a odkryla tvář kouzelníka nad ním. Snape se ušklíbl. "Čekal bych od vás, Pottere, lepší výkon. Váš otec měl mnohem lepší techniku a i jeho údery byly tvrdší."

Harry se zlostně prohnul jako luk a pokusil se Snapea zbavit."Zrádče!" zavřískal hlasem prosyceným nenávistí. "Vždycky jsem věděl, že jsi zrádce, Snape! Jak jsi obalamutil Brumbála, že ti tolik věří!" zuřivě ze sebe vyrážel Harry a zkusil Snapea kopnout. Když se mu to nepodařilo, pokusil se zakousnout do ruky, která pořád pevně svírala tu jeho.

"Kousat, Pottere? Takhle bojuje Nebelvír? Nepřestáváte mě překvapovat," vysmíval se mu. Pak se Harryho spánku dotkla chladná špička černého ebenu, "Mdloby na tebe," bylo poslední, co viděl a slyšel a svět se propadl do temnoty.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama