zakončení 8. kapitoly - Amareto

17. října 2012 v 9:59 | cimorena |  Salazarova univerzita

"A…?" Severus nechápal směr Albusových myšlenek. Jak se mohli od Pottera, záležitosti číslo jedna, který Albuse trápí už tak dlouho dostat k nostalgickým vzpomínkám na matku a prvním láskám? Severus nebyl zvyklý, že by ředitelovy myšlenky odbíhaly od problémů. Brumbálův přímý pohled z očí do očí Sverusovi potvrdil, že se tak dozajista nestalo ani nyní a neblahé tušení mu sevřelo srdce.

"Pokud, Severusi, nedokážeš navázat s Harrym spolupráci s Dobbyho pomocí, použij tento prsten."

"Co…?!" Snape cítil, jak bledne. Nestávalo se mu moc často, aby ztrácel řeč, ale momentálně mu ředitelův návrh vyrazil dech natolik, že mu v plicích už moc vzduchu nezbývalo. "Ne…!" vyrazil ze sebe zoufale a ze všech sil se snažil uklidnit.


"Samozřejmě je to až poslední alternativa. Vím, jaká tajemství chráníš a nenutím tě Amareto doopravdy použít. Vezmi si ho jen jako poslední možnost."

"Amareto je pro mě nepřijatelné řešení!" vypravil ze sebe Severus a měl dojem, že snad sní.

"Jsi velice schopný kouzelník a vynalézavý muž, určitě najdeš jiný způsob jak Harryho přimět ti věřit."

"Ne!"

"Amareto je jen pojistka."

"Řekl jsem ne!" opakoval Snape tvrdošíjně.

"Víš co je v sázce," konstatoval Brumbál unaveně. "Kdybych viděl jiné východisko, nikdy bych to od tebe nežádal. Víš to…" povzdechl si ztěžka. Snape zlostně zavrčel, cítil se zahnán do kouta, věděl, že ředitel má pravdu a Brumbál pochopil. "Děkuji, Severusi." Viditelně si oddechl. "Jen jako poslední možnost," zopakoval a s těmi slovy vtiskl prsten do Snapeovy ruky.

Severus si ho se znechucením převrátil v dlani. "Vzít si TO s sebou můžu, ale nemíním TO použít!" odmítl kategoricky. "Není divu, že je určen pro milence," prohlásil s odporem a s úlevou shledal, že jeho hlas zní téměř normálně. "nikdo jiný není takový blázen, aby měl chuť někomu dalšímu tolik důvěřovat." Řekl nyní již lhostejným hlasem, ale uvnitř se celý třásl děsem. "Je to jako bys po mě chtěl, abych Pottera pozval do myslánky plnou mých nejhorších vzpomínek."

"Kouzlo Amareta se zakládá na rovnocenném a dobrovolném sdílení."

Snape si odfrkl. "Albusi, není žádná vzpomínka, kterou bych si přál s Potterem DOBROVOLNĚ sdílet. Stačí mi ta jedna, kterou mi ukradl loni z myslánky. Jeho arogance nemá mezí a při své namyšlenosti nerespektuje žádné hranice ani soukromí. U něj neplatí žádné ROVNOCENNÉ! Je přesnou kopií svého arogantního otce. Nic pro něj není svaté! Je to drzý, nadutý, samolibý fracek, přesvědčený o své jedinečnosti."

"Mýlíš se, Severusi." Mírně mu oponoval Brumbál. "A… Ne, dnes se s tebou nechci přít, ostatně jsme toto téma probírali již mnohokrát… Každopádně věřím, že se s Harrym dokážeš dohodnout i bez použití prstenu. Plně ti důvěřuji a vím, že uděláš vše, co je v tvých silách."

Snape v sobě zadusil povzdech a jen rezignovaně přikývl "…můžeš se spolehnout."

Harryho, v zajetí cizích vzpomínek, náhle napadlo, důvěřuje Brumbál i mě? Zasloužím si to vůbec? Hlavou mu proběhlo jeho destruktivní řádění v ředitelově kabinetě na konci roku. Bolest ze ztráty Siriuse se ozvala s novou silou. Chuť obviňovat Snapea ze smrti člověka, co mu nabízel domov a přijetí. Byl mu otcem, přítelem i bratrem. Jeho ztráta na něj těžce doléhala, ale vlastní svědomí mu nedovolilo zapomenout na vlastní selhání. Měl šanci tomu zabránit, měl cvičit nitrobranu, ale v loňském roce mu rozhodně nikdo nevěřil natolik, aby se namáhal vysvětlit mu Voldemortovy záměry. A jeho lekce skončily v troskách.

Nitrobrana se Snapeem se ukázala jako totální katastrofa.

Severus stál ve své pracovně unavený nedostatečným spánkem, rozzlobený a se srdcem úzkostí v krku. Cítil se minimálně… zvláštně. Oplakávat Blacka mu přišlo absurdní, přesto si nemohl pomoct a pociťoval hlubokou ztrátu. Koutkem oka zahlédl svůj odraz v jedné z mnoha skleněných nádob na přísady do lektvarů. Otočil tím směrem hlavu. Z nevzhledné směsi rozkuchaných ďasovců se mu udělalo špatně, proto se soustředil na svůj odraz na skle. Tmavé pozadí zřetelně odráželo Potterovu tvář… Znovu rychle zaostřil na ďasovce, ošil se nevolí. Potterova vzpomínka, blesklo mu hlavou.

Potterovýma očima si se zájmem prohlédl svou kancelář. Až teď si všiml sám sebe, Severuse Snapea, nelítostného podlého mizery otočeného zády ke dveřím, jak si prozřetelně vytahuje z hlavy stříbrné nitě vzpomínek a opatrně je ukládá do Brumbálovy myslánky. "Jdete pozdě." Ozval se chladně a Severus vyhodnotil své nebo spíš Potterovy pocity. Třásl se rozčilením a nervozitou. Strach, který mu srdce tlačil do krku, teď dával Severusovi větší smysl. Ano, toto musí být jedna z hodin, kdy Pottera učil nitrobranu. Potter měl strach! Severus doposud žil v přesvědčení o jeho do nebe volající ignoraci všeho, co řekl, nebo udělal. Za jiných okolností by si dozajista Potterův strach užil a na jeho adresu by vyplivl nějaké přesně mířené urážky. S chutí by se tomu arogantnímu klukovi vysmál, kdyby ten strach právě nedusil i jeho. Místo toho se pečlivě vyhnul Snapeovu přímému pohledu a díval se na nohu jeho stolu. Následovala obvyklá otázka. "Cvičil jste?"

"Ano." Zalhal a snažil se svému hlasu dodat na přesvědčivosti. Odmítal se řídit pokyny Smrtijeda. Snape je zrádce, copak to Brumbál nevidí?! Navíc měl dojem, že Voldemort po jeho snaze si mysl vyčistit, měl k jeho myšlenkám snazší přístup. Co když má Ron pravdu a Snape se ho snaží Voldemortovi jen víc otevřít? Dnes se ve svém snu dostal chodbou obzvlášť daleko, než ho Ron probudil na snídani. Dlaně se mu potily nervozitou, kolik se z toho Snape dozví? Harry věděl, že by těm snům měl bránit, ale on si nemohl pomoci, protože on chtěl, aby se mu o chodbě ukryté na Odboru záhad zdálo, toužil po odpovědích. Co před ním Brumbál tají? Jakou zbraň se Voldemort odtud snaží ukrást? Tolik otázek a žádná odpověď…

"Jdeme se tedy přesvědčit, kolik je pravdy na vašem ANO." řekl Snape hlasem odrážejícím hlubokou pochybnost a nemilosrdně mu pokynul. "Postavte se proti mně a připravte si hůlku. Takže na tři. Jedna, dva…" nedomluvil, dveře se rozletěly a bez zaváhání se do Snapeova kabinetu vřítil Draco Malfoy.

"Pane profesore, pane profesore…" Malfoy se zarazil, "promiňte… nevěděl jsem…"

"To je v pořádku Draco, Potter je zde na doučování z lektvarů… " uspokojil Snape zvědavost svého oblíbeného studenta.

Pobavený Malfoyův výraz nenechal Harryho na pochybách, že do večera o tom budou kolovat historky celým Zmijozelem. Jak rád by mu do tváře vykřičel pravý důvod, ale místo toho zahanbeně mlčel. "Doučování, Pottere?" zašeptal teatrálně a vůbec mu nevadilo, že Snape všechno slyší, protože oběma bylo jasné, že nezasáhne. "Nevěděl jsem, že jsi v lektvarech trumfnul i Longbottoma," dokončil Malfoy svou škodolibou poznámku. Harry cítil, jak mu tváře hoří ponížením a hůlka ho svrběla v prstech. Toužil mu ten zlomyslný úsměv smáznout z obličeje, rozbít mu ten pyšný frňák, hodit po něm nějakou příhodnou kletbou…

"Co pro tebe, Draco, můžu udělat?" zeptal se Snape povzbudivě a vybídl Malfoye přednést svá přání.

"Profesorka Umbridgeová potřebuje pomoct, pane. Našli Montaguea nacpaného v záchodové míse a potřebuje ho přenést na ošetřovnu."

Severus se v duchu otřásl. Pochopil, o jakou vzpomínku jde. Cítil v sobě neklid, Potterův neklid i úlevu. Dnešní hodina se odkládá na zítra, budu moci ještě trochu cvičit… Snape odchází s Malfoyem a myslánka září stříbřitými odlesky a slibuje odpovědi na palčivé otázky. Možná konečně získá důkazy o Snapeově proradnosti.

Severus se své osobnosti držel jako klíště, přestože intenzivně vnímal Potterovu nerozhodnost jako svou vlastní. Už předem věděl, že strach z přistižení nemůže vyhrát zápas s příslibem odhalených tajemství a odpovědí. Po hlavě se vrhl do myslánky. Stříbrná hladina vzpomínek se rozvířila a zavřela se nad hlavou Nebelvíra stejně jako voda.

Severus se zaklením, adresovaným Albusovi, se připravil na Potterovo uspokojení a tentokrát si ho užije z první ruky, až se znovu stane svědkem otcova šikanování nenáviděného profesora. Přál si zavřít oči, ale on už je zavřené měl. Vzpomínka se odehrávala před jeho vnitřním zrakem a bouře Potterových pocitů se ho snažila roztrhat. Nemělo smysl bojovat boj, co nelze vyhrát. Poddal se a… čekalo ho překvapení.

V Potterově mysli nenacházel ani stopu pobavení, zadostiučinění ani zlomyslného potěšení. Přední místo zaujímalo prosté přání strávit se svým otcem jediný den. Stál nad ním a díval se, jak si čte po sobě svůj test NKÚ, viděl Siriuse i Remuse. Těšil se z jejich přítomnosti a radost ze zjištění, že se Snape pohybuje v jejich blízkosti, ho zahřála u srdce.

Severus si, ale v Potterově vzpomínce uvědomil i pocity naplněné hořkostí a zklamáním. Ztráta, nepochopení, odsouzení otcova jednání naplňovalo celou jeho bytost. Snape měl pravdu, jeho otec byl arogantní, nafoukaný, rozmazlený! Všechno v něm křičelo - NEEE! Nechtěl znovu vidět Jamese na účet mladého Snapea vykřikovat urážky, zatímco visel bezmocně hlavou dolů, nechtěl znovu slyšet smích přihlížejících. Tohle NE! S hrůzou sledoval neurvalost a egoismus svého otce. Styděl se za něj.

Proč mu nikdo neřekl, jaký jeho otec doopravdy byl? Doposud přirovnání jak moc se mu podobá, přijímal s hrdostí. Nikdy by ho nenapadlo, s jakou bezstarostnou samozřejmostí mohl otec se Siriusem Snapea napadnout. Zaútočili na něj jen proto, že se nudili a šikanováním neoblíbeného spolužáka si mohli snadno získávat obdiv přihlížejících děvčat.

Přál si se Snapeovi omluvit. Za otce. Za sebe… ale tady nebylo omluvy, zachoval se stejně arogantně jako otec. Nebylo mu ani omluvou, že ve skutečnosti nechtěl narušit Snapeovo soukromí. Snapeova nenávist k němu najednou dávala smysl. Sám prožil tolik ponižování i zesměšňování, když se na něj vrhl Dudley se svou partou! Znal to na vlastní kůži, věděl jaké to je!

K Severusově údivu vystřídal Jamese sádelnatý chlapec se třemi kumpány. Tohle se stalo ještě před Potterovým nástupem do Bradavic, vyhodnotil Snape událost odehrávající se před jeho vnitřním zrakem. S úlevou vyměnil svou nejhorší vzpomínku za Potterovu a s lehkým srdcem se do ní nechal vtáhnout. Co může ztratit? Spíš získá. Najednou jedna jeho malá část byla ráda, že šel do tohoto bláznivého podniku s Amaretem. Možná mu samo kouzlo poskytovalo vytoužené zadostiučinění, a pak nedokázal se k informacím otočit zády. Navíc kouzlem prstenu ani nemohl.

Potter seděl na houpačce, navlečený do obrovského vytahaného trička, mnohým praním vybledlého a odřenou školní taškou hozenou o kus dál v trávě. Do písku kreslil špičkou okopaných bot kroužky. Nespěchal domů, dostali výsledky testu z matematiky a on dostal dvojku. Těžký test zvládl téměř bez chyb, ale z výsledku se netěšil. Až teta Petúnie zjistí, že Dudley má za pět, trestu se nevyhne. Ponořen do neveselých myšlenek přeslechl skřípání písku pod nohama příchozích a pak najednou bylo pozdě, stáli kolem něho. Piers ho zkušeným hmatem chytil za ruku, zkroutil ji za zády a bolestivě zapáčil tak, aby se Harry nedokázal vysmeknout.

"Ty si asi myslíš, že si chytřejší než já, co?!" vyjel na něj Dudley a pěstí mu zasadil ránu do žaludku. "Musels mi můj test vyměnit za svůj, nemysli si, že ti to jen tak projde, magore," dalších několik ran zasáhlo Harryho žaludek.

"Nic jsem nevyměnil," bránil se Harry. V odpověď ho zasáhla rána pěstí do obličeje, brýle křuply a sklouzly mu z očí. Svět se rozmazal a oko ho pálilo.

"Nelži," křičel Gordon s Malcolmem. "viděli jsme tě, jak ses po tom testu schválně zdržel ve třídě za ostatními!"

Dudley teď do Harryho bušil pěstmi jako do kovadliny. "To ti, posránku, neprojde! S tím nepočítej, ty odpornej, bezcenej, malej šmejde!" ryčel Dudley vztekle a s neochabující vytrvalostí bubnoval do Harryho břicha. Piers musel špatně šlápnout, nebo nevydržel Dudleyho tlak, jak se vahou opíral do úderů a i s Harrym se svalil do trávy. Sevření povolilo, Harry pod tápajícími prsty ucítil obroučky svých brýlí, nasadil si je, bleskově vyskočil a vyrazil pryč.

Utíkal, neohlížel se a utíkal. Za sebou slyšel těžkopádné dusání a namáhavé supění. Harry přidal, pálilo ho v plicích a v boku se ozývala bodavá bolest. Nevěnoval tomu pozornost a hnal se do kopce zpátky ke škole. Skupinky debatujících spolužáků postávali před školní jídelnou, ale Harry od nikoho z nich zastání neočekával. Neměl zde přátele, většina z nich jím opovrhovala nebo se alespoň Dudleyho gangu obávali natolik, že by se k něčemu takovému neodhodlali. Harry riskoval rychlý pohled přes rameno, Dudley se za svojí partou opožďoval, to nebylo nic divného, nebyl tím nejrychlejším. Chytání Harryho obvykle obstarával Piers Polkins.

"Dělejte, chyťte ho," hulákal Dudley dýchavičně.

Harry do někoho narazil "Pro… pro… promiň" vyrazil mezi divokými nádechy omluvu.

"Dávej pozor, Pottere, a dívej se na cestu!" odstrčil ho podrážděně Peter Peterson. Harry narazil do popelnice, převrátila se a smetí se rozsypalo po chodníku. Harrymu se nepodařilo získat ztracenou rovnováhu, zakopl, smekl se po vysypaných odpadcích a padl mezi ně.

Smích přihlížejících mu zbarvil tváře doruda, zítra se na jeho účet bude bavit celá škola, ale věděl, že času nemá nazbyt. Někdo po něm hodil nahnilá rajčata, slizká smradlavá hmota snadno prosákla přes oblečení, následoval další smích. "Nemotej se tu, smrádku, a radši se umyj!" hulákal na něj kdosi z davu.

Neměl čas zabývat se ostudou, něčí ruka ho uchopila za tričko. "Drž ho!" slyšel Dudleyho přibližující se volání. Harry zabral, vyškubl se, zvuk trhané látky mu prozradil, že tričko tah nevydrželo, ale nevadilo mu to. Musí utéct! Zoufale se odrazil a do toho odrazu dal všechno…

Něco není pořádku, uvědomil si. Křik spolužáků zazníval tlumeně odněkud zdola. Harry se rozhlédl, nechápal, co se to stalo, ale stál na střeše jídelny. Křik přivolal učitele a ti zase hasiče, aby ho ze střechy sundali.

Harry stál mezi rozhněvanými dospělými, nadávky a výčitky učitelů i posměšky spolužáků nechával netečně proudit kolem sebe. Nemohl nic vysvětlit, sám ničemu nerozuměl, a i kdyby! Jeho obhajoba nikoho nezajímala.

Dudley s Piersem si vychutnávali Harryho ponížení a s nepokrytě škodolibými úsměšky poslouchali výčet jeho trestů. Smáli se, že musí stokrát napsat větu: Nemám lézt na střechu jídelny a lhát svým učitelům. Nejvíc je ale pobavilo, že Harry bude muset až do konce roku na hodinu po vyučování pomáhat uklizečce. "Nezapomeň pořádně umejt záchody!" chechtali se.

Pod dozorem dospělých musel Harry čekat, až si ho vyzvedne strýček Vernon. Jeho brunátný obličej a zlostí se chvějící knír znamenal jediné - nejméně na týden bude zavřený do přístěnku pod schody s omezením jídla na minimum. Harryho nepřekvapilo, že se Dudleymu fňukáním podařilo přesvědčit otce o Harryho podvodu s výměnou testů a přinutit učitelku k opravě známek.

Když sám potom ležel ve tmě přístěnku schoulený na posteli, snil svůj sen, že jeho máma ani táta při té autonehodě nezemřeli, ale museli odjet a brzy se pro něj vrátí. Naděje živená hladem po lásce časem vystřízlivěla. Pořád si přál rok za rokem se s nimi setkat, i když dávno pochopil, že jsou skutečně mrtví… Zrcadlo z Erisedu… kdyby věděl, co zobrazuje, nikdy by se do něj nemusel podívat, aby zjistil, co je jeho nejhlubší touha. A pak objevil myslánku. Brumbálova myslánka a Snapeovy vzpomínky mu vzaly otce podruhé. Upínal se k zoufalé naději, že si Snape přece jen takové jednání zasloužil, ale nedokázal z hlavy vymazat Siriusovu stížnost na nudu. A neřekl James, že mu vadí už jen Snapeova existence?

V Brumbálově myslánce hledal důkazy o Snapeově zradě, hledal odpovědi a našel něco, co si přál, aby nikdy nezjistil. Amareto ho znovu ponořilo do děsivé vzpomínky Brumbálovy myslánky, aby ho vzápětí odtud vyrvaly něčí surové ruce. Mžik, znovu stál ve Snapeově kabinetu. Ze sklenic na policích na něj z roztoku lihu upírali své nepřátelské oči mloci, ďasovci i cizokrajné žáby. Žádný z těch pohledů, se nemohl rovnat tomu divokému Mistra lektvarů. Bledší než jindy, s vyceněnými zuby a zuřivostí téměř bez sebe, mrštil Harrym o stěnu. Harry se zvedl, zkoprněle civěl na Snapea. V srdci ledovou prázdnotu, sotva vnímal, jak na něj řve, Harry se ho nebál. Neděsil ho rozzlobený Mistr lektvarů, děsilo ho to, co zjistil.

Snape po Harrym hodil sklenici plnou červených žab. Nádoba se vedle Harryho rozprskla, pak další. "To, co jste viděl, nikomu neřeknete! A teď…! Vypadněte, vypadněte odsud!" ječel. Harry na víc nečekal, otočil se a prchal. Řítil se chodbami k nebelvírské věži a zastavil se teprve až před obrazem Buclaté dámy. "Stalo se něco?" zeptala se a zkoumavě si ho prohlížela.

"N… ne… ni… nic." Vykoktal Harry a uvědomil si, že se ještě do věže nemůže vrátit. Za prvé je to příliš brzy, a když se ho ptá obraz, co se mu stalo, otázkám spolužáků by se teprve nevyhnul a on by se s tím nedokázal svěřit ani Ronovi s Hermionou. Nepřipraven s kýmkoli mluvit se otočil, našel prázdnou nepoužívanou chodbu, ztrápeně si sedl na zem a s hlavou složenou v dlaních si ztěžka povzdechl. Musí se zeptat Siriuse proč to udělali! Ale ten, s opatřeními Umbridgeové, se zdál stejně nedosažitelný jako už dávno mrtvý James.

Potterova vzpomínka Severusovi nepřinesla úlevu, jak doufal, podobala se tak neskutečně těm jeho. Nedokázal se vyprostit z překvapení. Také nečekal od Harryho Pottera, ani náznak účasti s nenáviděným učitelem a nevěřil, že Potter není všemi oslavovaným hrdinou. Je víc, jako jeho matka, zněla mu, proti jeho vůli, v uších Brumbálem tolikrát opakovaná věta. Fráze, kterou Albus opakoval vždy, když hájil svatost svého chráněnce. Měl Albus přece jen pravdu? Poprvé ho napadlo se nad tím zamyslet. Možná, připustil neochotně, ale myšlenky ho znovu vedly k Lily.

Tenkrát pod tím stromem se ho zastala a Severus ji nazval mudlovskou šmejdkou. Ještě dnes ho ta krutá slova mrzela, ale tenkrát nedokázal unést to ponížení. Styděl se, že ho viděla takto bezmocného. Miloval ji, obdivoval, stala se světlým bodem jeho života a on se pro ni chtěl stát rytířem v lesklé zbroji.

Vzpomínal si na jejich první setkání. Vzpomínka vyplula z jeho podvědomí s lehkostí lístku plujícího po vodní hladině jezera. Mnohokrát Lily tajně sledoval při hře se sestrou na hřišti. Veselou, vtipnou i laskavou. Dlouho hledal odvahu ji oslovit, než se konečně odhodlal vystoupit z hustých větví keřů a pozdravit ji. Houpala se na houpačce a její smích rozzářil i slunce do ještě většího jasu.

Snapeova vzpomínka. Harry se do ní vpil všemi smysly. Vidět mámu, přestože byla jen dítě! S vděčností přijal možnost strávit s ní, byť i jen malý okamžik. Slyšet její hlas a vidět její usměvavou tvář je vzpomínka, kterou by dokázal vyčarovat mocného patrona. Harryho srdce bilo se Snapem v nezvyklé jednotě.

Snape s ostychem vystoupil z křoví a nesměle pozdravil: "Ahoj."

"Nezacláněj tady!" osopila se na něj s neskrývaným opovržením vytáhlá dívka s koňským obličejem a sjela jeho oblečení hodnotícím pohledem. Vytahané tričko a oprané džíny ji přiměly se štítivě odtáhnout.

Harryho Petúiin znevažující pohled zasáhl, neměl by, myslel si. Věděl přeci dobře, jak ho nenávidí, ale od kdy se vlastně štítí Dudleyho oblečení? Může snad za to, že mu nesedí? Ne… ne… to je vlastně… Snapeova vzpomínka… došlo mu vzápětí a s překvapením odhalil, že není jediný, kým Petúnie tak hluboce opovrhuje.

"Nech toho, Petúnie!" okřikla rusovláska svou sestru a ladně s kočičí mrštností seskočila z rozhoupané houpačky vedle Severuse.

Vysloužila si sestřin káravý pohled, ve kterém se ani nesnažila skrýt pobouření a špatnou náladu. S nasupeným výrazem se otočila znovu ke Snapeovi. "S trhany a bezdomovci se nemáme bavit, takže buď odtud zmiz ty, nebo budeme muset odejít my!" Snape neodpověděl, věděl, že říct něco nepěkného Petúnii, znamená ztratit zájem Lily. Proto se na ni jen mlčky díval.

"Jestli chceš jít domů, Petúnie, běž napřed, já chci ještě zůstat," řekla rusovláska a s příjemným úsměvem natáhla ruku k neznámému chlapci. "Ahoj, já jsem Lily. Lily Evansová. Bydlíme nedaleko odtud. Tebe jsem tu ještě neviděla…"

Strávili spolu nádherné odpoledne, Harry měl dojem, jakoby každý její úsměv patřili jemu a ne vytáhlému chlapci s mastnými vlasy.

"Ty jsi čarodějka," svěřil jí Severus a okouzleně jí hleděl do zelených třpytících se očí. Nechápal, co se stalo, nevěděl, co udělal, ale náhle se v jejích očích bouřkově zatáhlo a hněvivě zablýskalo.

"Já nejsem, žádná čarodějnice!" vykřikla a vyskočila na nohy. "Myslela jsem si, že jsme kamarádi, ale pokud mě chceš urážet…!"

"Nechci tě urážet," přerušil ji rychle. "jen jsem řekl, že jsi čarodějka. Vím to, poznám to, protože jsem čaroděj, kouzelník. Dostal jsem dopis z kouzelnické školy. Ty ho musíš také dostat…" drmolil Severus poplašeně. Srdce se mu sevřelo, nechtěl pokazit přátelství, které mezi nimi sotva začalo vznikat.

"Dopis…?" Lily se zdála zaujatá a hněv z jejího hlasu zmizel.

Severus rychle přikývl a vytáhl si z kapsy pomuchlaný dopis, na žlutém pergamenu byl nadepsaný zeleným inkoustem a s hrdostí ho Lily podal. Dostal ho předevčírem a od té doby ho nosil všude sebou. Lily se opět k němu posadila a začala číst. Dočetla. Oči široce otevřené. "Ty myslíš… že taky dostanu takový dopis?" Severus s úsměvem přikývl.

Dostala ho, Severus s teplým pocitem štěstí ji viděl běžet mu naproti. Od toho prvního setkání se na hřišti vídali pravidelně a k Severusově uspokojení Petúnie Lily nedoprovázela. "Měl jsi pravdu, Seve!" volala, dopisem mávala vysoko zdviženým nad hlavou a smála se. "Měl jsi pravdu, podívej!" Zadýchaná mu skočila do náruče. "Jsem tak šťastná…" mezi smíchem vyrážela a lapala po dechu. Popadla ho za ruce a roztočila se s ním v divokém tanci, než mu svůj dopis přes nezvladatelné nadšení dovolila přečíst. "Pojedeme do Bradavic spolu, Seve! Spolu, spolu, spolu, pojedeme spolu…" A Severus byl šťastný s ní.

Ty vzpomínky byly jako nejkrásnější sen. Hřály a objímaly v konejšivé náruči zapomnění, vedle Lily se vše zdálo hezčí a snazší. Tolik doufal, že Lily Evansová by mohla být ve stejné koleji jako on, ale nestalo se tak. On byl Zmijozel, ona Nebelvírka.

"Je mi to líto, Seve, ale uvidíme se na hodinách a můžeme se scházet i mimo prostor našich kolejí…" zněl v Harryho uších příjemný matčin hlas, kterým se ho… ne… vlastně Snapea, snažila potěšit.

Harry se ve Snapeově vzpomínce ztratil, bylo tak snadné ji považovat za svou vlastní. Harryho srdce přetékalo vděčností, vlastnil několik málo fotografií, na kterých mohl vidět mámu z období studia v Bradavicích, Hagrid je pro něj nasbíral. Věnoval mu celé album, když se musel po prvním ročníku vrátit na prázdniny k Dursleyovým, znovu ucítil v krku ten knedlík dojetí, ale tohle bylo o tolik lepší. Tahle vzpomínka mu ji na několik prchavých okamžiků vrátila, splnila mu jednu z jeho tužeb. Setkal se s mámou! A on se nyní nemohl nabažit její přítomnosti, hltal ji pohledem, sluchem, hmatem i srdcem. Její hlas mu zněl známě… vzpomíná si na něj… Ten hlas, matčin hlas zná ho. Zná ho prostřednictvím mozkomorů. Hlas jen chvíli před tím než zemřela… Kolikrát ten hlas zaslechl! Poprvé ve vlaku, ale tehdy ještě nechápal, že je to hlas jeho mámy a pak ho slýchal pokaždé, když se pokoušel s Lupinovou pomocí naučit vyčarovat patrona. Kolikrát vysílením padl před bubákem-mozkomorem, než pochopil důvod svých nezdarů. Kouzlo selhávalo právě pro tu touhu ji znovu slyšet, běželo Harrymu bezděčně hlavou a pak… začala se mu před očima formovat jiná vzpomínka…

Zemřela… Snape se zachvěl pocitem, který Harry znal. Pocitem viny a bezedného zoufalství. Jen to zoufalství bylo hlubší, bezednější, černější… vyhaslé slunce. Chladné a studené. Smrt se v porovnání s životem bez Lily zdála tak snadná… Život bez ní ztratil smysl.

Stál na kopci a vítr mu čechral dlouhé černé vlasy. Rozhlížel se, čekal a tělem mu procházely záchvěvy hrůzy. On byl tím, kdo prozradil náhodně vyslechnuté proroctví a dopustil se největšího omylu svého života. Vyzradil ho Temnému pánovi a nechtěně ohrozil Lily a její rodinu. Přál si ji ochránit a zatím ji vystavil smrtelnému nebezpečí. Ten jediný, kdo se nikdy Temného pána nebál, se konečně objevil. Ten, v jehož pomoc doufal, jeho poslední naděje. Čekal, až vystoupá k němu a zdálo se nekonečné, než stál Brumbál konečně před ním. "Proč tě tvůj pán za mnou posílá?" zeptal se odměřeně.

"Temný pán mě neposílá, jsem tu sám o své vůli," vydechl Severus. "Chci vás varovat, on…" hlas mu drhnul v krku. "Temný pán si myslí, že to proroctví je o synovi Lily Potterové… prosím, ochraňte ji."

"Nevím, proč jsi přišel za mnou! Požádej svého pána, jsem si jist, že by ti její život mohl darovat…"

"Požádal jsem ho…"

"Hnusíš se mi!" řekl Brumbál hlasem plným odporu a chystal se odejít.

"Ne, pane!" panický strach nutil Snapea žadonit. "Prosím, pane, zachraňte ji!" padl na kolena ruce vražené hluboko do vlasů, záda ohnutá k zemi "Zachraňte ji, ji i její rodinu!"

"Co mi dáš za to, když je ochráním?" zeptal se Brumbál a zkoumavě hleděl na hrůzou a zoufalstvím zhrouceného mladého muže u svých nohou.

"Všechno, všechno co budete chtít…" zašeptal a hlas mu vypověděl.

Pocit marnosti jím prošel jako nůž. Marnost nad marnost. Arktická pláň nebyla pustější, ledovější ani strašlivější. Snažil se zbytečně, neochránil ji. Zemřela. I on chtěl zemřít. "Čemu tvoje smrt pomůže," slyšel v uších Brumbálův hlas. "pokud jsi ji opravdu miloval, pomoz mi ochránit jejího syna…" a ta slova se mu zařezávala do srdce jako ledové krystaly mrazící kletby.

Snape odtrhl ruku od Harryho, jako by se spálil, vzpomínka se přerušila. Harry zmateně otevřel oči. Muž sedící naproti němu měl obličej zkřivený bolestí a tváře mokré od slz. Jeho obvyklá bezvýrazná maska byla pryč, černé oči schopné i beze slov vyděsit každého oponenta, přetékaly hrůzou. Čelo měl orosené krůpějemi potu a mastné vlasy zplihle přilepené k hlavě. Harry si rozechvělou rukou přejel po vlastním čele. Nechápavě se podíval na svou mokrou dlaň, než se znovu pohledem vrátil ke Snapeovi. Přesně věděl, jak se Snape cítí. A nejen proto, že se jejich duše kouzlem Amareta setkaly. Harry najednou chápal Snapeova jednání jako svá vlastní a přesně věděl, co prožíval. Svět najednou viděl jeho očima, vzpomínku nepotřeboval vidět celou, věděl. Brumbál potřeboval špeha a Snape balancoval na tenké hraně mezi dvěma světy, kdy jen malé uklouznutí znamenalo jistou smrt. Harryho nenávist ke Snapeovi provázející ho od prvního ročníku do dnešního dne se rozplynula jako kouř nad ohněm. Toho muže už nikdy nedokáže nenávidět. Místo nenávisti se na uvolněné místečko nejistě vkrádal respekt.

Snape, muž, kterého Harry nikdy dřív neviděl, poněkud prkenně vstal, dlaní si osušil tváře, prsty odhrnul vlasy zvlhlé potem z čela a s očima kypícíma hlubokými emocemi se několikrát zhluboka nadechnul. Obličej se mu pomalu dařilo dostat pod kontrolu. Znovu se nadechl, zavřel oči a Harry užasle sledoval, jak napětí z jeho tváře pomalu mizí. "Hůlky a nehůlky vám Dobby přinesl s mým vědomím. Byl bych rád, kdybyste se podíval na poslední část o bezhůlkové magii." Řekl, prožitými emocemi, zhrublým hlasem nyní v ostrém protikladu s klidným výrazem jeho obličeje. Otevřel znovu oči. "Prsten…!" přikázal tentokrát hněvivě. Harry si chvějící rukou stáhl prsten a vložil ho do otevřené dlaně natažené k němu. Obě poloviny prstenu spěšně zmizely v kapse profesorova pláště a Snape se bez dalšího otálení otočil a rázným krokem vyrazil pryč. Pryč někam do hlubin Voldemortova hradu.

Harry osaměl. Sám se svým zmatkem a životem převráceným na hlavu. Záviděl Snapeovi jeho schopnost ovládnout se, on by to v téhle chvíli rozhodně nedokázal. Schoulil se na svou postel, kolena si přitáhl k hrudníku a snažil se uklidnit své rozjitřené emoce. Své vlastní se pokusil oddělit od Snapeových, vyhodnotit je. Emoce mnohdy tak odlišné, tak protikladné k těm jeho, ale našel i některé překvapivě shodné a ty jako by kouzlo prstenu mnohonásobně zintenzivnilo.

V jednom krátkém okamžiku prožil Snapeovu nenávist sám k sobě. Tu samou nenávist k svému otci i Siriusovi, opovržení Lupinem, které se střetli v drtivém rozkolu s jeho láskou a touhou sdílet svůj život s nimi. Uvědomil si úlevu, že se s Blackem už nikdy nesetká, ale i zármutek nad jeho smrtí. Zasáhla ho hluboká ztráta Lily Evansové, žal nad její smrtí a bezútěšný pocit viny, který nikdy nedokáže odčinit. Emoce se přes Harryho přehnaly silou hurikánu a smetly jeho dosavadní představy o Snapeovi stejně důkladně, jako dokáže mořská vlna smést pískový hrad. Nikdy nikdo by ho v minulosti nedokázal přesvědčit, že Snape, chladný a rezervovaný v sobě skrývá tak nepřeberné množství pocitů takové síly. Harry teď věděl o Snapeovi tolik… tolik…! A Snape o Harrym? Harry se nikdy necítil tak zranitelně.

Harry nemohl usnout, schoulený ležel na svém lůžku, hlavu naplněnou neskutečným chaosem. Ten zážitek se zdál tak divoký, tak neskutečný, tak nepochopitelný… A přece. Amareto, prsten zamilovaných mu otevřel oči. Hermiona ho kolikrát přesvědčovala o Snapeově loajalitě Brumbálovi a on se zdráhal tomu uvěřit, tenkrát neměl důvod. Jediné, co o Snapeovi věděl, byl očividný fakt, že Snape je podlý bastard, co se neštítí ničeho a jeho, Harryho, k smrti nenávidí. Po té, co se podíval do Snapeovy myslánky, tu nenávist pochopil, ale to nečinilo ve výsledku Snapea více věrohodným. Nakonec byl přeci Smrtijed. Harry to tenkrát samozřejmě nevěděl, ale tušil to. Vlastně si tím byl jistý, jen mu chyběly důkazy. Tenkrát nedokázal přijmout nic, co by ho Snape chtěl naučit, ale teď se vše změnilo. Amareto vše změnilo.

Nyní bude všechno jinak, umiňoval si. Ne jako loni. Poslechne Snapea ve všem, co mu řekne, bude se učit a veškeré své úsilí podřídí jedinému cíli - bezhůlkové magii. Moc rád by vyskočil a celou noc pročítal poslední kapitoly Snapeovy knihy, ale musel počkat, až magická světla přejdou na denní režim. Lehl si tedy, a i když měl dojem, že neusne, usnul. Spal ale neklidně, převaloval se a jeho mozek se ze všech sil snažil zpracovat dojmy předcházejícího dne.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 samuel samuel | 17. října 2012 v 20:56 | Reagovat

Jo, jo, jo.

2 cim cim | 17. října 2012 v 22:10 | Reagovat

[1]: samuel: Severus vyložil karty, tak konečně víš na, které straně je ;-) Děkuju za komentář :-)

3 larkinh larkinh | 19. října 2012 v 16:25 | Reagovat

Úžasný, bravurní :)
Harry by nikdy nepochopil, ne že by mu to tedy Severus ulehčoval, ale s tím prstenem je to jednodušší. Ovšem Severus dost riskuje - co když na Harryho někdo použije nitrozpyt?

4 cim cim | 19. října 2012 v 23:07 | Reagovat

[3]:larkinh: Sešli se dva tvrdohlavci, takže by zřejmě nechtěl chápat ani jeden z nich. A víš jak to je, chlapec, který přežil, se musí chránit za každou cenu. Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila a děkuju za komentář :-)

5 em em | 20. října 2012 v 9:22 | Reagovat

Jsem ráda za další kapitolku. Super

6 cim cim | 20. října 2012 v 11:35 | Reagovat

[5]:em: A já jsem ráda, že jsi ráda :D Děkuju za komentář :-)

7 ft ft | 20. října 2012 v 21:00 | Reagovat

Dík za Kapču

8 cim cim | 20. října 2012 v 23:06 | Reagovat

[7]:ft: Děkuju za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama