Tři koleje hadů – kapitola 7.

9. října 2012 v 23:54 | cimorena |  Salazarova univerzita
Za komentáře ještě jednou děkuju samuel, em a anet :)

Čas se vlekl, Harry chodil po své cele bezcílně sem a tam, aby si protáhl zdřevěnělé nohy. Mohl si vybrat buď to, nebo sedět na nepohodlném lůžku a zírat do zdi. Snapeovy lektvary zabíraly a on se rychle uzdravoval, ale spolu se zlepšujícím se zdravím, stále víc přemýšlel, co dál.

Brumbál o něm věděl, ale nijak se nepokusil ho odtud dostat nebo možná nemohl. Spoléhal se snad na Snapeovu pochybnou pomoc? Přemítal, jakým způsobem ho chce Voldemort využít. Nejistota ho prostupovala s nezadržitelností, s

jakou se do domu vkrádá tma s postupujícím večerem. Měl teď spoustu času na přemýšlení, ale jeho myšlenky byly černější a neutěšenější než bezměsíčná noc. Jediným jeho rozptýlením byl Dobby a Snape. Dobby s jídlem skládajícím se převážně z výživných kaší nevýrazné chuti a vůně, Snape s lektvary vonícími po citrónech a chutí tak pálivou až vháněla slzy do očí. Zpočátku je odmítal, ale Snape měl dostatek schopností jak je do něj nalít a neváhal využít hrubou sílu, urážky ani dobře promyšlenou strategii s využitím Dobbyho. Dobby s nešťastným výrazem ochotně stál u dveří jeho cely i několik hodin a čekal, dokud Harry neztratí nervy, lektvar si nevezme a nevypije.

Harryho také příšerně rozčilovala neutuchající bezmezná důvěra, vepsaná v Dobbyho velikých očích a jeho bezděčné zmínky o chlapci, který se nikdy nevzdá. Harry by samozřejmě mnohem radši bojoval, než čekal na porážku jako ovce, jenomže jak? Nedokáže se dostat ani z cely a bez hůlky…? I s ní je směšné pokoušet se čelit Smrtijedům v čele s Voldemortem a on žádnou nemá! Žádal skřítka, aby mu nějakou opatřil a propašoval dovnitř, ale jakmile to navrhnul Dobby se roztřásl a misku s jídlem, co mu přinesl k obědu, si rozbil o hlavu dřív, než Harry stihl svou žádost odvolat. Co může dělat?! Je bezbranný! A jediný kdo je na jeho straně a v koho pomoc může doufat je vyděšený skřítek, který si myslí, že Harry Potter je VŠEMOCNÝ!

Z pochmurných myšlenek ho vytrhlo nadšené: "Harry Pottre, Harry Pottre, pane! Dobby něco našel!" Poskakoval vesele skřítek a vrazil Harrymu do ruky útlou knížku v potrhaných kožených deskách a s notně zchátralou nevýraznou vazbou. Knížkou, co na první pohled pamatovala již lepší časy.

"Co je to, Dobby?" zeptal se zmateně a knížku pomalu obrátil, aby si mohl přečíst nadpis - Hůlky a nehůlky? Harry udiveně vzhlédl: "Co je to, Dobby? Kde jsi to vzal?"

Dobby se ošil. "Harry Potter řekl Dobbymu, že potřebuje hůlku… Dobby ví, že mu ji Pán zla zlomil… a… a… a Dobby se dozvěděl o téhle knize. Dobby ji našel v komnatách profesora Snapea." Skřítek se roztřásl. "Dobby mu ji ukradl… pane."

"Neviděl tě?"

"Ne, pane." Harry kývnul hlavou. "Dobby… musíš být opatrný… jsi teď můj jediný přítel… a děkuju," řekl dojatě.

"Dobby je přítelem Harryho Pottera," už zase nadšeně poskakoval. "Pane, Dobby věděl, že se vám bude hodit. Budete studovat a všechno se naučíte! Dobby přece slíbil, že se o vás bude starat, pane. Profesor Snape nic nepozná…"

"Děkuju, Dobby." Zopakoval Harry a skřítek zářil štěstím.

Harry si sedl na postel a zvědavě otevřel tu zvláštní knížku. Začal v ní listovat a překvapeně zjistil, že na první pohled tenká kniha má přes tisíc stran. Kniha se zabývala tím, co vůbec hůlka je. Jejím rozborem, každou její částí. Všemi možnými a Harrymu známými i neznámými druhy dřev, jejich přednostmi i nevýhodami a jejich magickým potencionálem. Byly zde i kapitoly, ve kterých se pojednávalo o jednotlivých jádrech od vílích vlasů či vlasů mořských panen nebo dokonce sfingy, přes jádra využívaná Ollivanderem až k jádrům, na která byly využity odštěpky drahých kamenů, pera z křídel pegase a jeho žíně, kapka jedu ze zubu baziliška nebo nejrůznějších exotických plazů, šupiny ryb, pera ptáků a blány ze srdcí zvířat o kterých Harry nikdy neslyšel.

V hlavě se mu uhnízdil nápad, Dobby mu hůlku přinést nedokáže, ale… co si ji vyrobit sám? S takhle podrobnou knihou by se mu to mohlo podařit. Nápad ho naplnil optimismem, novou energií a nadějí. S pomocí Dobbyho by snad dokázal sehnat potřebné složky a pak… byl by to první krůček v cestě za svobodou! Malý a nejistý, ale může něco dělat… Horečně listoval a ruce se mu chvěly vzrušením.

Myšlenky mu šílenou rychlostí prolétaly hlavou - cesmín. Potřebuje získat cesmínové dřevo. Dokáže Dobby najít ty správné hůlkové keře? Jedenáct palců a pero z ptáka fénixe. Mozek mu spřádal divoké plány. Zalovil v kapse potrhaných kalhot a vytáhl ohnivě rudé peříčko. To peříčko, které z kousku dřeva dělalo hůlku tak jedinečnou. Vyrobí si novou sestru té Voldemortovi!

Harry listoval a hledal stránku s postupem výroby. Profesionální způsob výroby okamžitě zavrhl, když po prvních řádkách zjistil, že vlastně ani neví, o čem čte. Našel hned tři základní směry způsobu zpracování surového hůlkového dřeva. Lišily se postupy, rituály i jádry a samozřejmě záleží i na škole kde se toto magické odvětví vyučuje. Harry si uvědomoval, že nikdy nemůže dosáhnout takového výsledku, jakého by si přál, ale byl víc než ochoten ze svých nároků slevit. "Dobře je tu spousta rituálů, které budu muset vynechat" mumlal se zamyšlenou vráskou mezi obočím a prohlížel si zkrácenou amatérskou verzi návodu pro fandy a kutily tohoto odvětví. "Ale nemusím použít ten nejsložitější postup, že jo?" Dobby trpělivě držel jeho jídlo. "Dobby," zeptal se zamyšleně Harry, "myslíš, že bys mi dokázal sehnat cesmínové dřevo?" Tázavě zvedl oči od knihy a zadíval se na skřítka.

"Ano, Harry Pottere, cesmíny rostou kolem zdejšího hradu. Jsou to ty živé ploty, které lemují park za hradem a dokonce jsem na jednom z nich viděl několik kůrolezů," skřítek vzhlédl, jeho obličej zkrabatil úsměv. "cesmínové dřevo vám Dobby přinese a přinese vám všechno, s čím kouzla Pána zla nechají Dobbyho projít, ale Harry Pottere, měl byste se nejdřív najíst. Musíte být silný, pane."

Harry kývnul, měl radost, jaká mu už dlouho byla odpírána, a nechtěl skřítka zarmoutit tím, že by jídlo odmítl, i když to bylo zrovna to poslední, na co v téhle chvíli myslel. Rychle popadl misku, a aniž by vnímal, co vůbec jí, očima dychtivě klouzal po řádcích. Obsah misky vyprázdnil ani nevěděl jak, a najednou zjistil, že oblizuje prázdnou lžíci. Odložil misku a vrhnul se znovu ke knížce, jakoby na ní záviselo, zda přežije příští okamžik.

"Harry Potter si musí také odpočinout," ozval se spokojeně skřítek. Knížku Harrymu sebral, luskl prsty a schoval ji do kamene s tenkou puklinou za Harryho zády. "Stačí věřit a najdete ji tam, pane."

"Dobby, NE! Potřebuju si to přečíst!"

"Zítra je také den, Harry Pottere," zarazil Dobby rozhodně mladíkovy protesty. "Ještě to není tak dávno, co jste skoro umíral, pane. Musíte odpočívat." Trval skřítek tvrdohlavě na svém. "Zítra vám donesu cesmínové dřevo. Dobby se o všechno postará, nebojte se, pane," řekl a zmizel dřív, než Harry mohl cokoli namítnout. A protože se skřítkem zmizelo i světlo, nechal Harry, plný naděje, knihu schovanou a položil si hlavu na zmuchlaný hadr. Útlý vzhled knihy mu skvěle vyhovoval, snadno se dala schovat a pro nepovolané oči se stávala prakticky neviditelná. V duchu děkoval tomu, kdo ji začaroval tímto užitečným kouzlem a s úsměvem usnul.

Igor Karkarov klečel před Harrym s ohnutým hřbetem a čelem se dotýkal jeho roucha. Pokorně políbil jeho lem a s drkotáním zubů čekal na rozkazy.

Harry znechuceně odvrátil oči a podíval se na svého hada. Tenhle člověk se hodí akorát jako potrava pro Naginiho, pomyslel si. O nohy se mu otřelo hladké svalnaté tělo. Natáhl ruku a bílými prsty přejel po teplé vláčné pokožce svého mazlíčka.

"Zabiješ jeho ženu i děti!"

"Ale, pane, jak to mám udělat? Vždyť víte, že nemám žádnou magii…" ptal se Karkarov skřehotavým hlasem naplněným panikou.

Harrymu v hrudi doutnal vztek, co je mu po tom?! Otravovat se s tímhle budižkničemu a jemu podobných ho přestávalo bavit, ale Karkarov se mu ještě na tuto akci bude hodit… "Zabiješ je a je mi jedno, jak to uděláš," rozkázal chladně.

"Mistře, ministr Brousek je bývalý bystrozor, jeho dům i rodina jsou chráněny mnoha kouzly a bez magie se k nim nedokážu ani přiblížit." Oponoval Karkarov slabým hlasem a Harry mohl cítit, jak se chvěje hrůzou.

"Nenuť mě, abych litoval svého rozhodnutí nechat tě na živu!" Harry se na chvíli odmlčel. Nechal vyniknout své výhružce a teprve potom pokračoval smířlivějším tónem. "Dokaž mi svou vděčnost a vykonej, co jsem ti nařídil. Jdi!"

Karkarov se už dál neodvažoval něco namítat a se skloněnou hlavou couval ke dveřím. Chrčivý zvuk opouštějící jeho hrdlo mohl znamenat souhlas, snad pospíchal splnit rozkaz svého pána, ale Harry mu nedůvěřoval. Pach strachu Karkarova obklopoval jako aura a dráždil Harryho chřípí. Mohl se pokusit vzepřít, neuposlechnout… Harry počkal, až zmizí za dveřmi a svou pozornost obrátil k Červíčkovi. "Sleduj ho! Pokud by chtěl utéct, víš, co máš dělat…"

"Ano, pane," Červíček se poklonil a hbitě vyrazil za Karkarovem. Ještě než doběhl ke dveřím, proměnil se v krysu, jejíž malé tělíčko se snadno protáhlo mezerou mezi dveřmi a zmizelo ve stínu.

Harry osaměl s Yaxleym. Podíval se na jednoho ze svých nejschopnějších Smrtijedů a Yaxley se poklonil. "Co pro vás mohu udělat, můj pane?" zeptal se.

Harry mávl hůlkou, aby zavřel dveře a zajistil je kouzly. Nepřál si být rušen a to, co se chystá s Yaxleym projednat zůstane prozatím tajemstvím. "Slyšel jsi co má Igor vykonat?"

"Ano, pane. Má zabít ženu a děti Rufuse Brouska…"

"Ne, má ho pouze vylákat a přinutit udělat chybu. Postarej se, ať se ministr dozví o potencionálním nebezpečí hrozící jeho rodině. Získej si více důvěry, upevni postavení… a pak zařiď, aby byl zabit…" oznámil Harry svému věrnému. Rufus Brousek mu kazil plány a Harry potřeboval ovládnout ministerstvo.

"Jak si přejete, můj pane."

Harry spokojeně přikývl. "Budeme potřebovat nového ministra. Najdi nějakého nakloněnějšího našim záměrům… A náš přítel, Igor Karkarov… až splní svůj úkol, odstraň ho."

"Ano, pane, můžete se spolehnout…"

Harry se probudil zalitý potem. Brousek! Vyskočil na nohy. Po takovém snu již neusne. Co se stane s kouzelnickým světem, pokud se Voldemortovi jeho plán podaří?! Harry neměl stání a měřil svou celu několika kroky tam a zpět. Když se mu něco podobného zdálo v Bradavicích, pospíchal Brumbála varovat, ale zde? Jedinou spojkou mohl být Dobby. Přestože měl strach skřítka vystavovat nebezpečí, rozhodl se ho požádat o pomoc. Doufal, že Dobby Brumbálovi dokáže předat jeho vzkaz. Pokud ne a Harry by o skřítka přišel… nechtěl ani domyslet.

Harryho kroky v pravidelném rytmu místo tikotu hodin odměřovaly čas. Musí se odtud dostat! Potřebuje hůlku! Nutně potřebuje hůlku! Světlo v jeho cele se probudilo do denního režimu, ale to ráno nikdo nepřišel. Dobby nepřišel! Proč dnes?! A Harry dál pochodoval napříč celou a nebýt podlaha z kamene musel by v ní vyšlapat cestičku.

V žaludku mu už dávno hlasitě kručelo hlady, když se dveře rozletěly ve Snapeově stylu. Lektvarista si ho chladně přeměřil. V jedné ruce kouřící pohár v druhé misku s jídlem. Pohár přistrčil Harrymu pod nos.

"Kde je Do…?" vyhrkl Harry dřív, než si stihl uvědomit, nesmyslnost své otázky. Snape s ním nikdy diskutovat nebude!

"Můj domácí skřítek? Nejsem si vědom, že byste se měl zajímat o povinnosti mého skřítka!" odbyl ho Snape a potvrdil Harryho očekávání. "A teď, když jsme si vše vyjasnili, váš elixír, Pottere! Víte doufám, co s ním máte dělat?" Ušklíbl se.

Harry jen stěží spolkl zklamání. K obavám o ministra přibyly obavy o Dobbyho. Přebral pohár a obsah si nalil do úst. Zavřel oči a bez přemýšlení nad tím, co pije, rychle polykal. Snape byl nakonec tím posledním, komu by chtěl něco vykládat. Beztoho věděl všechno, a kdo ví, zda se na ministrově vraždě také nepodílí. Harry by se tomu rozhodně nedivil. Prázdný pohár podal Snapeovi mlčky.

Snape ho přijal. "Oběd, Pottere!" vyštěkl a misku s obzvlášť nevábnou kaší Harrymu spíš hodil, než podal a se svou teatrální otočkou se obrátil na patě, zavířil pláštěm a zmizel za dveřmi cely.

Ten den se Snape objevil ještě jednou. Znovu s lektvarem a jídlem, které mu obvykle nosil Dobby. Harry nepromluvil a rovněž Snape na něj slovy neplýtval. Kaše páchla, jako by v ní bylo víc než jen rozemletá obilovina s vodou, ale Harry měl hlad a Snape mu, alespoň co věděl, zatím nedal nic, čím by ho otrávil.

V noci se Harrymu spalo špatně. Nedokázal své myšlenky zabrzdit a nahromaděné napětí mu nedovolovalo usnout. Když se druhý den před ním konečně objevil malý skřítek, vychrlil Harry na něj bez pozdravu: "Dobby, varuj Brumbála, Voldemort chce zabít ministra a… Dobby, přinesl jsi mi cesmínové dřevo?"

Dobby se ošil. "Pan ministr Rufus Brousek je mrtvý, pane."

"Cože?!"

"No, ano. Služebníci Vy-víte-koho ho zabili. Chtěli zabít i jeho ženu a děti, ale ty naštěstí utekly. Ministerstvo je ukrylo a dokonce pan ředitel Brumbál se podílel na kouzlech jejich ochrany." Harry se posadil, cítil se vyčerpaně, bezmocně.

"Pane, Dobby pro vás má cesmínové dřevo," řekl honem skřítek ve snaze chlapce potěšit. "Na Dobbyho se můžete spolehnout." Ještě než domluvil, odněkud vytáhl cesmínový proutek a podával mu ho. Harry zvedl hlavu a s očima upřenýma na ten poklad pomalu natáhl ruku. Najednou se bál, že je to sen, že se rozplyne. Uchopil proutek a z kapsy si opatrně vyndal fénixovo pero a jemně ho promnul mezi prsty. Radostí se mu zatočila hlava.

"Děkuju ti, Dobby," řekl Harry a z hlasu mu zaznívala vděčnost.

Dobby si promnul svoje veliké oči rukou. "Dobby rád pomáhá Harrymu Potterovi. Brzy opět budete mít hůlku, pane." Skřítek si znovu promnul oči jako by přemáhal pláč, povzbudivě se na chlapce usmál a přemístil se pryč. Harry si ani nevšiml snídaně, kterou mu tu věrný skřítek zanechal, položil si vedle sebe své poklady a rozevřel knihu, která mu měla pomoci získat novou hůlku.

Převracel stránky zažloutlého pergamenu, dokud nenašel kapitolu s podrobným popisem výroby hůlky. "Mám, všechno," zamumlal si sám pro sebe. Prsty lehce pohladil cesmínové dřevo a očima se vrátil opět k řádkům. Hůlka se skládá ze tří částí z rukojeti, jádra a z prutu o síle… na tom nezáleží, jeho proutek má přesně tu sílu, kterou potřebuje. Dychtivě přejížděl očima další řádky.

Bylo zde skutečně skvěle popsané jak hůlku složit, jak do ní vložit jádro a zesílit její magickou sílu… Harry se zamračil, podle autora knihy, potřebuje ještě speciální kamennou misku vybroušenou z čirého křišťálu. Zdobenou vyrytými starobylými runami. Za použití magických formulí musí v misce pálit myrhu, kadidlo a jantar, vonným kouřem nechat dřevo nasáknout a jemný popel získaný hořením… V dolní části stránky na obrázku vybíral kouzelník z křišťálové misky popel a malým sypátkem kreslil kolem hůlky a jejího jádra runy podobné těm vyrytým na misce. A… a… a… Harymu bylo rázem jasné, že ani s takto podrobnou knihou nemá šanci si novou hůlku vyrobit.

Místnost se s ním zatočila, a kdyby neseděl, pravděpodobně by se teď s žuchnutím skácel na zem. Pevně zavřel oči. Přinutil se zhluboka nadechnout. Jednou, dvakrát a… ještě jednou. Pohlédl do knihy znovu na to místo… řádky se mu míhaly před očima. Přemohl ho pocit, jako kdyby už téměř svíral zlatonku, cítil vzduch vířený rychlým pohybem křidélek a v ten samý okamžik ho nevypočitatelný potlouk srazil z koštěte. Zaostřil, musel se zmýlit! Četl znovu, aby uvěřil větám, zavírajícím mu cestu k vlastní hůlce. Výrobce nakonec hůlku spojí do jednoho celku tímto zaklínadlem "Per-misceo, per-mitto venenum." Spojovaná hůlka je položená na černé podložce tak, aby rukojeť směřovala k východu a prut vodící magii k západu. Tím se zajistí správný směr vedení magie. Zaklínadlo musí být proneseno pomalu a s pečlivě dodržovanou výslovností. Výrobce si musí být jist, že hůlka, kterou kouzlo sesílá, mu správně padne. Magie by měla být bílá a teplá, jinak kouzelník riskuje znehodnocení spojované hůlky. Dole pod čarou byla ještě poznámka - Kouzelník používající bezhůlkovou magii by měl taktéž použít bílou a teplou energii, protože jinak se hůlka nespojí nebo riskuje vyrobení neposlušné a svéhlavé hůlky.

Harry zaklapl knihu. "Tak a je to vyřízený!" řekl nahlas a i jemu samotnému to znělo poraženě. Jeho život se až nápadně podobal letu na prokletém koštěti. Chvíli se mu zdálo, že už už konečně dostává vše pod kontrolu a hups… všechno je jinak. Naděje ho vystřelila vysoko do nebe a vrátila mu chuť bojovat, ale dřív než stačil cokoli podniknout, jeho pomyslné koště se nekontrolovatelně řítilo k zemi a on se utápěl ve stejné beznaději jako předtím. Dobby riskoval zbytečně.

Lehl si na místo, které se v poslední době naučil nazývat svou postelí. To je to jediné, co mu zbývá. Může akorát tak ležet a zírat do stropu. V horním rohu pod stropem si začal pavouk spřádat svou pavučinu. "Tady nic nechytíš, namáháš se stejně zbytečně jako já. Pokud můžeš, zmiz odtud, než tě uvidí Snape a přihodí tě do nějakého lektvaru." Řekl Harry a cítil s tím tvorem podivnou spřízněnost. Pavouk ale dál na vlhkém stropě pracoval a zcela nesmyslně se namáhal.

Trvalo dlouho než pavouk dotkal své dílo a vyčkávavě se přesunul do kouta. Jeho tmavé tělíčko téměř splynulo s pozadím a Harry přišel o nepatrné rozptýlení z nudy a očima, které už nemělo co upoutat, bloudil po hrbolatém stropě. Za tu dobu, co tu byl, na něm znal každý kamínek. Nepohnul se, dokud nezaslechl zvuk Dobbyho přemístění a hned na to jeho vyděšené drmolení: "Harry Pottere, co se stalo?! Jste bledý, ještě nejste zdráv, pane. Nebo jste opět onemocněl?!" a rukou mu sáhl na čelo, aby mu zkontroloval teplotu.

Harry zatřásl hlavou. "Ne, ne… nic mi není," vstal a z chatrného úkrytu vyndal knihu a cesmínový proutek, který před nedávnem s tak velkým nadšením od skřítka přijímal. Skřítek se na něj nedůvěřivě podíval. "Vážně… nic mi není," odmítl skřítkovu starostlivost. "A Dobby, Hůlky nehůlky klidně vrať Snapeovi a tohle můžeš klidně zahodit. Není to k ničemu," a Harry Dobbymu podal pro něj už bezcenné věci. Fénixova pera se zbavit nedokázal, ohnivé peříčko s nostalgickou vzpomínkou znovu schoval do kapsy.

"Ne ne, pane, všechno si nechte! Budete to potřebovat," odmítl skřítek zděšeně. "Musíte si přeci udělat hůlku…"

"Dobby, poslouchej mě, HŮLKA NEBUDE! Na její výrobu bys mi musel přinést misku vybroušenou z čirého křišťálu zdobenou runami, myrhu,"

"Dobby misku přinese…" skočil mu do řeči skřítek, ale Harry ho nenechal domluvit.

"Myrhu," opakoval, "kadidlo, jantar a hlavně HŮLKU! Bez ní totiž hůlku vyrobit nedokážu a mám dojem, že i s ní to není zrovna jednoduchý úkol." Dokončil Harry výčet potřeb.

Skřítek na Harryho omráčeně zíral, velké oči vypoulené a ramena nešťastně svěšená. Pak ze sebe vypravil: "Nebude…?"

"Ne, Dobby," smutně mu potvrdil Harry a posadil se na postel. "Můžeš všechno odnést, pro mě jsou ty věci k ničemu," dokončil s povzdechem.

Skřítek se napřímil a v očích mu zablýskal vzdor. "Dobby, nebude nic vracet ani vyhazovat!" prohlásil tvrdohlavě. "Harry Potter se nesmí tak snadno vzdávat, jste velký kouzelník, pane, a Dobby ví, že jste Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, vzdoroval již mnohokrát. Tolikrát, že kromě profesora Brumbála by to nikdo jiný nedokázal přežít! Pokaždé jste unikl a přitom jste byl jen malé dítě. Dobby se o vás nejdříve bál a nevěřil, že se Pánovi temnot dokážete postavit, ale pane, vy jste mocnější než ON…!"

Harry zakroutil nevěřícně hlavou, když poslouchal skřítkovu zapálenou řeč. Cesmínový proutek i knížečku schoval znovu do úkrytu v kameni. "Dobře, Dobby. Jsem rád, že mi tak věříš," řekl, rozhodnut se se skřítkem nedohadovat. Přál si, aby odešel. Chtěl být sám… ale přesně luxus tohoto druhu mu neměl být dopřán.

Skřítek zmlknul a Harry si chtěl oddechnout, že mu uvěřil, pak si všimnul jeho ostražitě nastavených uší, podíval se na Harryho omluvným pohledem a zamumlal. "Dobby zas přijde…" Zaznělo známé puf a Dobby zmizel.

Mistr lektvarů zaujal místo, kde ještě před okamžikem postával Dobby a přimhouřenýma očima si Nebelvíra přeměřil. Harry se odvrátil a prázdným pohledem se vrátil k pozorování stropu, rozhodnut Snapea ignorovat. Zadíval se do rohu, kde se třpytila stříbřitá pavučina.

"Váš lektvar," řekl Snape a strčil Harrymu pod nos pohár svého pekelného výtvoru, ze které doposud stoupala sirnatě žlutá pára. "Račte se obtěžovat a vypijte to!" Harry neodpověděl, neměl chuť Snapeovu přítomnost zde prodlužovat. Pohár si vzal bez odporu a zhluboka se nadechl. Vůně citrónu ho příjemně ovanula svěžestí, zatajil dech a rychle polykal teplou tekutinu, aby v zápětí měl dojem, že mu útrobami proudí tekutý oheň. Dopil. Oči plné slz si otřel potrhaným rukávem a prázdný pohár zase beze slova vrátil, ale Snape neodešel jako jindy. Stál a Harryho si měřil zvláštním pohledem. "Poskytujete mi zajímavou podívanou. Nebelvírský hrdina se utápí v sebelítosti." Poznamenal s obvyklým výsměchem v hlase. Odpovědi se nedočkal, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. "Nedávno se mi ztratila kniha… velmi stará kniha." Harryho obešla hrůza. Teplota v cele asi musela stoupnout, protože jak jinak si vysvětlit, že ho najednou zalévá pot? "Hůlky a nehůdky," pokračoval Snape hlasem hladším než hedvábí a upřeně Nebelvíra pozoroval. "Nevíte o tom něco?"

"Jáá?" zeptal se Harry hlasem sežehnutým lektvarem, ale i tak si dal záležet, aby v té otázce zaznělo dostatek údivu a nevinného překvapení. Pečlivě se vyhnul lektvaristovu pohledu a s nuceným klidem se zeptal. "Jak o ní můžu cokoli vědět? Knihu jste si založil kdoví kam a já o tom mám něco vědět? Přičítáte mi neuvěřitelné schopnosti. Sám nejlíp víte, že se odtud nemůžu ani hnout!"

"Co takhle komplic, Pottere?" zeptal se Snape, jak když másla ukrajuje.

Harrymu se zděšením stáhlo hrdlo. Ví Snape něco o Dobbyho loajalitě? Může mu Snape ublížit? Strach o věrného skřítka mu vyhnal všechno teplo z těla a Harry si najednou uvědomil, že se třese.

Snape se zdál sám se sebou spokojen. "Došla vám řeč, Pottere?" Zeptal se a z kapsy svého pláště vylovil ještě jeden lektvar. Podal ho Harrymu s pokynem, aby ho vypil. Harry natáhl ruku. Lektvar v barvě smůly páchl jako…? Nevěděl. Páchl prostě odporně! Líně se převaloval v lahvičce a na skle, kde se převalil, po sobě zanechával slizkou stopu. Zadoufal, že neucítí jeho chuť, protože ho útroby ještě pálily po tom předchozím a chuťové buňky mají prokazatelnou schopnost se otupit. "Rozhodl jste se mi udělat laskavost a konečně mě otrávíte?" zeptal se Harry jízlivě, ale nezaváhal ani vteřinu. Lahvičku přiložil k ústům a jediným mohutným lokem ji vyprázdnil. Polkl. Zvedl se mu žaludek a několik vteřin musel bojovat s nucením zvracet. Chuť lektvaru nebyla o nic lepší než jeho puch. Několikrát na prázdno polkl, teď aspoň může svůj vzhled svést na lektvar, napadlo ho.

"Vlastně by mi nic neudělalo větší radost. I když… na druhou stranu… proč si nechat ujít příležitost vlastnit domácího skřítka jménem Harry Potter?" Snape pronášel ta slova pomalu a viditelně si je užíval. "Až příliš atraktivní příležitost…"

"Ty umaštěnej, grázle!" zachrčel Harry zhnuseně. Zapomněl na strach o Dobbyho i Snapeova obvinění a prázdnou lahvičkou od lektvaru po Snapeovi mrštil. Snape se jí snadno vyhnul, narazila do zdi za ním a rozletěla se v střepech. Hodlal Snapeovi zaťatými pěstmi přerazit ten jeho dlouhý křivý nos, ale dřív než stačil jen mrknout okem, Snape jeho útok bez problému zneškodnil.

"Co jsi to řekl, spratku?!" zasyčel a Harryho hubená zápěstí svíral v pevném stisku.

Výhružný šepot Harryho neprobral, krev mu vzteky kypěla v žilách. "Vy umaštěnej, grázle! Nebo by se vám víc líbilo, kdybych místo grázle, použil SRABUSI?!" zařval mu do tváře Harry nenávistně.

"Jste přesně jako váš otec! Arogantní, drzý spratek," ušklíbl se Snape a zapíchl svůj záštiplný pohled do hněvem planoucích zelených očí. "Je jen dobře, když si svá slova odpracujete, Pottere. Prázdniny skončily a nastal čas se mi za mou láskyplnou péči odvděčit. Jdeme!"

"Ne!" postavil se Harry na odpor a hrdlo se mu úzkostí stáhlo.

"Jdeme!" zopakoval výhružně a přimhouřil oči. "Do dnešního dne jste mě jen zdržoval!" S těmi slovy uchopil chlapce za ruku a pokračoval: "Pro případ, že by se ve vaší hlavě zrodila nějaká ztřeštěnost, mám tu jisté bezpečnostní opatření…" Kovový náramek Harryho zastudil kolem zápěstí dřív, než stačil vydechnout. Snape se ho dotkl hůlkou. "Tohle vás bezpečně udrží v mé blízkosti." Oznámil mu Mistr lektvarů nevzrušeně a na svou ruku si navlékl podobný. Otočil se ke dveřím a bez ohlížení jimi vyrazil ven. Harryho okroužkovanou ruku zvedl silný tah a donutil ho vyběhnout za Snapem.

Klopýtl, zapřel se nohama a pokusil se vzdorovat. Neměl šanci, magie ho táhla. Snape kráčel bez námahy svým obvyklým tempem. Zatuchlá chodba osvětlená pouze mdlým, načervenalým světlem se nečekaně rozzářila. Harry netušil, co se stalo, magie ho vlekla za Mistrem lektvarů jako by do svého odporu nevkládal veškerou svou sílu. Stačil si všimnout nezřetelné siluety psa, jehož postavu olizovaly ohnivé jazyky. Místo kňučení, bylo ale slyšet temné vrčení, z kterého stydla krev v žilách. Než se Harry stihl přesvědčit, že se mu to nezdálo, už se zase nořil do spoře osvětleného prostoru podzemních chodeb a dlouhé kroky Mistra lektvarů s rytmickým klapotem směřovaly za svým cílem. Znenadání utichly. Vzpouzející Nebelvír se vzepřel s novou silou, aby do Snapea nenarazil. Chtěl se vyhnout, ale magie nemínila změnit svou dráhu a srážka se zdála nevyhnutelná. Snape mávl rukou, přímý směr magie se změnil a Harry zakopl o svou vlastní nohu, jak mu bylo znenadání umožněno udělat krok bokem. Ztratil půdu pod nohama, ale nedopadl. Vysel s rukou nad hlavou a zíral na Snapea tyčícího se nad ním jako věž, s rukou nataženou ve výšce ramen. Neviditelný provaz Harryho držel nad zemí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama