Bezhůlková magie – kapitola 11.

6. listopadu 2012 v 0:33 | cimorena |  Salazarova univerzita
Kapitola pro Lady Corten, samuel a em. Udělali jste mi radost, děkuju :)

Stříbrný srpek měsíce se s chladnou lhostejností usmíval do noci. Okolní hory se černaly proti obloze jako rozježené hřbety obřích psů a úzká silnice, co se klikatě svažovala k Bludnému kořenovu, se ztrácela v temnotě mezi stromy. Noční ticho prořízlo dvojí ostré prásknutí a na opuštěné silnici se objevily dvě postavy. Hůlky v rukách se jim rozzářily bílým světlem a osvítily siluety postav v dlouhých pláštích i cestu. Muži bez zaváhání vykročili směrem ke vsi. Vesnice spala. Její ulice osvětlovaly jen pouliční lampy a jediné okno v domě uprostřed návsi. Zamířili k němu.

Před domem se zastavili, ale nezaklepali na dveře ani nezazvonili, aby počkali na pozvání. "Alohomora," zašeptal jeden z kouzelníků. Dveře se poslušně otevřely a oni vešli dovnitř. Prošli chodbou a s jistotou zamířili ke dveřím, zpod kterých


Za psacím stolem seděl v županu Edwin Patel, starosta obce a žena s desetiletým děvčátkem a cestovními taškami se s ním loučila: "Dobře, tati, také na sebe dej pozor…" držák na tužky v rukách děvčete se rozzářil, žena k němu natáhla ruku a třem mužům v ten okamžik i s děvčátkem zmizela z očí.

Starosta pokynul příchozím. Osobně se s nimi nikdy nesetkal, přesto je oba poznal. Ante Schölz, spojován především s neexistujícím procesem Siriuse Blacka, nyní zastával post ministra spravedlnosti a druhým mužem nebyl nikdo jiný než Ivor Brzica, chlap nepřehlédnutelné svalnaté postavy. Ne, Edwin mýlku vyloučil, nemohl si ho s nikým splést. Jeho pohledná snědá tvář se zdála vytesaná z kamene, nepohnul se v ní ani sval. Jen pohledem černých bezcitných očí se zavrtával do starosty. Tento člověk, známý svou chladnokrevností a krutostí, patřil mezi neslavně proslavené azkabanské kouzelnické dozorce a byl ministrovo pravou rukou.

Edwin Patel se v duchu otřásl, nejistotu uzamkl hluboko ve svém nitru, přinutil se netasit hůlku a místo toho nasadil příjemný tón: "Co pro vás mohu udělat, pánové?" zeptal se a pokynem ruky jim pohostinně nabídl místa k sezení. "Mohu nabídnout čaj, kávu?" A protože se jeho otázka setkala jen s nepřátelským zamračením, starosta poklepal hůlkou na obrázek kuchyně na svém stole. "Tři kávy, prosím," objednal. Podnos s kouřící konvicí, třemi šálky, cukrem a konvičkou smetany, se objevil vzápětí. "Omluvte mé oblečení, na úřední hodiny je velice brzy. Co se děje tak neodkladného, že to nemohlo počkat na rozumnější hodinu, pane ministře?"

"Netvrďte, že jste neobdržel zprávu, pane starosto!" zavrčel Schölz, pokročil až k psacímu stolu, dlaněmi se opřel o jeho desku a nahnul se výhružně k Patelovi, aniž by o konvici s vonící kávou zavadil pohledem. "Koho jste nechal odejít bez povolení ministerstva?! Rozhodl jste se vzpříčit zákonům?!"

"Ach… pokud vás zajímá moje dcera s vnučkou, tak touhle dobou každý rok odlétají na ozdravný pobyt k Mrtvému moři. Vnučce to prospívá na dýchací cesty, ale jistě jste nepřišli rozebírat zdravotní problémy mé rodiny," prohodil Patel zlehka, uchopil šálek s kávou a opatrně usrkl horkou tekutinu. Druhou rukou sebral ze stolu svinutý pergamen a významně s ním mávl, než pokračoval: "A pokud máte na mysli ministerskou sovu… Ano, zprávu mi před několika minutami doručila. Zrovna si ji hodlám přečíst…" Zdánlivě nenuceně se usmál a pergamen bez dalšího otálení rozvinul.

Za těch čtyřicet let, co v Bludném kořenově působil jako starosta, se nikdy nemusel potýkat s problémem, který před něj postavil Ten-na jehož jméno-nechtěl ani pomyslet, vzpomínal. Četl Denního věštce a viděl i to, co se skrývalo mezi řádky. Ministerstvo už nedbalo na potřeby kouzelnického obyvatelstva, ale směřovalo k vyzvednutí moci jediného - Toho-nejmenovaného. Rozkaz, doručený sotva před půlhodinou, sovou černou jako svědomí Pána zla, mu ubral nejméně padesát let života a v sedmdesáti to není zrovna málo. Krok ztěžkl a starost mu vetkala do vlasů několik bílých nitek navíc. Zbyla jen únava.

Jeho myšlenky zabloudily k dnešnímu ránu…

Fosforové ručičky budíku ukazovaly půl čtvrté, když ho probudilo důrazné a neodbytné ťukání sovy na okenní tabulku a vytáhlo ho z postele. Ťukání bylo tak hlasité, že dokonce probudilo i jeho osmnáctiletého vnuka Paula, spícího ve vedlejší ložnici. Bos, zabalený do tlustého županu a očima zalepenýma spánkem, stanul na prahu dědovy ložnice. "Děje se něco, dědo?" zeptal se a otázku doprovodil širokým zívnutím. Děda seděl ve svém starém pyžamu na kraji postele, lampička na nočním stolku svým světlem rozdělila pokoj do jasných ploch a hlubokých stínů, široce otevřeným oknem do ložnice foukal studený podzimní vítr. Edwin Patel, odvážný a rozhodný člověk seděl na posteli nehnutě jako vosková figurína. Očima zakrytýma brýlemi zíral do rozloženého pergamenu ve svých rukách, přesto se zdálo, že nevidí ani neslyší.

Z Paula naráz spadla veškerá ospalost. Rychle za sebou zavřel a přešel až k dědovi. Nevšímal si ledového chladu zakusujícího se do bosých chodidel a nahlédl přes dědovo rameno a četl dopis v jeho rukách, napsaný neosobním písmem očarovaného brku.

Vážený pane starosto,

Bludný kořenov je svým smíšeným obyvatelstvem - kouzelníky, motáky a mudly, žijícími ve společné obci, od nynějška protizákonné. Podrasa kouzelníků (motáci a mudlové) nesmí sdílet společné domácnosti s kouzelníky a považovat se jim za rovné. Z toho důvodu se motáci a mudlové musí okamžitě přestěhovat do pro ně zřízených táborů. Hned ráno vám úředně pověřená osoba předá k tomu účelu očarovaná přenášedla. Kouzelnické děti narozené motákům a mudlům budou předány na výchovu do kouzelnických rodin nebo kouzelnického internátu.

Od Vás, pane starosto, požadujeme plnou spolupráci. Oplátkou za vaši loajalitu obdržíte sto tisíc galeonů, dům a prestižní práci či vzdělání pro všechny kouzelnické členy Vaší rodiny. Opačné jednání budeme považovat za Vaši snahu politicky rozvrátit kouzelnickou společnost a v tom případě, bude s Vámi a Vaší rodinou dále nakládáno podle ustanovení z roku 1489 oddílu 3 o protivládních aktivitách.

S důvěrou v bezproblémovou spolupráci,

Dolores Jane Umbridgeová

místopředsedkyně pro řízenou očistu kouzelnických obcí, pověřená zástupkyně Yaxleyho - ředitele Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.

Potvrzeno a schváleno ministrem kouzel Piusem Břicháčem.

Paulovi se zděšením rozšířily oči. "Dědo co budeme dělat?" vypravil ze sebe mladík strachem staženým hrdlem. "Dědo…!? To chtějí i mamku a Kim…?"

Edwin se na vnuka konečně podíval, mávl hůlkou, zamumlal inkantaci a otevřené okno se zavřelo. Beznaděj vystřídalo odhodlání. Přestože nepatřil mezi nejsilnější kouzelníky, splnit požadavky ministerstva nehodlal. "Ne, Paule, mámu ani tvou sestru jim nedáme! Pokud to bude v mých možnostech, nedáme jim nikoho!" Pergamen rozhodně sroloval do pevné roličky, nazul si pantofle, přehodil přes se sebe župan a s hůlkou v jedné ruce a pergamenem v druhé odhodlaným krokem vyrazil ke dveřím. "Vzbuď je, ať se rychle obléknou a přijdou za mnou do pracovny," zavolal ještě přes rameno. Nezjišťoval, zda Paul uposlechl, věděl, že ano a pospíchal připravit přenášedlo. Nevěděl kolik má času a nehodlal promarnit ani minutu…

Dceru s vnučkou poslal do bezpečí právě včas a teď znovu seděl nad tím ďábelským cárem pergamenu opatřený ministerskou pečetí a snažil se hrát o čas. Před několika měsíci se dočetl v Denním věštci nejprve o vyloučení Harryho Pottera z Bradavic, následovala zpráva o jeho podrobení Pánem zla a otevření Univerzity Salazara Zmijozela. Mnohé z dětí se rozhodlo nebo bylo přinuceno opustit Bradavice a jakkoli zprávy čišely bezprávím, vlévaly teď Edwinovi do žil nepatrnou naději. Bradavice, nejbezpečnější místo o jakém věděl, jsou téměř prázdné. Kdyby se mu podařilo co nejvíc obyvatel Bludného kořenova přemístit tam, byli by zachráněni…

Ale to byl problém, kterým se Edwin musel zabývat hned teď - nejlépe okamžitě. Ante Schölz dával najevo netrpělivost.

Starosta proto pomalu odložil pergamen na stůl. Zvedl šálek s kávou, aby získal ještě trochu času a napil se. Ale šálek až k ústům nedonesl. Nečekaná vlna magie mu ho vyrazila z ruky. Káva vyšplouchla, zmáčela jeho oděv, stůl i pergamen rozložený před ním. Kapání rozlité kávy ze stolu na zem neslyšel a nepohodlí zmáčených šatů nevnímal. Vlna magie rozrazila s ničivou silou dveře, které se s rachotem se rozlétly. Silou kouzla se uvolnily z pantu a široce otevřené zůstaly nakřivo viset na nejspodnějším z nich. Dva mladíci v dlouhých černých rozevlátých pláštích, netopýří maskou přes obličej a napřaženými hůlkami, výhružně namířenými před sebe, vkročili do místnosti. Edwin úlekem ztuhl. Poznal masky mladíků, kouzlem zvetšené, ale poznal je! Špička jednoho netopýřího ucha chyběla. Tento kostým Edwin věnoval kdysi devítiletému vnukovi k narozeninám. Svému chlapci milujícímu komiksy o Batmanovi. Tolik si tenkrát přál mít stejný kostým jako jeho kamarád. Ano, jedním z mladíků musel být Paul, druhým jeho nerozlučný přítel Edward Cox!

Mladíci svůj útok provedli s promyšleností zkušených válečníků, Edwinovi nezbylo příliš času na rozhlížení, protože vzápětí cibulové kouzlo dokonale zamořilo prostor svým typickým pachem, až štiplavý zápach vháněl v proudech slzy do očí. Obklopil je rachot výbuchů, řinčení zbraní a hlasy velkého množství bouřících se lidí. Edwin násilím rozlepil oči, několik kleteb v barevných šmouhách prosvištělo napříč pokojem, ozvalo se tříštění skla, praskot nábytku, zvuk napovídající, že knihy, šanony, květiny i všechny ostatní dekorace se podřizují zákonům zemské přitažlivosti a mnohé z nich se s rachotem rozlétají v střepech. Závan čistého vzduchu prozradil, že okno vzalo za své a dráždivý zápach cibulového kouzla se rozptýlil.

Pracovna byla v troskách. Edwin si stále vytíral slzy z podrážděných očí a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Stále slyšel rozběsněný dav, ale v dohledu měl jen dva mladíky v Batmanských maskách. Ante Schölz s Ivorem Brzicou se museli ze zdejšího "pekla" přemístit do bezpečí. Výbuchy a řičení zbraní bojujících se stále hlasitě rozléhalo domem. Paul si s širokým úsměvem stáhl masku zakrývající mu horní polovinu tváře. "To je jen kazeťák, dědo," vysvětlil vítězně. "Kazeťák a několik Sonorus rozmístěných po domě."

Edwin Patel se z úleku vzpamatoval rychle, s horečným chvatem začal sbírat střepy z rozbitých květináčů. "Dobře, chlapci, teď nemáme čas," chrlil spěšně. "Všichni se musí okamžitě přemístit do Bradavic! Probuďte každého! Kdo může, ať použije letax , kdo ne, pro ty připravím přenášedla. Mámu s Kim jsem poslal napřed, aby vyjednaly s Albusem Brumbálem vše potřebné. Doufám, že to vyjde…" Mládenci opět vážní přikývli a rozeběhli se zburcovat rodnou vesnici.

***
Lord Voldemort zuřil, oči mu plály víc než samotný Ďáblův oheň. Oheň nemožný čímkoli uhasit, kletba, kterou se obávali použít i stoupenci Temného pána. Nebylo dobré znamení, vidět ten samý oheň plát v jeho očích. "Co se stalo?!" Zeptal se tichým vláčným hlasem. Ta otázka mrazila jako mozkomorův polibek. Schölz se otřásl. Ze sinalé tváře mu zmizela veškerá barva, zbledl jako křída. Sklonil se před svým Mistrem a hrůzu z trestu, co nepochybně přijde, ze všech sil ukrýval za pokorným výrazem.

"Edwin Patel, starosta Bludného kořenova se vzepřel vašim požadavkům, pane. Zburcoval celou vesnici, obyvatelé se na nás vrhli. Měli zbraně, obklíčili starostův dům a proti vzpouře vedené mnohonásobnou přesilou jsme neměli šanci. Proto jsme se s Ivorem Brzicou z obklíčení přemístili a…" hlas mu uvíznul v hrdle. Odkašlal si, sklonil se hlouběji a pokorněji, než pokračoval: "Vrátil jsem se na ministerstvo, shromáždil vaše věrné na bystrozorských pozicích. Okamžitě jsem vypravil trestnou výpravu, abych neprodleně nastolil pořádek a prosadil vaši vůli, pane. Ale po našem návratu…" Znovu si tiše odkašlal, sucho v ústech způsobilo, že jeho hlas zněl drsněji než jindy a lehce se zadrhával. "Vesnice… vesnice byla opuštěná…"

Harry se pokusil otevřít oči, to, co se mu zdálo, nebyla obyčejná noční můra. Jizva ho pálila, jako by mu na čelo někdo přitiskl rozžhavený drát. Podvědomě ho přitlačil ke kamenné zdi v zoufalé snaze jizvu zchladit. Zahnat vizi. Na pokraji vědomí viděl plát všepožírající oheň. Domy, auta, stromy, celé zahrady mizely v jeho žhavém jícnu.

Voldemortova zběsilá nenávist a zuřivost ho stravovala podobně, jako městečko Bludný kořenov sžíral oheň. Touha po pomstě se mu šířila žilami jako jed, do mozku se propalovala jako kyselina. Přál si zabíjet, chtěl vidět obyvatele Bludného kořenova se mu plazit u nohou, svíjet se v bolestných křečích Crucia, žebrat o milost, o smrt! Jedině smrt může uhasit ten zničující nával vzteku… MNOHO SMRTÍ! Harry se neubránil výkřiku. Něčí ruce s ním zatřásly… Ron s ním zatřásl, aby mu pomohl se vymanit z té hrůzy… "Uklidněte se, Pottere, je to jenom sen."

Snape! Harry zprudka otevřel oči. Nad ním se nakláněla tmavá hlava. Magické světlo za ní dokonale ukrývalo tvář do stínu, ale dlouhé černé vlasy a lesk skla v pravé mužově ruce, byly víc než slušným důkazem o nemožnosti omylu. Vytřeštěně na něj zíral, přestože oči zbavené brýlí mohly zachytit jen neostré obrazy.

Sklo zastudilo na rtech. "Vypijte to." Uslyšel Harry pobídnutí prosté jakýchkoli emocí. Poslechl a spolykal tekutinu. Harry se cítil zmatený, divné, napadlo ho… alespoň na Snapea… z jeho slov měla správně čišet nenávist, opovržení, nechuť. Vzpomínky se jen neochotně usazovaly na své místo - hodina černé magie s Carrowovem, Snape podávající mu zoctovatělý hořký lektvar, co měl kolem něj vytvořit ochranný štít… "Ztratil jste hodně krve a Cruciatus na oslabené tělo působí obzvlášť zhoubně. Předpokládám, že Terrificus na vás neměl tak zničující efekt?" Zeptal se Snape věcným tónem a kupodivu nezněl s onou, pro něj tak typickou, jedovatostí.

Harry se snažil setřást poslední dozvuky snu, vzpomněl si na Malfoye, jeho Terrificus přivolalo mozkomory, ale pak… "Viděl jsem Siriuse," slyšel se zašeptat a strnul v očekávaném výsměchu.

Pohrdavé zafrkání. "Samozřejmě, jak překvapivé. Dovolím si proto předpokládat, že jste si kletbu, která normálně lidi dohání k šílenství, užíval."

Harry překvapeně vyhledal jeho oči. Žádné urážky? Poznámka sice zněla kousavě, ale odstín jeho hlasu se tolik lišil od všech dosavadních Harryho zkušeností. Od Snapea očekával tón prosycený averzí nejtěžšího kalibru. Zamrkal ve snaze lépe zaostřit na muže před sebou. Vnímal posilující účinek lektvaru a něco uvolňujícího v něm mu rozvázalo jazyk a ponoukalo ho se svěřovat, i když to mohla způsobit dlouhá samota a ta kapka pochopení, co možná v profesorově hlase zaslechl. Zkrátka bez přemýšlení tiše přiznal: "Během ní jsem si mohl trochu odpočinout, než přišlo další crucio," vzápětí zděšeně zatnul zuby. Co to dělá? Musel se zbláznit, svěřovat se Snapeovi!

Snape však na to proti všem pravidlům pouze přikývl. "Štítový utrejch otupil účinky kletby, ale… díky Merlinovi, tu nejsem kvůli vašemu studiu lektvarů, takže si nasaďte brýle a vstaňte. Je čas, naučit vás čarovat bez hůlky."

Harry se nemotorně vyhrabal na nohy. Tělo ho sice stále ještě bolelo, ale v porovnání s bolestí, které musel čelit během Cruciatu, to nestálo za řeč. Nervózně přešlápl. Snape se nad ním tyčil, nepřístupný a temný. Jako pravý černokněžník. A za toho také Snapea do nedávna považoval. Až růžový kámen Amareta ho přesvědčil o opaku způsobem, který nebylo možné ignorovat. Snape je jeho spojenec, neochotný, ale přece opakoval si v duchu.

"V první řadě, jsem pochopil, že ponechat Hůlky a nehůlky ve vašem držení je zbytečně riskantní, Acio moje kniha…" ozvalo se zašramocení, vystřelila z úkrytu a hladce vklouzla do Snapeovy nastavené ruky, "…protože vaše samostudium se ukázalo jako nedostatečné," dokončil větu odměřeně s podrážděným třpytem v očích. Kniha zmizela v kapse ukryté v záhybech jeho černého pláště. Rozvlněná látka zašustila, Snape si složil ruce na prsou, přimhouřil oči a zkoumavým pohledem si Nebelvíra před sebou změřil. "Co si představujete pod pojmem Bezhůlková magie?"

Harry se pod tím pohledem přikrčil, propaloval se mu až do žaludku. V uších mu doposud zněla Snapeova pohrdlivá slova, když měl za úkol nadrtit vlnu salamandřích mláďat - Ještě nikdy jste neviděl, Pottere, bezhůlkové kouzlo? Jak se tak na vás dívám, tak jste o něm dokonce ani neslyšel. Grangerová tu není, abyste se jí šel zeptat, ale jsem ochoten vám vysvětlení poskytnout sám. Kouzlení bez hůlky je tak zvaná vysoká magie a něco takového jsou schopni se naučit jen silní kouzelníci, kteří mají dostatek disciplíny. A disciplína je něco, co je vám samozřejmě naprosto cizí. Naučit se něco takového je tudíž pro vás nedosažitelné. Nahlas tedy nejistě odpověděl: "Je to vysoká magie a dokážou jí použít jen silní kouzelníci…" urážky samozřejmě spolykal, ale připravil se, že je uslyší znovu.

Snape povytáhl obočí. "Málokdy se mi naskytne tak přesvědčivý důkaz, že slyšíte to, co řeknu. Je potěšující shledat, že jste si moje slova zapamatoval. Ale i přesto, že je toto tvrzení správné, nevystihuje přesně podstatu. Nitrobrana, Patronovo zaklínadlo, vzepření se Imperiu, jsou zaklínadla nebo schopnosti na samé hranici bezhůlkového čarování," Začal Snape s výkladem. "Se všemi třemi jmenovanými jste seznámen, některé z nich jste zvládnul, jiné vám činí i nadále potíže. Můžete mi říct, co mají společného?" zeptal se Snape s pohledem upřeným na Harryho.

"No, ehm…" Harry se snažil srovnat si všechno, co o zaklínadlech věděl. Vyčistěte si mysl, řval na něj Snape při nitrobraně nespočetněkrát, odrazte mě tím, co máte v hlavě! Soustřeď se na šťastnou vzpomínku, Harry, vybízel ho Lupin. Vzepření se Imperiu vyžaduje silný charakter, tvrdil Barty Skrk. "…schopnost soustředit se?"

"Ano, soustředění, myšlenky, vůle a emoce - k jedinému cíli mají sílu vést dostatečný proud magie k uskutečnění vašeho přání. Záleží na schopnosti vyčištění mysli od obvyklého chaosu, který má většina lidí v hlavě. Jsou techniky, umožňující prohloubit soustředění, vyčištění mysli od nežádoucích myšlenek a zvýšit vnímání vlastní magie." Snape předvedl několik složitých pohybů jak vystřižených z Dudleyho her neohrožených bojovníků chvíli před tím, než se pustí do skutečné bitvy, jen Snapeovy plynulé pohyby postrádaly tvrdá zakončení. Magie kolem něj už po chvíli byla citelná. Harry ji vnímal, jako kdyby se snažil překonat odpor magnetu se shodným pólem. "Teď vy," pokynul Harrymu.

Ukázalo se, že každý pohyb má přesně dané, zda bude prováděn s nádechem nebo výdechem. Elegantní pohyby a nezvyklé postoje, na pohled snadné, se ukázaly jako velice náročné a vyčerpávající. Netrvalo dlouho a Harry se koupal ve vlastním potu. Snape mu s rozčilující precizností opravoval každou i sebemenší chybičku. Každé vychýlení z přesně daného směru. "Ne, pane Pottere, těma rukama musíte obkroužit kruh a držte je výš, neulehčujte si to!" Vrčel podrážděně, když Harryho svaly už odmítaly poslušnost a paže mu klesaly. "Magické obrazce, které dlaněmi kreslíte kolem svého těla, musíte zvládnout i nohama! Obrazec je trojrozměrný a trojrozměrným musí zůstat! Nedělejte z něj karikaturu!"

"Už nemůžu," funěl Harry vyčerpaně a olízl si slané krůpěje z horního rtu.

"To není tanec, Pottere," utnul Snape jeho stížnosti rázně "a indičtí mágové ho nevyvinuli proto, abyste se tím bavil! Vyčistěte svou mysl a nefňukejte!"

Harry snad nikdy neměl v hlavě tak vymeteno jako nyní, jediná myšlenka mu v ní rezonovala, "Prosím, už DOST!" Harry se lekl, zamrzl v pohybu, vyslovil to nahlas? Prosba zněla spíš jako vydechnutí, ale v Snapeových očích si přečetl, že ji nepřeslechl.

Snape povytáhl obočí, pak zalovil v kapse svého pláště a podal Harrymu zazátkovanou lahvičku: "Posilňující lektvar, Pottere," řekl jen a Harry vděčně přijal.

Napětí ve svalech povolilo a Harry cítil, jak se mu do žil vlévá nová síla. Cvičení opakoval, dokud se kolem něj nezačalo vytvářet slabé magické pole. Snape se zdál spokojený, pokýval hlavou "Pokračujte." A Harry na Snapeovo vybídnutí celou sestavu ještě několikrát zopakoval.

"Dobře, to stačí. Tohle cvičení budete provádět každé ráno a večer než půjdete spát. Pravidelným nácvikem by se měla zvýšit vaše schopnost nejen vnímat vlastní magii, ale vnímat a přijímat ji i ze svého okolí. Máte nějaké otázky?"

"Ne, pane," vypravil ze sebe Harry udýchaně a stále ještě vnímal ten nádherně šimravý pocit proudící magie velmi podobný tomu, když poprvé držel hůlku, slabší, ale povzbudivý.

"Dobře, zkuste jednoduché kouzlo. Wingardium leviosa je adekvátní. Představte si, že máte hůlku v ruce. Stiskněte prsty tak, jako byste ji držel, vykonejte pro kouzlo odpovídající pohyb zápěstím a vyslovte zaklínadlo - Wingardium leviosa," profesor svá slova doprovodil pohybem, a Harryho zmuchlaná pokrývka se vznesla. "Magie by měla projít vašimi prsty, měl byste ji cítit. Prosím, pane Pottere, jste na řadě." Vyzval Harryho a na lůžko hodil hnědé soví pero.

Harry, povzbuzený dílčím úspěchem, se odhodlaně pustil do čarování. Mávnout a přiklepnout, připomněl si svoji první hodinu s profesorem Kratiknotem a stejně jako tenkrát ani nyní se na jeho pokyn nevzneslo. Nic. Žádná magie, necítil nic. Dokonale vyslovené kouzlo, bezchybný pohyb zápěstím, ale… chyběla mu hůlka! Kouzlo zkoušel zas a zas, bezvýsledně.

Snape se mračil, zlost pomalu prosakovala jeho sebeovládáním. "Znovu, Pottere! Na víc se nezmůžete?! Musíte se víc snažit!"

Harry zafuněl námahou a frustrací. Měl vztek. Copak se nesnažil?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama