Amareto – kapitola 8.

17. října 2012 v 8:24 | cimorena |  Salazarova univerzita
Kapitola především pro anet, samuel a larkinh :)

Harry se ztuhle díval na dva muže stojící ve dveřích jeho cely. Na Averyho a muže se špičatým nosem a ostrou bradou, kterého nikdy dřív neviděl. Jeho výraz Harrymu ze všeho nejvíc připomínal supa a husté, na ramena dlouhé, šedivé vlasy rámující lysinu na temeni, ten výraz jen podtrhovaly. Do dnešního dne ho navštěvovali pouze Snape nebo Dobby a vidět zde někoho jiného nevěstilo nic dobrého. Ať se to mohlo zdát sebepodivnější, Snape pro něj za dobu, kterou zde strávil, představoval určitou jistotu, kdežto tihle dva znamenali změnu a změna v podání Averyho nemohla být dobrá. Přesto se

napřímil. Nedovolí, aby se tihle dva ničemové radovali z jeho strachu a nejistoty.

Muž s ostrou bradou a obličejem supa vytáhl z kapsy svého pláště provaz, významným pohledem kývl na Averyho, ten Harryho surově popadl a během chvilky ho svázali. Provaz se hned po kontaktu s chlapcovou kůží, jako liána omotal kolem zápěstí a jedna ze smyček se mu těsně ovinula kolem krku. "O nic se nepokoušej!" výhružně zamumlal Avery a uchopil volný konec provazu. Místo povelu k pochodu Harry ucítil důrazné postrčení ke dveřím. Otevřely se dokořán a oni prošli krátkou temnou chodbou k dalším dveřím střeženými hořícím psem.

Tak přece se mu to včera nezdálo, matně si na obrázek psa v plamenech pamatoval z knihy, kterou ve druhém ročníku objevila Hermiona při hledání informací o baziliškovi. Arsu canis, hořící pes stálo nad obrázkem, vzpomínal.

Heslo, pes jim umožnil projít a chvátali dál. Harry neodolal, zpomalil a ohlédl se, chtěl si lépe prohlédnout potvoru, co má za úkol ho hlídat. Smyčka kolem krku se mu utáhla. "Jdeme, ale pokud na nás chceš zkoušet svoje hvězdné manýry a zdržovat, dotáhnu tě před Temného pána třeba přidušeného!" zavrčel muž se supím obličejem. Harry s lapáním po dechu přidal do kroku a smyčka se opět povolila. Dost na to, aby mohl dýchat. Hnali se chodbami, svižně stoupali do schodů. Spěch se projevil i na dechu obou mužů, ale v porovnání s Harryho těžkým sípáním se nedalo o projevech jakékoli námahy hovořit.

Harry nevěděl, jak dlouhou dobu strávil zavřený, ale na jeho fyzické kondici se to již stihlo podepsat. Možná i přestálá nemoc nesla svůj díl viny, že ho zmáhala únava, ale zpomalit se neodvažoval - samozřejmě, pokud nedával přednost utahování provazu na svém krku. Trvalo hodnou chvíli, než vystoupali do obývaného sklepení tolik podobného tomu Bradavickému a Harry si uvědomil, jak hluboko v podzemí jeho cela je. Tady stoupání ale neskončilo a jeho strážci ho nutili k dalšímu spěchu, dokud nestáli před dveřmi do Velké síně. Harry těžce popadal dech, navzdory snaze sám sebe přesvědčit, že by takovouto cestu měl zvládnout bez tak viditelných příznaků vyčerpání.

Dveře se otevřely a Harry spatřil slavnostně vyzdobenou Síň plně obsazenou jeho bývalými spolužáky. Ve svých špinavých roztrhaných hadrech ostře kontrastoval s jejich čistými a nažehlenými školními uniformami. Ranní slunce nemilosrdně odhalovalo každý detail jeho zuboženého zevnějšku, a kdyby měl mezi nimi projít nahý, nepřipadal by si o moc hůř. Všechny oči se na něj upíraly a Harry se od nich rychle odvrátil, netoužil vidět jejich zlomyslné úšklebky ani lítost.

U učitelského stolu zachytil rudý odlesk Voldemortova pohledu. Seděl na místě, kde v Bradavicích sedával ředitel. Spokojený úsměv mu napínal i tak bezrysý obličej do hladka. Vedle něj si s pramínkem vlasů ledabyle pohrávala Belatrix, její bratr bloudil bezcílně a lhostejně očima po stropě a Snape Harryho pohled nezúčastněně opětoval, pak se pohodlně opřel do své židle a prohodil několik slov k Amycusi Carrowovi. Harry si přál vrátit se do své cely.

"Pohyb!" postrčil ho Avery netrpělivě. Harry upřel oči k zemi a nechal se středem Velké síně vést do čela sálu. Železného kruhu upevněného do jednoho ze schodů vedoucích k učitelskému stolu si Harry všimnul až když se Avery se Supem na tom místě Voldemortovi poklonili a Avery se koncem kouzelného provazu dotkl jeho zčernalého povrchu. Provaz se jím propletl a utáhl v pevném uzlu. Harry nečekal trhnutí, které následovalo. Prudce stažen k zemi nedobrovolně poklekl, až holení narazil do hrany schodu. S tichým zasyknutím si mnul naražené místo a snažil se nevnímat pobavený smích Smrtijedů.

Voldemort povstal, ticho se rozlehlo Síní jako po vyslovení tišícího kouzla, všichni zmlkli a se ztuhlými tvářemi se otočili k Temnému pánovi. Ujal se úvodního slova, jeho hlas se nesl Velkou síní zvučně až k těm nejvzdálenějším studentům: "Rozhodli jste se studovat na Univerzitě Salazara Zmijozela magické umění a černou magii. Všichni, co jste zde, pocházíte alespoň z jedné poloviny z rodin čarodějek a kouzelníků. Nikomu z mudlovských šmejdů toto právo nebude nikdy poskytnuto!

Vy všichni jste předurčeni stát se mými služebníky. Z vás sestavím armádu, před kterou v děsu budou všichni padat na tvář a prosit, abyste je ušetřili. Naučíte se tu kouzla tak temná, že jsou neznámá i těm nejzkušenějším bystrozorům a nejvěrnější z vás zahrnu bohatstvím i slávou takových rozměrů, že obyčejní kouzelníci budou považovat za čest vám sloužit jako otroci.

Společně zbavíme svět mudlů a jejich přívrženců. Nebude nutné se před nimi ukrývat a kouzelnické děti budou kouzlit už od raného dětství. Od doby, kdy dokážou držet hůlku a pronést zaklínadlo. Nenecháme se od mudlů utlačovat. Bezpráví je naší povinností potrestat a ne ho přehlížet. Z naší strany už bylo velkorysosti přespříliš! Doba, kdy jsme se před nimi ukrývali, končí, nastal čas, aby zalezli do svých děr. Teď se ONI budou ukrývat a přát si nezkřížit cestu jedinému z nás. Skrývat se před mudly je nepřijatelné a kouzelníků nedůstojné! Kouzelníci mají právo vládnout světu a celý svět bude muset uznat naši nadřazenost!

Bývalý ministr Rufus Brousek už zaplatil za svou pošetilost se mi postavit do cesty a stejný osud čeká každého, kdo by chtěl následovat jeho příkladu. Zde u mých nohou klečí Harry Potter, ten, o kterém si někteří myslí, že by mě mohl porazit. Jsem ochoten poskytnout důkaz celé kouzelnické společnosti, že tomu tak není a i ten nejposlednější si bude muset přiznat svůj omyl! Dnešním dnem počínaje bude takzvaný Zachránce světa sedávat zde u mých nohou na důkaz, že je mým otrokem."

Harry tu řeč poslouchal, jako by ho opařil, když se mu do vědomí prodral povědomí zvuk - cvaknutí závěrky fotoaparátu. Následoval oslnivý záblesk. Pak další blesknutí a další. Přes Voldemortův proslov si Harry uvědomil, že slyší zuřivé škrábání brku o pergamen. Nezaměnitelné škrábání rychlobrku! Zděšeně se rozhlédl a pak ji uviděl - Holoubková. Rita Holoubková! Novinářka zaměřená na psaní článků o Harry Potterovi. A to si Harry myslel, že jeho ponížení nemůže být horší. Místo toho se osvědčilo oblíbené pravidlo Vernona Dursleyho, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

Konečně Harry pochopil Voldemortův ďábelský záměr. Pochopil jeho řeči o důkazech. Jak nejlépe zasít paniku do srdcí už i tak vyděšených lidí? Jednoduše, ukažte jim jejich hrdinu, idol a naději na porážku Temnoty v okovech a bezmocného. Kolik výtisků se po vydání takového trháku rozletí do světa? Harry nevěděl, zato si naprosto přesně uměl představit, jak Denní věštec chystá dotisk. Rufus Brousek zabit Vy-víte-kým, Chlapec-který-přežil otrokem Vy-víte-koho - takhle budou znít titulky? Nebo - Ministr zemřel, protože Harry Potter zklamal, Harry Potter při střetu s Pánem zla neobstál… Harry věděl, že nemá cenu se nad tím zamýšlet, ale nemohl si pomoct. Holoubková měla velký talent všechno překroutit a své čtenáře bez výjimky šokovat.

Harry se na svém místě schoulil, přál si být co nejmenší. Netečně poslouchal šílený proslov šíleného černokněžníka a v oslnivých záblescích fotoaparátu si vzpomněl na věštbu. Jen myšlenka na ni mu plnila útroby chladem, přestože si na ni zvykl a přijal ji jako nutnost. Nelíbila se mu, ale smířil se s budoucností, ve které musí vybojovat souboj s Voldemortem o svůj život a životy těch, co na něj spoléhají a dokonce se mu podařilo sám sebe přesvědčit, že má šanci. Proč si myslel, že bude mít možnost stát před Voldemortem s hůlkou a pokusit se o nemožné? Po čtvrtém ročníku kdy zjistil, co jeho hůlka dokáže, k ní vztahoval své naděje na vítězství. Kde je jeho nadějím konec? Z celé jeho Voldemortem neporažené hůlky zbylo její jádro - jen jediné fénixovo peříčko.

A pak čas. Proč si, pro Merlina, myslel, že ho bude mít víc? Kolik se toho naučil? Obrana proti černé magii, předmět, o kterém si myslel, že by ho na souboj s Voldemortem mohl připravit. Ale nepřipravil. V prvním ročníku pouze zjistil, jak praktický může být česnek. Ve druhém je Snape naučil Expeliarmus, sice toho pak litoval, když ho Harry s Ronem a Hermionou v Chroptící chýši o rok déle na něm vyzkoušeli, ale Harry už to kouzlo několikrát ocenil. Pak tu byl Zlatoslav Lockhart. Od něj se dozvěděli, že kormorští rarachové jsou nevypočitatelní prevíti. No jo, třetí ročník ušel, zavzpomínal Harry smutně. Pravda, patronem by Voldemorta nevyděsil a Riddikulus by ho také asi nepřevlékl do šatů Nevillovy babičky. Škoda. Lupin by mě dokázal naučit spoustu užitečných kouzel, povzdechl si už bez ironie a upřímně litoval jeho odchodu ze školy. Snape, za vším stál Snape! Jak ho Harry nenáviděl! Tenkrát ještě nevěděl, proč se snaží dostat ze školy učitele, který je dokáže něco naučit. Myslel si, že jeho pohnutky jsou vedeny pouze nepřátelstvím k Lupinovi, ale už tenkrát se zcela jistě snažil připravit cestu svému pánovi.

Myšlenky Harryho vedly do čtvrtého ročníku. Pošuk Moody nebo-li Barty Skrk - další Smrtijed. To jméno mu zanechávalo hořkou chuť na jazyku. Chuť zrady. Smrtijed co ho předhodil Voldemortovi. Přesto se od něj naučil odolat Imperiu a za to byl rád. Dozvěděl se i o ostatních dvou neodpustitelných, uviděl zelené světlo Avady Kedavry a poprvé spatřil utrpení, které dokáže způsobit Crucio. Dnes už tu bolest znal na vlastní kůži. Byla nepopsatelná. Před očima se mu promítly vzpomínky na noc na hřbitově, na noc znovuzrození Voldemorta. Otřásl se a zahnal je. Už zbývá pouze pátý ročník, přinutil se dál rekapitulovat své zkušenosti a vědomosti vhodné pro boj. Tam platilo heslo - co se studenti sami nenaučí, to neumí. Koho by napadlo, že ve výsledku se naučí nejvíce právě v tomto roce. Hermiona, kolik užitečných kouzel dokázala najít a kolik mu jich pomohla nastudovat, zavzpomínal s vděčností. Ale přese všechno… nenapadlo je, že by se někdy museli vypořádávat se ztrátou hůlky. A bez ní je Harry bezmocný!

Včera odpoledne viděl Snapea čarovat bez ní a bláhově si představoval, jak se to také naučí a pak se Voldemortovi vysměje. Do rána zkoušel ta nejjednodušší kouzla a nic. VŮBEC NIC! Vyčerpaný s pocitem marnosti se schoulil na svém tvrdém lůžku a skomíravé jiskřičky naděje jedna po druhé pohasínaly pod ledovou sprchou reality. A přitom věděl, že kouzlit bez hůlky dokáže. Copak nekouzlil dávno dřív, než se vůbec dozvěděl, že je kouzelník? Nechal přeci zmodrat vlasy svého učitele na základní škole, jeho kouzlem zmizelo sklo u terária s hady v zoologické… a mnoho dalších kouzel… Jen… jen ta kouzla tenkrát vlastně ani nechtěl… nevěděl, jak to dokázal. Sám se něco takového naučit nedokáže a tím se kruh uzavírá. Věštba říká, přežije jen jeden. On nebo Voldemort. Předpovídání budoucnosti není předmět, ve kterém by prokázal kdovíjaké nadání, přesto by si to v této chvíli troufl. A ani by nepotřeboval čajové lístky nebo orbitu.

Ponořen do neveselých myšlenek mu málem uniklo, že Voldemort dokončil svou řeč, blesk fotoaparátu zhasl a škrábání rychlobrku utichlo. Velkou síní zabouřil mírně nucený potlesk, na to Voldemort pokynul a ze stolů zavanuly vůně pečlivě připravených jídel. Dobby sice Harryho nenechával hladovět, ale jídelníček složený převážně z nemastných a neslaných výživných kaší nejrůznějšího druhu, suchého chleba a vody, chuťové pohárky příliš neuspokojí. Nyní se neubránil pokušení a opatrně vzhlédl.

Uviděl bledou Holoubkovou a jejího fotografa. Dva muži je spoutané odváděli pryč. Třetí muž přebral fotoaparát a pergameny a svůj úlovek pospíchal předat svému Mistrovi. Napětí a zvědavost u lákavě prostřených stolů na chvíli zvítězili nad hladem a mlsností, ale jen co se za nešťastnou dvojicí zavřely dveře, uvolněná atmosféra si sem našla cestu. Nad chutnými jídly se rozprostřel bezstarostný hlahol nových studentů a Harry si uvědomil, že mu je v současné chvíli věnováno asi tolik pozornosti jako prašivému psu uvázanému k zábradlí před obchodem. Zachytil jen letmé soucitné pohledy, které se od něj odvracely, jakmile dotyční postřehli, že byli přistiženi nebo naopak pohledy hnusu a opovržení. Setkal se s výsměšným pohledem Malfoye. Okázale si plnil talíř vybranými lahůdkami a provokativně ho pozoroval, jako by chtěl říct: "Chrabrý Nebelvír je konečně na svém místě."

Draco sledoval Pottera s pohrdáním. Snad poprvé mu nezáviděl popularitu. Schlíplou postavu v odraných špinavých hadrech se fotograf snažil zachytit ze všech možných úhlů a Holoubková diktovala svému rychlobrku nelichotivá slova o falešném zachránci.

Ne Potter, ale on, Draco, je první mezi studenty. Sám Temný pán ho povýšil a svěřil mu úkol hodný dospělého kouzelníka. S pocitem důležitosti se pustil do jídla. Celou noc nespal a nemohl uvěřit, že od všední snídaně v Bradavicích do slavnostní snídaně na Univerzitě Salazara Zmijozela uplynulo pouhých 24 hodin. Celý předešlý den až do teď byl naplněn tolika emočně vypjatých chvil, že se upřímně těšil na odpočinek. Vyučování má začít až zítra a on si mínil volno užít naplno.

***
Snape studenty Temného umění odvedl do jejich pokojů, určil prefekty a poučil je o pravidlech. Mnohá se nelišila od těch Bradavických, Temný pán přes své tvrzení si přál školu co nejvíce připodobnit té Bradavické. Jediným opravdovým rozdílem se stal studijní plán. Černá magie se měla prolínat všemi předměty a jí jako takové mělo být věnováno několik hodin denně.

S náladou pod bodem mrazu teď Snape spěchal do Potterovy cely. Dobby splnil úkol a knihu Potterovi předal. Přemítal Severus a míjel hlídky Smrtijedů, kteří měli za úkol dohlížet na pořádek na chodbách. Věděl jistě, že Hůlky a nehůlky musí ležet někde v jeho cele. Potter podle jeho předpokladů měl už studovat bezhůlkovou magii. Ale on NE, zuřil. Přihlouplé klukovo zírání, když Severus použil bezhůlkové kouzlo ve své laboratoři, dosvědčovalo, že se Potter ani nenamáhal knihu otevřít. Marně se ho pokoušel vyprovokovat k činu. Včera měl i dojem, že úspěšně, ale dnes ráno viděl místo pyšného Nebelvíra bezduchou loutku. Příliš se spoléhal na klukův přirozený vzdor a aroganci. Jednou si přál využít ve svůj prospěch jeho chuť porušovat pravidla, ale Potter místo toho, Severusovi k zlosti, čeká s rukama v klíně na vysvobození jako zakleté princátko. Zklamání, ale čemu se divit? Plán, který doufal, že mu… prostě zklamal. Nakonec… co by chtěl po Potterovi, obzvlášť když se po něm chce, aby se učil. Tolik námahy přece Brumbálův prominent nevynaloží!

Naštvaně rozrazil dveře cely a byl odměněn pohledem na tupě zírajícího Nebelvíra do stropu. "Vzpamatujte se, Pottere, pokud se odtud chcete dostat, musíte k tomu také přispět trochou své námahy!" zavrčel podrážděně a všechno v něm se příčilo vyslovit následující větu. Větu, která podle jeho přesvědčení měla být předzvěstí jednoho z nejpromyšlenějších mučení, jaké mu kdo mohl připravit. "Budu vás učit," řekl a mimické svaly mu rty stáhly do šklebu plného odporu.

Harry se zvedl do sedu a podezřívavě přivřel oči. Zelená barva v nich se zablýskala nenávistí a nenechávala Snapea na pochybách kolik nevraživosti vře v Nebelvírových žilách. "Podle mě jste si přišel akorát užít ponížení, které se dostalo slavnému Harrymu Potterovi, nebo je v tom nějaká jiná levárna," utrousil s despektem. "Nevidím jediný důvod, proč byste mi chtěl pomáhat, nejste nic jiného než sprostý zrádce!" chrlil ze sebe Harry a bylo mu jedno, jaké následky mu jeho prostořekost přinese.

"S tím jsem počítal," přitakal Snape hlasem naplněný nevolí. "pro ten případ mám… Amareto," dořekl neochotně a z kapsy vyndal prsten se dvěma lesklými růžovými kameny a dvojitou obroučkou. Několikrát se zhluboka nadechnul a Harryho překvapilo, že Snape musí zřejmě vynaložit nemalé úsilí, aby svůj obličej dostal pod svou obvyklou kontrolu. Skutečně se v jeho očích na okamžik objevil strach? Ale Snape rozhodným pohybem rozlomil prsten a Harry zapochyboval o svých pozorovacích schopnostech, hra světla a stínů, nic víc. Vrátil se raději pohledem spět k prstenu, ale už se nedíval na jeden nýbrž na dva. "Pokud si tyto prsteny nasadí dva lidé, ochotní sdílet své myšlenky, jejich mysl se propojí. Přestože Amareto bylo navrženo především pro zamilované, působí téměř identickým způsobem i u přátel…"

"U přátel…!" vyprskl Harry ironicky. "Co je to za vtip?!" zasmál se skřehotavě.

Snape nasupeně vyfoukl nosem vzduch, až se neuvěřitelně podobal Bradavickému expresu po příjezdu na nástupiště, jen z uší mu nešla pára. Působil nebezpečně. Harry měl chuť couvnout a vtisknout se do nejzazšího rohu, ale přemohl se a se zdánlivou neohrožeností tomu pohledu čelil.

"Zajisté, Pottere, u přátel a přesto, že toto označení ani vzdáleně nevystihuje naše vztahy, mohu vás uklidnit, vřelé city nejsou to, o co tu jde," prohlásil tichým hlasem a s nesmlouvavě tvrdým pohledem Harryho přišpendlil na místě jako můru vhodnou do zvláště vzácné sbírky. "Nesmírně mě mrzí vám sebrat takto mimořádnou příležitost k sebelítosti, ale Amareto je ředitelův nápad. Bohužel, není tu nikdo jiný, kdo by se ujal milé povinnosti pro vás nasazovat krk, takže berte nebo nechte být! Ale možná, že se vyžíváte v roli tragického hrdiny jako váš kmotr, v tom případě mi dejte vědět, ať s vámi zbytečně nemarním čas." Škleb plný odporu přešel znovu přes Snapeův obličej a zlostné, temnotou naplněné oči se do Harryho provrtávaly silou nitrozpytce rozhodnutého vydolovat z nebohé oběti i dávno zapomenuté vzpomínky. "V této chvíli je zřejmě Amareto jediná možnost jak vás přesvědčit o upřímnosti mého návrhu a přimět vás ke spolupráci. Myslánka, jak si jistě vzpomínáte je dost velká na to, aby si nikdo nevši…"

"Proč mě odtud jednoduše neodvedete…?!"

"Třeba proto, že to není možné…?" ušklíbl se Snape kysele. "Věřte tomu nebo ne, ale po vašem hrdinském útěku jste hlídán s takovou obezřetností, že tak dobře není střežen ani nejvzácnější poklad v Gringottově bance. Nikdo až na výjimky k vám nesmí vstoupit s hůlkou, vyvést vás z této cely je možné jen na speciální povolení Temného pána a kolem pozemků hradu jsou samozřejmě umístěna protipřemisťovací kouzla s bariérou se speciální úpravou soustředěnou na VAŠI MALIČKOST. Nedokážete ji projít, natož se přenést nebo přemístit."

Harry si proti své vůli připomenul hořící obludu, která střežila podzemí. Při svém předešlém útěku nic takového ani koutkem oka nezahlédl. Umístil ho Voldemort do podzemních chodeb skutečně až po jeho útěku? Vzápětí jeho vztek vzrostl. "Co to tu na mě zkoušíte!" vykřikl nasupeně. "Vaší zásluhou se nám nepodařilo utéct! Už jsem odtud mohl být dávno pryč, kdybyste mi nezkřížil cestu. Jako VĚRNÝ VOLDEMORTŮV SLUŽEBNÍK jste byl jistě náležitě ODMĚNĚN, tak mi dejte laskavě POKOJ!"

"Ty HLOUPÝ kluku…!" Snape po Harrym drapnul, uchopil ho na hrudníku za kus roztrhané látky, která kdysi bývala jeho tričko, naklonil se k němu, až se jejich nosy téměř dotýkaly a hrozivě tichým hlasem odsekával od sebe jednotlivá slova: "Já… ti… ZASE… zachránil… kůži, ty nevděčný spratku! Nebo si snad myslíš, že bys z té bitvy jinak vyvázl tak snadno?! Belatrix Lestrangeová se velmi těšila, až si s tebou pohraje a Fenir Šedohřbet by si s radostí ukousl kus tvojí nohy! Jediná podmínka Temného pána jak tě vrátit zněla… POTTERA CHCI ŽIVÉHO!" vychrlil Snape na Harryho. Pustil ho, zhluboka se nadechl a pak pokračoval již téměř normálním hlasem, hněv znovu pečlivě kontrolovaný. "Ano, Temný pán mě uznává jako velmi schopného a to, že jsem mu vás dokázal vrátit v téměř neporušeném stavu, mi zajistilo jeho plnou důvěru. Důvěřuje mi natolik, abych jako jeden z mála, dokonce i k vám mohl vstoupit s hůlkou. Díky svému postavení jsem schopen vám zajistit výuku a vědomosti, které by mohli vést k jeho porážce, ale možná, nemáte dost kuráže a jste plně odhodlán se Pánu zla plně podřídit…?" Opovržlivý úsměšek zvlnil Snapeovy rty a jeho slova byla studená a stejně ostrá jako ocel nože přitisknutého ke krční tepně: "Máte možnost volby, vybírejte podle libosti, ale rychle! První možností je - zemřít, druhou - přemoci Pána zla, třetí - čekat se založenýma rukama jako rozmazlený chlapeček, kterým jste, až se ředitel rozhodne při zoufalém pokusu o vaši záchranu vydláždit vám cestu za svobodou těly svých lidí…"

Harry se vzdal. "Dobře! Dejte to sem!" souhlasil rozčileně. Snape mu do dlaně hodil jednu polovinu prstenu. Harry si ho roztřeseně nasadil na prst a Snape udělal to samé. Prsten s růžovým kamenem na Snapeově prstě vypadal směšně. Harry zvedl oči, aby viděl, co si o tom myslí sám Mistr lektvarů, ale z jeho obličeje se nedalo vyčíst nic jiného, než hluboké pohrdání.

"Podejte mi ruku…" přikázal stroze a tvář se mu stáhla odporem. Harry usoudil, že by Snape dal jednoznačně přednost držet za ocas draka. Ostatně nebyl sám, pomyslel si ponuře. Jejich dlaně se setkaly. Vzájemně se sevřely a svaly obou se napjaly vzájemnou nevraživostí. Harryho napadlo, jestli nejde o souboj v páce. "Uvolněte se!" vyštěkl na něj podrážděně Snape a odpověděl na jeho nevyřčenou domněnku.

Harry se ze všech sil snažil uvolnit, ale vzpomínka na hodiny nitrobranyho udržovala ve střehu. Napjatě čekal, co se bude dít a… nedělo se nic. Měl se mu pomocí prstenu Snape dostat do hlavy? Upřímně není o co stát a Harry po tom rozhodně netoužil!

"Uvolněte se a zavřete oči. Amareto je, jak jsem říkal, pro zamilované, není to násilné proniknutí do mysli druhé osoby jako nitrozpyt, musíte chtít si mysl propojit, jinak je to ztráta času!" chladně mu oznámil Snape a jen ztěžka potlačoval netrpělivost.

Propojit mysl, propojit mysl, propojit mysl, chci si propojit mysl, opakoval si stále dokola Harry a snažil se sám sebe přesvědčit, že to je přesně to, o co stojí - sdílet se Snapem své myšlenky a najednou…

V poslední době se Harryho život převaloval v nepřehledných kotrmelcích nahoru a dolů tak často, že by si na to mohl už začít zvykat. Dokonce předpokládal, že překvapit ho snad nemůže už vůbec nic, ale po dotyku se Snapeovou rukou ozdobenou prstenem s růžovým kamenem, musel svůj názor přehodnotit - doposud nevěděl, co znamená "převrátit život vzhůru nohama". Naráz, v jediném okamžiku všechno viděl v odlišném světle. Tohle nebylo jako vstoupit do myslánky a shlédnout vzpomínky někoho jiného a snažit se pochopit jeho jednání, protože ať se děje co se děje, člověk je pořád sám sebou. Snadno si může myslet, že stejnou situaci by dokázal vyřešit lépe. Ovšem držet za ruku člověka, který má na prstě polovinu Amareta, jehož druhá polovina spočívá na vašem prstě?

Harry pochopil, že nesdílí jen vzpomínky, ale i pocity. Prožívá strach, obavy, úlevu i radost, co mu nepatří. Jeho vlastní osobnost nezmizela, jen jaksi ustoupila do pozadí a dala mu možnost nového pohledu. Hledisko, které se před ním otevíralo, prožíval s fascinovanou zaujatostí. Ani nevěděl jak, ale najednou seděl v ředitelově kanceláři před sebou čaj a diskutoval o Potterovi. Měl zlost. Zlost na Pottera. Jeho přítel a rádce přecházel po kanceláři, čelo od usilovného přemýšlení a starostí zkrabacené.

"Je nějaká možnost jak bych se já nebo někdo z řádu dostal na Voldemortovu univerzitu? Cokoli. Cokoli, aby se nám podařilo Harryho odtamtud dostat…"

"I kdyby se ti to podařilo, Albusi, není možné Pottera z hradu dostat živého. Po jeho pokusu o útěk, během něhož se mu podařilo odvést z cel další zajatce, Temný pán výrazně posílil ochrany. Zajistil hrad a pozemky přesně pro případ, že by se vašemu Zlatému chlapci podařil další podobný kousek." Prohlásil Snape kysele.

"Ano… jistě… a… Harryho hůlka je zlomená…"

"Jak jsem říkal," zkonstatoval Snape bezvýrazně.

"Dobře, musíme získat čas. Čas než se nějaká možnost naskytne… Tom udělá chybu…" zamyšlený výraz ředitelovy tváře vystřídal rozhodný a jeho modré oči se pronikavě upřely do Snapeových. Mistr lektvarů měl co dělat, aby se neošil jako školák. Těmhle očím obvykle uniklo málo co.

"Než se Fénixovu řádu podaří Harryho osvobodit… musíš se o něj postarat, naučit ho se bránit, přežít…"

"Albusi, toho kluka nic naučit nedokážu! Víš přeci, jak skončila jeho výuka nitrobrany. Úplně odmítl cvičit!" prohlásil Snape s rozzlobenou vráskou mezi obočím. Litoval každé minuty obětované vznešenému cíli - cokoli Pottera naučit.

"Vím," povzdychl si ředitel smutně. "Severusi, přiznávám, udělal jsem chybu, neměl jsem to po tobě žádat a věř mi, že stejnou chybu opakuji jen velmi, velmi nerad." S prosbou v očích pohlédl na mladšího kouzelníka. "Nevidím jiné východisko. Pokud tě napadne jak Harryho dostat ven nebo někoho jiného k němu…"

"Dobře! Máš pravdu! Budu Pottera učit!" vykřikl Snape frustrovaně. "Jak ale chceš přesvědčit jeho, aby se ode mě učil?! Pokud vím, má mě za věrného služebníka Temného pána. Pochybuji o jeho ochotě se mnou spolupracovat."

"Ano, nad tímto problémem jsem již přemýšlel…" jasně čitelná úleva vrátila Albusovým očím trochu jejich původního lesku a Severus litoval, že mu nemůže podat příznivější zprávy. Vztek na Potterovu nezodpovědnost si nechal pro sebe a s respektem poslouchal ředitelovi plány. "Vezmeš si sebou domácího skřítka, pomůže ti se vším, co budeš potřebovat a navíc Harry mu věří."

"Skřítka?" linie obočí, přerušená jen hlubokou zamračenou vráskou, se rozdělila na dvě samostatné linky, přičemž jedna z nich se tázavě zvedla do výšky.

"Dobbyho, bývalého skřítka Malfoyů. Harry ho kdysi osvobodil z jejich otroctví a on se mu za to cítí zavázán. Sám Dobby mě požádal, abych ti ho daroval." vysvětloval ředitel povzbudivě a dodal "Pomůže ti s Harrym." Severus přikývl, domácí skřítek k ruce se mu skutečně mohl hodit.

Brumbál se otočil k vitríně, ve které se lesklo množství podivuhodných přístrojů. Docela vzadu stála malá černá sametová krabička. Tu ředitel opatrně vyndal, přejel po ní prstem a otevřel. Vyjmul zevnitř prsten s růžovým kamenem. Chvíli ho otáčel v prstech a jakoby beze smyslu se zeptal: "Víš co to je, Severusi?" Snape se znovu zamračil a překvapeně se podíval na nevkusný prsten. Zavrtěl hlavou a tázavým pohledem se vrátil k řediteli.

"Amareto," vysvětloval Brumbál. "Dva prsteny a přitom jeden." S těmi slovy prsten rozdělil na dva a znovu spojil v jeden. "Kdysi jsem ho dostal od své matky. Je v naší rodině už po generace a jednu polovinu jsem měl věnovat své dívce. No, nestalo se tak. Amareto znamená…"

"Amare - milovat. Latinsky umím, Albusi."

Brumbál se usmál netrpělivosti svého společníka, nenechal se zastrašit jeho chmurnou náladou a nevzrušeně pokračoval ve vysvětlování. "Ano. Jistě… Amareto pomáhá milencům sdílet své pocity i myšlenky. Někdy slovy nemůžeš vyjádřit, co cítíš, na to jsme příliš složití a různí."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama