Náramek – kapitola 9.

23. října 2012 v 23:23 | cimorena |  Salazarova univerzita
Moje poděkování patří především samuel, larkinh, em a ft :) Vám, a všem, kdo jste mi klikli na anketu, věnuju následující kapitolu. Ještě jednou dík :)

Ráno se Snape do Harryho cely vřítil jako tajfun. Dveře se rozlétly, s hlasitým třísknutím narazily do stěny a za zády mu zapadly zpět na své místo. Harryho leknutí probralo spolehlivěji než nejsilnější Snapeův povzbuzovací lektvar. Prudce se posadil a vyjeveně zíral na svého učitele.

"Pottere, tohle vypijte!" Přikázal Mistr lektvarů ostře a vrazil Harrymu pod nos ampulku octového zápachu. Harry překvapeně vzhlédl a zpříma pohlédl Snapeovi do očí. Od doby kdy věděl, že je mistrem nitrozpytu to neudělal s výjimkou, kdy ho v kanceláři Dolores Umbridgeové němě žádal o pomoc pro Siriuse. "Okamžitě!" přikázal znovu a zněl naléhavě. Harry se na lektvar nepodíval, s očima stále upřenýma do Snapeových přiložil ampulku k ústům a lektvar nechal

sklouznout do krku. Chuť zoctovatělých bylin a hlavně pelyňku mu rty zkřivila kyselou hořkostí.

"Amycus Carrow na této škole vyučuje Černou magii a podobně jako já, získal od Temného pána povolení, vás brát na své hodiny. Lektvar kolem vás po dobu několika hodin vytvoří neviditelný štít. Měl by zmírnit následky kouzel, která vás zasáhnou. Lektvar samozřejmě není všemocný, proti neodpustitelným vás neochrání," vychrlil ze sebe vysvětlení takřka jedním dechem.

Harry němě kývl, Snape mu vytrhl prázdnou lahvičku z ruky a než se Nebelvír stačil vzpamatovat, osaměl.

***
První vyučovací den! Ráno Draco nemohl ani dospat a probudil se nezvykle brzy. Kniha černé magie od otce mu pootevřela vrátka k tomu tajemnému a zároveň děsivému umění, ale opravdovou výuku to nahradit nedokáže. A pak… necelý měsíc samostudia není mnoho. Hořel nedočkavostí, vzrušení mu bublalo pod kůží snad víc, než když spěchal na první vyučovací hodinu v prvním ročníku v Bradavicích. Tenkrát mu otec nakoupil učebnice hned po obdržení seznamu, a tudíž si mohl přes prázdniny udělat představu o předmětech a nastudovat něco dopředu. Univerzita Salazara byla ovšem něco zcela jiného, žádný seznam, žádné informace předem. Draco naléhal na otce jak malé děcko, co se nemůže dočkat narozeninové oslavy, ale ten ho odbyl. "To si myslíš, že učebnice seženu v Krucánkách a kaňourech? Severus musí nejprve vybrat učitele a teprve podle jejich požadavků se na Obrtlé budou učebnice objednávat. Nejspíš u pana Langera."

Draco se dál neptal, věděl, že pan Aemulus Langer má ochod s čajem a kávou, ale v zadní části za skrytými dveřmi, ukrývá pro vyvolené zákazníky ještě jednu prodejnu, kde nabízí celou škálu zakázaných titulů černomagické literatury. Přestože sám Smrtijedem nebyl, nijak se netajil svými sympatiemi k Temnému pánovi. Ano, Draco si uměl představit pana Langera, s jakou ochotou dodává učebnice černé magie nově vznikající škole Pána zla.

Draco vyhodil Crabbeho i Goyla z postele a poháněl je na brzkou snídani. Sotva dorazili do Velké síně, Draco se překvapeně rozhlédl kolem, to nebyl sám, kdo nemohl dospat? I přes časnější ranní hodinu to tu vřelo životem. Nálada ve Velké síni se natolik podobala té v Bradavicích, až se to mohlo zdát překvapivé. Draco pohlédl k učitelskému stolu, nepřítomnost Temného pána, ale snadno vysvětlila bezstarostný šum štěbetajících studentů. Sám sobě musel přiznat, že i jemu se ulevilo. Samozřejmě je nesmírnou ctí vykonávat úkol pro Pána zla, ale snídat pod jeho rudým pohledem, co působí tak vševědoucím dojmem, nepatří k nejpříjemnějším zkušenostem. Po boku Crabbeho a Goyla zamířil ke svému stolu a s chutí se pustil do snídaně.

První vyučovací den se rozbíhal s hladkostí a samozřejmostí vyučovacího dne v Bradavicích. První dvouhodinovku Proklínání měl mít Zmijozel společně s Ostrolebcem, Draco se těšil a ani v nejmenším nepochyboval, že má na co.

Belatrix Lestrangeová elegantním krokem vplula do učebny. Kolem nohou jí jemně šustily černé šaty bez rukávů, doplněné stejně černými rukavičkami, které jí s vytkaným vzorem pavučiny sahaly vysoko nad lokty. Rozhlédla se kolem sebe, aby zkontrolovala, jaký dojem její příchod udělal na žáky šestého ročníku. Všechny oči se na ní upíraly. "Proklínání," začala spokojeně a její hlas se nesl zapáleně třídou "je velmi starobylé odvětví černé magie. Proklít můžete předmět, zvíře i člověka. Pomocí prokletého předmětu můžete nepřítele připravit o příjemné sny a jeho noci naplnit můrami tak živými, že se bude obávat ulehnout k spánku. Přilepit mu na paty smůlu, způsobit nemoc nebo ho i zabít a nikdy na vás nepadne podezření, protože s ním nestrávíte ani okamžik," Nechala svůj hlas doznít a lehce dodala. "Okolí bude toho nešťastníka pravděpodobně pokládat za sebevraha anebo mimořádného smolaře." Pobavený smích studentů naplnil třídu uvolněným veselím.

"Ano, překrásné odvětví černé magie…" řekla s požitkem, pak se zašklebila, zhluboka se nadechla a pokračovala s potlačovanou nevraživostí. "Zástupce ředitele, Severus Snape," vyplivla. "vám objednal učebnice." Belatrix energicky mávla hůlkou a učebnice, Proklínáním k osobnímu úspěchu od Dulcieny Kazivátové, přistály s bouchnutím na stole před každým z nich.

Crabbe nestačil rukou dostatečně včas ucuknout a pevné desky učebnice ho tvrdě uhodily přes konečky prstů. Bolestivě zavyl. Výkřik naštěstí zanikl ve všeobecném lomozu té chvíle a jeho nešikovnosti si všimnul jen Goyle, který kamarádovu neohrabanost ohodnotil smíchem podobným řehotu koně a Draco na něj bez špetky soucitu v hlase zasyčel. "Ticho! Pro příště si dávej pozor!" Crabbe sice nezmlkl, ale s hlasitými projevy vzteku přestal, naštvaně si foukal prsty a tiše nadával.

Všechny učebnice našly svého majitele a hluk se pozvolna tišil. Profesorka Lestrangeová mávnutím hůlky zavřela nové učebnice několika zvědavým nedočkavcům. "Učebnice v této chvíli potřebovat nebudeme, ale protože se neznáme, ráda bych se teď o vás něco málo dozvěděla." Sladký usměv jí pohrával na rtech, ale zlomyslný třpyt jejích očí mrazil. Z ploché krabičky na svém stole opatrně vyndala nádherný náramek ze zeleného vílího stříbra posázený drobnými kamínky briliantů. Třpytil se a leskl víc než orosené stéblo trávy v ranním slunci. Belatrix ho předvedla studentům. "Náramek pošlu třídou, a každý, kdo ho bude mít, se představí a něco nám o sobě poví. Až budu spokojená, předáte náramek dalšímu spolužákovi."

Belatrix přešla k první lavici a náramek podala Millicent. Ta ho okouzleně vzala do ruky a s hypnotizovaným výrazem sledovala odraz svící na ploškách briliantů. "Och, ten je nádherný," vydechla obdivně a nezaujatým hlasem se představila. "Jmenuji se Millicent Bulstrodeová. Pocházím z čistokrevné rodiny a bydlíme na okraji mudlovského města Lynn v kouzelnické čtvrti Mlžír. Než jsem nastoupila do Bradavic, naučila jsem se kouzlo Colorus. Jednou jsem se zatoulala do mudlovské části města a sledovala perského kocoura až k domu jedné nafintěné mudly. Kocoura jsem jí obarvila na červeno, psa na modro a myši v celém domě na žluto, když je uviděla, vřískala tak hystericky, že by mandragora oněměla studem… No… pravda, nepovedlo se mi moc dobře barvu přichytit na kožichy zvířat a oni barevnými šmouhami obarvovali všechno, okolo čeho prošli. Jejich panička i celý dům se v krátké době podobali papouškům a i ti by vedle nich zbledli závistí…" Pobavený smích zaburácel třídou a Millicent odtrhla oči od náramku. S popleteným výrazem právě probuzeného člověka se rozhlížela po rozesmátých tvářích. "Paní profesorko…?" zeptala se zmateně. Profesorka Lestrangeová kývla a Millicent jako by nedržela v rukách skvostný náramek, ale žhavý uhlík, ho upustila do žádostivě natažené dlaně Pansy.

Pansy sevřela náramek v dlani a nasadila si ho na útlé zápěstí. Vykasala si rukáv a opájela se pohledem na svou šperkem ozdobenou paži. Černé panenky v jejích zlatavě hnědých očích se rozšířily a zrcadlily jeho zvláštní až nadpozemský lesk. "Jsem Pansy. Pansy Parkinsonová a miluju Draca Malfoye." řekla zasněně. "Obdivuju ho, je úžasný! Nejenže pochází z rodiny čistokrevných kouzelníků, jeho otec je bohatý a vlivný. Když bych ho dokázala přesvědčit, že jsem pro něj ta nejdokonalejší, mohli bychom mít hned po dovršení sedmnácti let svatbu. Je dokonalý. Miluju ho." Vyznala zastřeným hlasem. "zatím jsem se neodvážila mu o tom říct. Nechci a nestrpím odmítnutí, proto si myslím, že nejlepší by bylo uvařit nápoj lásky a přimíchat mu ho do pití. Ano… ale nejdřív prokleju Susan Bonesovou, protože na něj kouká jako by patřil jí!" vykřikla žárlivě a její zastřený hlas zněl náhle čistě a jasně.

Všichni zmlkli, omráčené ticho by se dalo krájet. Oči šesťáků ohromeně přeskakovali z Pansy na studem zrůžovělého Draca, znovu na Pansy a na hrůzou zbledlou Susan. "Na tenhle předmět jsem se strašně těšila." Pokračovala Pansy aniž by si uvědomila změnu nálady ve třídě. "Nemůžu se dočkat, až prokleju koktavým kouzlem její talisman, co bláhově nosí na ochranu proti uřknutí a očarování. Těším se, že potom až začne mluvit, se bude projevovat s obratností bláznivého pacienta sv. Munga." Zasmála se té představě a zvuk jejího smíchu se nepřirozeně rozlehl třídou. Ten zvuk jako by ji vytrhl ze snu, zarazila se, zděšení v jejím obličeji bylo jasně čitelné. Zbledla a její tváře se najednou podobaly bělostnému pergamenu v nejdražších knihách, aby se vzápětí zbarvily do nachova.

"Já… já… já se… omlouvám," zajíkala se. "Nechala jsem se unést…" Spěšně si stáhla náramek ze zápěstí a hodila ho na lavici za sebe. Dopadl na hranu, s drnčivým zvukem se několikrát otočil, jak se po tenké hraně kutálel po desce stolu a s klapnutím dopadl na bok, když se zarazil o složené ruce Anthonyho Goldsteina.

Anthony trhaným pohybem zvedl náramek do prstů. "Jmenuji se… Anthony… Goldstein," vykoktal a hlas mu přiškrceně drhnul v krku. "Jmenuji se… Anthony… Goldstein," zopakoval. "Jmenuji se…"

"…Anthony Goldstein." dokončila Belatrix Lestrangeová. "Nebraň se tomu Anthony," povzbudila chlapce mateřsky. "Pověz nám o sobě něco dalšího, tvé jméno už známe…" Několik studentů se zasmálo, i když smích nezněl už zdaleka tak uvolněně. Zvědavé pohledy se teď upíraly ke zpocenému Antonymu a očekávali, jaké pikantnosti na sebe prozradí tento chlapec z Ostrolebce. Jediný, kdo nepodlehl zvědavosti, byla Pansy. S hlavou hluboce skloněnou se krčila ve své lavici a schovávala se za oponou rozpuštěných vlasů.

"Jmenuji se Anthony… Goldstein, baví mě studovat, rád se dozvídám nové věci. Prokletý… Náramek je prokletý… Žvanivá kletba. Četl jsem o ní v knize Prokletí a obrana, když jsem se v knihovně vloupal do zakázané sekce. Chtěl jsem si bez příslušného povolení půjčit grimoár Proklínání a magie smrti… Ne! Víc neřeknu," přerušil sám sebe a rozhodným pohybem ruky bouchl náramkem před svého souseda, až to zazvonilo. "Víc neřeknu!" dodal a neústupně se podíval profesorce do očí.

"Ano, zdá se, že opravdu neřeknete, pane Goldsteine," souhlasila se špetkou zklamání. Zklamání v jejím hlase vzápětí zmizelo, "Pan Goldsteine, má pravdu… Ano, žvanivá kletba…" řekla pomalu jako by si s těmi slovy hrála a s rozkoší vychutnávala jejich zvuk. "Nečekala jsem, že na to přijdete tak brzy," poznamenala a už se nezdálo, že by ji prozrazení pravdy o náramku nějak trápilo. Naopak zlomyslný třpyt v jejích očích zintenzívněl. "Pět bodů pro Ostrolebec," dodala a s očekáváním obrátila pozornost na Anthonyho souseda. Anthony si s úlevou koncem rukávu otřel zpocenou tvář a stejně spolu s ostatními se zadíval na Zachariáše Smitha. Ten se štítivě odtahoval od prokletého náramku. Zaklonil se na své židli dozadu a všem bylo jasné, že by se strašně rád nacházel všude jinde na světě, jen ne tady a teď.

"Vezměte si náramek do ruky, studente!" přikázala profesorka Lestrangeová sladce. "Přece se nebudeme bát náramku." Zachariáš neochotně natáhl ruku, ale ve chvíli kdy už se ho téměř dotýkal, ucukl. Na spánku mu nervózně tepala žíla a zběsile mrkal.

"No?!" zaznělo o poznání chladněji. Zachariáš zvedl váhavě oči ke své profesorce, skrčil ruku do rukávu a volný konec si přetáhl přes dlaň a prsty. Chráněn nakrčenou látkou svého hábitu sebral náramek ze stolu.

"Jmenuji se Zachariáše Smith," začal upokojen zdáním bezpečí, ale dřív než si stačil své vítězství vychutnat Belatrix mávla hůlkou a Zachariášův hábit zmizel. Nezmizel ale jen jeho svrchní šat. Zmizel také svetr, košile, kravata i kalhoty. Než se kdokoli nadál, Zachariáš seděl ve své lavici jen ve značně opotřebovaných spodkách neurčité barvy, ponožkách a černých odřených botách.

"Och! Co? Ach!" zašumělo překvapeně třídou a překvapení následoval smích.

Draco sledoval dění ve třídě se směsicí hrůzy a veselí. Mozek mu pracoval na plné obrátky, jak se snažil přijít na způsob, který by mu umožnil se vyhnout kontaktu s prokletým šperkem. Smích spolužáků se pomalu přetransformoval z výsměšného do hysterického, zčásti prodchnutého panikou všech, kteří se obávali toho, co na sebe můžou vyzradit a zčásti zadostiučiněním těch, co už žvanivé kletbě s nevalným úspěchem čelili. Přirozeně si oddechli, když pozornost ostatních se soustředila na novou oběť a doufali, že bujarým veselím v sobě přehluší nepříjemný pocit trapnosti z vyzrazení svých tajemství. Možná vkládali naději, že někdo další prozradí něco o tolik skandálnějšího, že se zapomene na to, co řekli sami.

Draco přemýšlel, stoupající nervozita mu nedovolovala se soustředit. Přál by si prostě odmítnout, ale přesně to nepřipadalo v úvahu, zkušenost Zachariáše mluvila za všechno a Draco si rozhodně nepřál sedět před třídou ve stejně zesměšňující pozici, nadto nepochyboval o schopnostech Belatrix Lestrangeové přinutit každého, kdo by se pokusil vyhnout jejímu nařízení. V téhle chvíli spíš než otevřený odpor může zafungovat lest. Nenápadně se své levé dlaně dotkl hůlkou a zašeptal inkantaci Occulo palma. Rukavicové kouzlo mu zahřálo ruku. Snad to bude stačit, ujišťoval se v duchu.

"Pane Smith, začněte ještě jednou," se zlomyslným úsměvem vyzvala Belatrix skoro nahého chlapce.

Hoch náramek nyní svíral holou dlaní a ovládán kouzlem začal bez dalších protestů vyprávět: "Jmenuji se Zachariáš Smith. Moje máma je mudla, otec moták. Sestra a bratr, dvojčata, jsou nejspíš motáky po něm. Rodiče doufají, že se u nich magie projeví ve větší míře, než jen chvěním bonbónů na polici, když jim ho mamka odmítne dát ještě před obědem. Stále je tu možnost! V pěti letech zdaleka není rozhodnuto, ale i tak… mají ještě jeden rok, a pokud se u nich neprojeví více magie, budeme se muset pro jejich bezpečí odstěhovat. Táta neví, jak jinak je před Temným pánem ochránit.

Jestli se tak stane, mám strýce, u kterého bych si přál zůstat. Vadilo by mi, kdybych kvůli motákům v naší rodině musel zanechat studia. Chci se stát nejdůležitějším služebníkem Temného pána nebo ministrem kouzel a nejradši obojím. Moji rodiče nejsou bohatí a mě už nebaví brát zavděk použitými učebnicemi a hábity. Plánuji se stát mocným a bohatým mužem, takovým o jakém mluvil Temný pán!" Smith domluvil a v protikladu se svou vášnivou řečí položil náramek tiše před sebe. Oči upíral někam na Millicenin rukáv, tváří otočenou dozadu, aby jí neuniklo sebetišší slovo. Smith se očividně neodvažoval zjišťovat, jakým dojmem zapůsobil. Draco si tiše odfrkl, nedokázal pochopit, jak mohl bradavický Moudrý klobouk zařadit Zachariáše Smitha někam jinam než do Zmijozelu!

Crabbe se nedočkavě rozhlédl, pozornost celé třídy se upírala k Zachariášovi a tak rychle sáhl po náramku. Draco nechápavě zakroutil hlavou, všichni co mají kousek mozku v hlavě, se snaží vymyslet jak se vyhnout nevyhnutelnému a Crabbe se nemůže dočkat, až o sobě dá vědět kdoví co.

"Jmenuju se Vincent Crabbe," spustil okamžitě s nadšením, "s Gregorym jsme se shodli, že zdejší domácí skřítci VAŘÍ OPRAVDU VÝTEČNĚ," prohlásil procítěně. "Možná ještě líp než v Bradavicích! Já jsem si dal k snídani dýňový koláč, banány v těstíčku, grilovanou klobásu, rajčata, fazole, smažený žampióny a vajíčka s opečenými toasty. No, Gregory nemá rád žampiony a dýňový koláč taky ne, ale banány v těstíčku miluje. Všechny jsem mu vyfoukl," zašklebil se, mlsně zamlaskal a potěšeně dodal "Ještě dva jsem si schoval do skříňky vedle postele. Ten šuplík jsem pro jistotu zamknul a banány zamaskoval zastíracím kouzlem…"

"Stačí! Stačí, pane Crabbe," přerušila ho Lestrangeová a náramek mu krátkým pohybem hůlky vytrhla z ruky.

Crabbe, ale nechtěl tak rychle přestat. "Chápejte," umanutě se držel příjemné vzpomínky. "nerad bych zjistil, že je našel…"

"ŘEKLA JSEM DOST! Pane Crabbe, dejte prostor také vašim spolužákům… a pak, někteří z nich s vámi seděli u stolu. Jsem si jista, že vědí, co všechno jste dokázal sníst." Její hlas ostrý a ledový nenechal ani Crabbeho na pochybách, co by následovalo, pokud by se odvážil pokračovat. Napřažená hůlka, zlostí zkřivená ústa se s němou mimikou stahovala až nápadně povědomě do slůvka crucio. Normálně neuměl odezírat, ale jako syn Smrtijeda přesně věděl. Přikrčil se a konečně zmlkl. Profesorka mu už ale nevěnovala ani pohled a náramek kouzlem přenesla před Draca.

Náramek levitoval vzduchem, Draco se nedokázal ubránit obdivu. Sám doma obklopen luxusem dokázal rozpoznat jedinečné dílo. Každý kamínek briliantu se zdál naplněn světlem. Přetékalo, oslňovalo a zastíralo zdravý rozum silou čistého alkoholu. Draco sevřel tenký kroužek z nazelenalého vílího stříbra mezi prsty levé ruky. Vše kolem něj se ponořilo do stejně stříbřité mlhy bezpečí a malátnosti. Nevěděl, kde se najednou vzala ta touha svěřit se s otázkami co ho tíží. Na okamžik ho napadlo, jestli mu někdo ze Zmijozelů nepřimíchal do dýňové šťávy něco ostřejšího a on je opilý, ne, zavrhl to a myšlenku opustil jako neopodstatněnou. Vrátil se k předchozímu myšlenkovému toku "Jmenuji se Draco Malfoy," řekl nahlas a nechápal tu absurditu, že ON, Malfoy, musel strávit velkou část prázdnin v domě Potterova strýce.

Ponížení, kterých se mu tady dostalo…! Touha říct to všechno ho svrběla na jazyku, měl dojem, že jen tak se od nich může očistit. Touha rostla, mohutněla, až se zformovala do dvou slov. "Nenávidím mudly," vyjelo z něj a stejně jako kdyby se otevřela stavidla přehrady, se nezadržitelně valila ven další slova. "Jen proto, že moje máma zahynula a tátu zavřeli do Azkabanu jsem musel strávit léto v mudlovském domě a s Pottrem?!" Měl zlost. S novou silou jím proběhla ta nespravedlnost, opuštěnost, samota. Znovu měl dojem, že sám zbaven možnosti kouzlit musí čelit neznámému, nepřátelskému mudlovskému světu, připravenému mu ublížit nebo ho zesměšnit. A to všechno před očima Pottera! Otřásl se. Potter…! Potter se stal svědkem jeho nejpotupnější prohry života!

"Nesnáším Pottera!" vykřikl ublíženě. "Carisa, moje teta, mě o prázdninách i s ním vzala do knihovny. Měl jsem už plné zuby mudlovského způsobu života i Potterova pohledu, kterým mi říkal - Dávej si pozor, ať si neublížíš, ničemu nerozumíš. Chudáku, potřebuješ vodit za ručičku? Nebo - Pitomče, užij si to! Proto jsem si půjčil knihu Jak žít po mudlovsku aneb přístroje běžného použití. Potřeboval jsem si to přečíst. V klidu, bez Pottera za zády, někde v bezpečí před jeho věčným slíděním. Kdo by také s Pottrem vydržel na jednom místě?" odfrkl si Draco a s nádechem ironie pokračoval. "Měl jsem společný pokoj s Nebelvírem a musel jsem spát v napůl rudých pokrývkách," odfrkl pohrdlivě. "to by zkazilo dobrý vkus i školenému magistru Magického designérství. Napadlo mě, že není tak špatný nápad vypadnout a poohlédnout se po okolí, najít vhodný kousek prostoru a získat nějaký dobrý tip z vypůjčené knihy. Zajistit si trochu Potterova respektu." Draco převrátil náramek a lesk vílího stříbra mu házel světelné prasátko do obličeje.

"Prašiví mudlové!" procedil přes zaťaté zuby vztekle. "Podcenil jsem nebezpečí!" Draco se mračil, ale očima se stále vpíjel do lesknoucích se plošek briliantů. "Posadil jsem se na dětském hřišti na malou otáčející se lavičku co mudlové nazývají kolo-se-toč nebo tak podobně… Četl jsem si, když mě ti mudlové napadli. Jeden velký a tučný jako nějaké maxi prase, ti druzí dva menší. Překvapili mě. Neměl jsem čas ani šanci se bránit, vytáhnout hůlku…" Draco se odmlčel. Šokované ticho se rozléhalo třídou hlasitěji než cokoli jiného. Do dneška Draco každému z nich vyprávěl o idylických prázdninách plných volnosti, přepychu a místo toho musel Malfoy žít jako mudla? Šokující!

"Nevím, jak dlouho si Potter užíval pohled na ty tupce, jak mě mezi sebou melou… a pak mě milostivě zachránil! Proč? Aby se mi mohl vysmát? Nebo abych mu byl zavá…za…?" nedořekl, stříbřitý opar bezpečí zprůhlednil a rozplynul se v realitě. Krve by se v něm nedořezal, nemohl uvěřit, že tolik žvanil. Zlost a ponížení mu tváře zalévaly horkostí. Konečně odtrhl pohled od náramku ve svých dlaních a upustil ho.

Zvonivý zvuk se rozlehl hlasitě třídou, ale popravdě takové ticho kdy se studenti rozpakovali i dýchat, zažili jen málokdy. Oči všech, zůstaly přilepené na Dracovi do chvíle, než na sebe upozornila spokojeným hlasem profesorka Lestrangeová. "Zajímavý příběh, pane Malfoyi," usmála se sladce. Náramek se vznesl a dosedl před Notta.

"Teď já!" Vykřikl Goyle vyskočil a chtivě se natáhl po šperku.

"Ne, pane Goyle, vás znám," zarazila ho Belatrix a odrazila štítem. Váha Goyleova těla narazila do neviditelné stěny, odrazil se, s tupým výrazem přeletěl židličku a dopadl na zem přímo na zadek, jen heknul.

Draco se těžce vzpamatovával, Occulo palma co použil, proti prokletí zřejmě nechrání. Skrz jeho magickou rukavici proteklo kouzlo náramku jako voda sítem. Tuhle zkušenost zaplatil draho. Tlachal s výřečností staré ženské. Mohl pokládat za štěstí, že se nezmínil o bratrovi a jeho odporu k černé magii, i když tu pořád zbývalo nebezpečí, že Lestrangeová ten samý úskok s představováním a náramkem použije i v ostatních třídách. Jak je vidět, narodit se jako nenažraný imbecil se může v některých situacích hodit, pomyslel si Draco sklíčeně, když sledoval nasupeného Goyla. Sbíral si ze země učebnici a brk, který si při pádu smetl z lavice, třel si naražený zadek a vrčel. Draco by s ním v téhle chvíli rád měnil.

Náramek se třídou posouval s vytrvalostí buldozeru, aby za sebou nechal zpustošená a odkrytá srdce přítomných. Před ním mohl Draco pozorovat různé projevy nervozity od okusování spodního rtu, nehtů, mnutí zpocených dlaní, po kývání, poposedávání, podupávání nohou či poklepávaní prstů, kdežto za ním zůstávali všichni skleslí a pobledlí. Draco se o svých spolužácích dozvídal překvapivé podrobnosti z jejich životů, které by za normálních okolností zůstaly pohřbeny hluboko v jejich myslích. Smích dávno zmizel ze všech tváří, a pokud se přece nějaký ozval, zněl nuceně a hystericky. Čas jako by se zastavil, tak nekonečná se hodina zdála, přesto když konečně profesorka Lestrangeová oznámila konec, studenti dál seděli jak přimražení ke svým židlím.

"Do příště mi napište patnáct palců dlouhé pojednání o rozpoznání prokletí na předmětech a možnostech ochrany," řekla Belatrix, sebrala Padmě Patilové náramek, uložila ho do ploché krabičky a vyplula ze třídy s úsměvem, který jim všem dával jasně najevo, jak dobře se jejich profesorka bavila. Za profesorkou se zavřely dveře, ale šesťáci stále seděli bez pohnutí ještě několik vteřin. Nadšení mnohých víc než ochladlo, je tohle snad ukázka jakým způsobem bude probíhat vyučování na zdejší škole?

Draco sám měl dojem, že mu přibylo sto let. Pomalu natáhl ruku a shrábl novou učebnici, brk a inkoust, aby si vše uložil do tašky. Za nic si nedokázal vzpomenout, co ho vedlo k přesvědčení, že studium černé magie musí být ohromná zábava. Ráno nemohl vzrušením dospat, ovšem kdyby tušil, co ho čeká, měl by zřejmě potíže už s usínáním. Podíval se do rozvrhu - Zmijozel; Černé magie v praxi - tříhodinovka s Amycusem Carrowovem a oběd. Povzdechl si. Pro dnešek má snad pohromy vybrané, zadoufal. Nadšené očekávání pronikání do tajemného a tak dlouho zapovězeného umění stihla spolehlivě odčarovat Belatrix Lestrangeová svým náramkem z vílího stříbra.

Ostrolebec chvátal na výuku Černé magie s Alectou Carrowovou zatímco Zmijozelští se přesunuli do učebny praktické výuky. Draco se usadil v první lavici překvapivě rozsáhlé učebny. Za jiných okolností by prostoru kolem věnoval víc pozornosti, ale zkušenost z předchozí hodiny ho zbavila nadšení i přehnaného zájmu a navíc místo vedle něj zaujal Nott. Crabbe s Goylem se posadili za ně.

"A co že ses, Malfoyi, nepochlubil? Žít po mudlovsku pro tebe muselo být poučné," začal Nott uštěpačně. "Zaslechl jsem nějaké řeči o tvé motácké tetičce, ale považoval jsem je za fámy. Pochlub se, co je na tom pravdy." Zubil se a oči mu škodolibě svítily.

Draco nasadil bezvýraznou masku, potlačil chuť zahanbeně sklopit oči, místo toho se pohodlně opřel do opěradla své židle a jakoby bezděčně si srovnal brk úhledně vedle kalamáře. Věděl o Nottově závisti, o jeho vytrvalé snaze ho sesadit z pomyslného prvního místa, snaze získat přízeň spolužáků při svých nikdy nekončících pokusech Draca zesměšnit nebo jinak znevážit. Už od prvního ročníku mu tím znepříjemňoval život.

S hranou lhostejností se k Nottovi obrátil. "V první řadě ti do toho nic není," řekl protáhle. "rozkazy Temného pána jsou jeho věc a věrný služebník se jim podřídí, i když to zahrnuje strávit nějaký ten čas v nepřátelském táboře." utrousil jen jako mimoděk, než se pustil do útoku. "Věř mi, moc rád bych se s tebou podělil o podrobnosti, ale možná na důkaz tvé dobré vůle bys mi mohl nejdřív na oplátku povědět něco o té akci co tvůj… otec… tak kolosálně podělal. Zaslechl jsem něco a jsem si jistý, že o fámy nejde. To kvůli němu se málem nepodařilo Yaxleymu odstranit Brouska?" Zeptal se Draco nevině a sledoval, jak barva pomalu vyprchává z Nottových tváří. Ale to mu nestačilo, proto nelítostně pokračoval: "Málem ho za to čekalo vyloučení z řad Věrných," řekl a oba věděli, že jediné možné vyloučení je smrt. "Také se otec zmiňoval, že úspěšné dokončení mu nakonec vyneslo jen několik Cruciatů a tebe tak zachránilo od studia po boku mudlovských šmejdů v Bradavicích?"

Nott zběsile zaskřípal zuby, zlomyslnost mu v očích nahradil hněv a rozhořčení. "To nebyla jeho vina," hájil zuřivě svého otce, "to ten idiot Karkarov! Kdyby si nepouštěl hubu na špacír…" Dveře učebny se rozletěly a energickým krokem, až Draca ovanul závan vzduchu, třídou prošel Amycus Carrowov. Dracovi nevadilo, že profesorův příchod přerušil Notta a on se nedozvěděl víc, ve skutečnosti ho to nezajímalo. Hlavně, že Notta přešlo vrtat se v jeho záležitostech. S úlevou se od něj odvrátil, aby svou pozornost nasměroval užitečnějším směrem a podíval se na nového profesora.

Málem mu překvapením poklesla čelist, za profesorem klusal… POTTER?! Spoutaný, otrhaný a s hlavou hluboce skloněnou se neodvažoval rozhlédnout. Třídou se šeptem neslo udivené. "Co ten tu dělá?"


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 larkinh larkinh | 25. října 2012 v 19:10 | Reagovat

Fuj, to je hnusný... teda to bude hnusný :) Holt Harry bude trpět tak dlouho, dokud se nenaučí bezhůlkovou magii.

2 cim cim | 25. října 2012 v 23:16 | Reagovat

[1]: larkinh: Nic naplat, promrhal spoustu času :) Jinak máš pravdu, Harry se bude muset víc snažit. Moc děkuju za komentář :-)

3 samuel samuel | 27. října 2012 v 20:17 | Reagovat

Jsem zvědavá co bude dál.

4 cim cim | 27. října 2012 v 21:33 | Reagovat

[3]:samuel: Jsem moc ráda, že tě příběh pořád baví a moc děkuju za komentář :-)

5 em em | 28. října 2012 v 9:04 | Reagovat

Od mne máš pochvalu.

6 cim cim | 28. října 2012 v 10:38 | Reagovat

[5]:em: Děkuju moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama