zakončení 12. kapitoly - Serpens Malfoy

15. listopadu 2012 v 12:24 | cimorena |  Salazarova univerzita

Bylo to horší než cokoli, co doposud zažil. Narcisa ho nikdy nešetřila, Snapeův vpád do jeho mysli se mu tenkrát zdál ostrý a prudký, ale v porovnání s nitrozpytem Temného pána to nebylo víc než čeření hladiny vzpomínek. Rudé žhnoucí oči se mu propalovaly až do nejskrytějších koutů mysli a s nevybíravou brutalitou se nabourávaly do jeho vzpomínek. Před očima se mu s nechutnou samozřejmostí připomínaly obrazy, na které by nejraději zapomněl. Temný pán ho přinutil se dívat na Pottera vyhrávajícího famfrpálový zápas za zápasem a zahanbení se mu vrátilo v plné síle. Pak hrůznou návštěvu Zapovězeného lesa v prvním ročníku vystřídal obraz falešného Pošuka Moodyho a on se viděl v podobě fretky létat nahoru a dolu. V uších mu doposud zněl zlomyslný smích Nebelvírů. Na okamžik zahlédl víc než jen spokojený výraz

Weasleyho. Zrudnul v obličeji tak, že nebylo poznat, kde mu začínají vlasy a jeho bujarý smích cupoval Dracovu sebeúctu na kusy. Obrazy se střídaly s neúprosnou nemilosrdností a Draco neměl šanci. Temný pán se pokochal jeho ponižujícími zážitky z prázdnin u Potterů, viděl mudly ho svírat mezi sebou i potupnou záchranu Potterem. Nevyhnul se ani vzpomínce přeměny Pottera na mozkomora a rozzuřenému trestajícímu Luciusovi. Následovaly obrazy z přepadení Proletínu a jeho brutální Crucio seslané na Serpense… a pak konečně Temný pán jeho mysl opustil.

Draco se cítil roztřesený, odhalený, nahý. Vzal na vědomí, že klečí u nohou Temného pána a jeho jakoby vzdálený hlas: "Vyhrňte si levý rukáv, pane Malfoyi, jste přijat. Staňte se mi věrným služebníkem…" Draco poslechl, ostrá bolest mu projela paží, propalovala se do nervů a vysílala do mozku sebeobranné signály. Draco zuřivě zatnul zuby, jen silou vůle dokázal nevyškubnout svou ruku ze sevření Pána zla a spolykat výkřiky dřív než opustily jeho hrdlo. Postavil se, roztřeseně přijal smrtijedskou masku a náhlý chlad mu zachvátil tělo. Studeným potem se mu lepilo oblečení k tělu, ale v této chvíli nemohl dělat nic, čím by zvýšil své pohodlí, proto zůstal nehnutě stát na místě a čekal, dokud nebude do kruhu Smrtijedů přijat poslední z nich. Dracovi to připadalo jako celá věčnost, než se tak stalo a mohl spolu s ostatními vyčarovat Znamení zla na důkaz své oddanosti, vděčnosti a k poctě svého Mistra.

Závěrečná řeč Temného pána se Dracovi slila do nic neříkajícího hučení, ze kterého občas do popředí vystoupila slova jako - loajalita, věrnost, potrestat, odměnit, sláva, bohatství, hrdost… Draco věděl, že nevnímá čas objektivně, ale proslov naplněný líbivými a hrdými hesly mu zněl neobyčejně uměle, falešně a rozvlekle. Trvalo dlouho, než novopečení služebníci byli propuštěni a zástupce ředitele, Severus Snape, je konečně odvedl do ložnic.

Spolužáci sdílející ložnici s Dracem s široce rozevřenýma očima ho se závistí i respektem začali zasypávat otázkami. Draco padl na postel, jak byl, vyčerpání nemusel vůbec předstírat. "Ráno…" zavrčel, přivolal si svou sadu lektvarů. "Teď chci jen spát!" Malou lahvičku povzbuzujícího lektvaru stiskl v dlani a dřív než kdokoli mohl odhalit, že se nejedná o bezesný spánek, ho několika loky vypil. Prázdnou lahvičku nacpal pod víko kufru a znovu bezvládně klesl do peřin. Zavřel oči, soustředil se na zklidnění dechu a poslouchal šeptání spolunocležníků. Naštěstí, přesvědčeni o marné snaze z Draca vypáčit odpovědi, se vzdali brzy. Rozrušené hlasy pomalu umlkaly a Draco bez pohnutí pozorně naslouchal, dokud hovor posledního z nich nevystřídalo pravidelné oddechování. Teprve potom se odhodlal opatrně posadit. Naslouchal.

Nikdo se nepohnul, přesto se Draco ještě dlouho neodvažoval opustit ložnici. Bál se si lehnout, měl strach, aby ho nepřemohla únava a on i přes účinky povzbuzujícího lektvaru neusnul. Čekal, hlídal čas. Teprve až se ručička hodinek přehoupla přes třetí hodinu, pomalu vylezl z postele, sáhl pod víko kufru, vylovil malou odřenou knížečku podepsanou jménem Potterovy matky a tiše se vykradl z ložnice.

Musí se dostat k Potterovi. Přesvědčit ho, že je na jeho straně. Knížku pod školním hábitem k sobě tiskl, aby mu nevypadla a s rozklepanými koleny se plížil zrádnou tmou nočního hradu. Všude bylo ticho. Hrobové ticho. Draco našlapoval s neobyčejnou opatrností, ale i tak měl dojem, že každý jeho krok se nepříjemně hlasitě rozléhá ztichlým hradem. Srdce mu v hrudi splašeně tlouklo a rozhánělo krev žilami rychlostí závodního běžce na trati. Neodvažoval se rozsvítit hůlku, aby ho někdo nenačapal. Neskončil by jen stržením kolejních bodů. I návštěva Zapovězeného lesa, kterou si vykoledoval v prvním ročníku v Bradavicích v porovnání s tím, co by ho čekalo tady, se zdála dětskou hrou. Nechtěl a nemohl přemýšlet nad možnými následky, pro Serpense potřeboval pomoc, každou pomoc co dokáže získat!

Dostat se ze Zmijozelské společenské místnost byla hračka, projít chodbami osvětlenými sporým světlem z oken, šlo hladce, ale jakmile se dostal ke vchodu do útrob sklepení, v Dracovi se všechno stáhlo. Teď ho čekala ta těžší část. Nikoho doposud nepotkal a jedině to v něm živilo skomírající plamínek odvahy pokračovat ve svém šíleném plánu. Nataženou rukou zašmátral před sebou. Tma v chodbě se zdála neprostupná jako stěna. Volná cesta. Obezřetně pokračoval podél stěny a znovu zašmátral, než vykročil k dalšímu kroku. Ale tentokrát… nic! Noha nenašla oporu, nečekaně se propadla do prázdna, Draco zoufale zavesloval rukama vzduchem ve snaze najít oporu a získat ztracenou rovnováhu. Oporu nenašel. Jeho tělo se podřídilo zemské přitažlivosti a s rozhozenýma rukama se řítil dolů ze schodů. S hlasitým bouchnutím přistál o kus níž. U Salazara, schody! Počítal s nimi o několik metrů dál!

Při pádu se kousl do jazyku, nasládlá chuť vlastní krve mu naplnila ústa, strach mu stahoval hrudník jako smyčky utahujícího se hada kolem své oběti a s každým výdechem měl větší problémy se znovu nadechnout. Zůstal ležet, neupoutal něčí pozornost? Naslouchal. Hrad se zdál stále tichý. V ruce se ozvala tepající bolest, neodvažoval se ulevit si zasténáním ani nadávkou. Opatrně s ní zahýbal, ne není zlomená, oddychl si. Opatrně se postavil a snažil se zachytit každý podezřelý zvuk. Není žádný pitomý Nebelvír, aby měl chuť se vrhat do nejistých akcí, vztekal se v duchu. Serpens! Jeho bratr je Nebelvír a pokud v předešlých měsících o tom pochyboval, právě mu poskytl důkaz nad důkazy! Odporovat nařízení Temného pána mohl opravdu jen NEBELVÍR! Pokud nesouhlasí Zmijozel, najde si nenápadnou cestičku a snaží se nějak šikovně vyvlíknout - prostě jako had. Nekřičí a nehlásá, mám jiný názor, ale pokorně se Temnému pánovi pokloní a snaží se hledat řešení… V duchu bratrovi nadával, pitomec jeden, myslel si. Strach se snažil přeměnit na vztek a udělal by cokoli, jen aby zmírnil napětí, zapomněl na tu syrovou hrůzu.

Po předchozím pádu mu nepřipadalo jako dobrý nápad plížit se potmě, proto vykouzlil slabé Lumos a špičku hůlky zakryl kapesníkem. Skromné světlo mu umožňovalo, jak doufal bezpečnější postup. Šel pomalu a často se zastavoval, naslouchal nočním zvukům hradu. Předpokládal, že před ním leží nejedna překážka, věděl, že tam jsou. Studený pot mu vyrážel ze všech pórů, hůlka ve zpocených dlaních klouzala, ale tvrdohlavě postupoval chodbou vpřed.

Několikrát špatně odbočil a přesto, že to nejdříve považoval za smůlu, za ztrátu drahocenného času, nedlouho poté zjistil, že se spíš může považovat za šťastlivce - jen díky zdržení minul hlídku. Přitiskl se k temné stěně chodby, rozsvícenou špičku hůlky tisknul zády ke zdi, zatajil dech. I vlastní srdce by zastavil, mít to ve své moci, jen aby hlídka náhodou nezaslechla jeho tlukot. Sám Salazar při něm musel stát, protože dvojce smrtijedů odbočila do jiné chodby a on se hned, jak utichl klapot jejich kroků, pustil směrem, který opustili. Už přesně věděl kde je, zapudil nutkání se vrátit a vyrazil za Potterem.

Ohnivý pes střežící vstup k Potterově cele byl stokrát hrůzostrašnější než Hagridův Chloupek. I třaskavý skvorejš se v porovnání s ním zdál jako roztomilé zvířátko k pomazlení. Dracovi vyschlo v krku natolik, že heslo ze sebe málem nevypravil. Ale když se chřtán olizovaný rudými plameny k němu přiblížil natolik, až vnímal pekelný žár zatracení, v zoufalé víře ve správnost hesla ho zaskřípal hlasem, který sám nepoznával. Pes ustoupil a jako hodné štěňátko si uvolněně lehnul do rohu. Ovšem Draco na sobě dál tušil jeho pozorný pohled. Zapudil nepříjemné myšlenky, jak strašný konec by ho čekal, pokud by heslo již neplatilo nebo se Arsu canis* rozhodl, že zde Draco není vítán a položil hůlku do napřažené kostnaté ruky čnící proti němu z leštěné desky černého mramoru.

Články prstů zaskřípěly a sevřely se kolem ní. Draco se otřásl. Naráz se cítil ještě zranitelnější. Trochu hloupé, napadlo ho. Pokud vezme v úvahu, že běžná kouzla na Arsu canise stejně nepůsobí. Určitě nabylo moudré setrvávat ve společnosti planoucí obludy příliš dlouho a zbytečně pokoušet své štěstí, proto si Draco bez dalšího odkladu pospíšil k Potterově cele. Draco si odkašlal, otřel zpocené čelo, prsty prohrábl vlasy ve snaze nevypadat tak žalostně, jak se cítil. Své pocity skryl za povýšenou masku, co tak rád předváděl svému okolí, vyřkl heslo a vstoupil.

Draco nevěděl, zda Potter spal, ale po lehkém zaskřípění dveřních pantů se okamžitě posadil. Světlo se rozsvítilo a ozářilo vnitřek v celé ubohosti. Draco se nejistě rozhlédl, najednou nevěděl co říct. Jak začít. Vyhnul se Potterovu pohledu a snažil se uspořádat si myšlenky.

"Přišel ses posmívat nebo potřebuješ zase uklidit?" přivítal ho Potter a Draca napadlo, jestli největší potíže ho nečekají právě tady. Možná Arsu canis nebyl největší překážkou.

Draco se rozhodl na Potterovu útočnou otázku nereagovat. Podíval se na něj. Ale ne do očí, to by nedokázal. Místo toho se soustředil na kořen jeho nosu, na vytvoření iluze pohledu z očí do očí to stačí a jemu zbude dost odvahy na žádost, kvůli které přišel. "Ahoj, Pottere," začal neobratně.

"Ahoj, Pottere? Snad jsi nepřišel na zdvořilostní návštěvu. To bych ti pak měl nabídnout čaj nebo bys dal přednost máslovému ležáku?"

Nepřátelství z Potterova postoje přímo čišelo. Draco se obrnil, úmyslně si toho nevšímal, spolknul urážku a místo toho se pokusil pokračovat ve zdvořilosti: "Ne díky, nedám si nic," odpověděl, jako by Potter myslel nabídku vážně a oni nestáli v jedné z cel Temného pána. Všechno v něm křičelo - absurdní, absurdní, absurdní! Přesto řekl: "Já… Přišel jsem tě…" několikrát nasucho polkl. "požádat o pomoc."

"O pomoc?" překvapením z Pottera všechno nepřátelství jako zázrakem vyprchalo. Byl šokován a to takovým způsobem, až se na chvíli zdálo, že ztratil řeč. "O pomoc?" zeptal se znovu nevěřícně. "S čím chceš pomoct? A také… proč bych měl mít zájem ti pomáhat, Malfoyi?" Do hlasu se mu začala vkrádat ironie a Draco si chtě nechtě musel připustit, že na něj musí působit jako úplný blázen. Sám sobě si připadal jako blázen a možná se ze starosti o bratrův osud skutečně zbláznil.

"Znič Temného pána."

Potter okamžik zíral, pak se rozesmál. "Kdo tě, Malfoyi, očaroval? Jsi pod Imperiem nebo jsi zbabral nějaké kouzlo sám? Další možností je třeba blábolivý lektvar, ale v tom případě bys měl pospíchat na ošetřovnu."

"Znič Temného pána a zachraň Serpense… Prosím."

"Co?" Potter se přestal smát a místo toho se zamračil. "Ty to myslíš vážně?" zeptal se a podezřívavě přimhouřil oči a pozorně studoval Dracovu tvář.

"Ano. Znič, prosím, Temného pána a zachraň Serpense." Zopakoval Draco naléhavě. Jeho našponované nervy mu nedovolovaly si dál držet masku povýšenosti, místo toho se propadal hlouběji a hlouběji do zoufalství. Mohl to Potter poznat? Asi ano. Přestože se z jeho hlasu ironie nevytratila, zjemněla. Napjaté nepřátelství a podezření vystřídala zvědavost. Zvědavost a ironie. Zvláštní kombinace.

"Dobře, a jak si myslíš, že to má udělat? Ty jsi tím, kdo si běhá po hradě, jak se mu zachce. Mě, jestli sis nevšiml, pokud vůbec vyvedou z téhle kobky, vláčí svázaného a pod dohledem bandy tvých Smrtijedských strýčků. Proč neběžíš za tatínkem? Voldemort by měl mít pro něj zvláštní slabost, když mu vydal tak vzácnou kořist jakou je Harry Potter, nemyslíš?! No a ještě jeden detail ti unikl…" rozpřáhl ruce, otevřenými dlaněmi nahoru, "podívej se, kde jsem. A hůlka? Žádnou nemám!"

"Temného pána jsi porazil jako mimino. Bez špetky kouzelnického vzdělání, bez hůl…"

"MLČ! Nevíš, o čem mluvíš! NEVÍŠ NIC!"

"Možná toho skutečně vím málo, ale jedno vím jistě," hádal se Draco a nemínil odtud odejít dřív, než z Pottera vymámí slib. Zatím dokázal získat Potterův zájem a to mu vlilo do žil trochu naděje i chuť bojovat. "Temný pán zaplatil třinácti lety života na pokraji nicoty, za pokus tě zabít, když ti byl rok."

"To jsem nebyl já, kdo Voldemorta porazil, ale moje máma!"

"Možná… ale v prvním ročníku jsi mu čelil jen ty sám…"

"Jak ses o tom dozvěděl?" zeptal se Potter překvapeně, ale Draco netrpělivě mávl rukou.

"Zmijozel přišel o Školní pohár, vzpomínáš?! Zjistil jsem si o tom všechno! Nezapomeň, měl jsem otce ve školní radě, ale abychom neodbočovali od tématu, teď jde o tvou kompetenci postavit se Pánu zla. Takže ve druhém ročníku," začal metodicky vypočítávat. "bylo ti jen dvanáct a vyhrál jsi nad ním znovu, nepomohl mu ani vzrostlý Bazilišek."

Harry se neobtěžoval otázkou, jak ví o Baziliškovi, nakonec… deník Ginny podstrčil Malfoy starší.

"Ve čtvrtém ses dokázal dostat ze hřbitova, kde stál Temný pán v čele svých služebníků, bojoval jsi s ním a k vítězství ti stačilo ubohé Expeliarmus, co nás naučil Severus ve druháku. Myslíš si snad, že se někdo další může s tak primitivním kouzlem postavit Témnému pánovi a doufat v přežití? Tys přežil! Expeliarmus proti Avadě!" Draco zakroutil hlavou v nevěřícím gestu "Expeliarmus proti Avadě… To se mohlo podařit jen tobě! Chápeš vůbec ten rozdíl v síle kouzel? V podstatě jsi kapesním nožem odrazil meč Godrika Nebelvíra!"

"Nerozplývej se tolik, tyhle tvoje kecy jen dokazují fakt, že nic nevíš! Úspěch totiž ani tak moc netkvěl v použitém kouzle jako v hůlkách. Moje byla totiž sestrou té Voldemortovy a sestry hůlky proti sobě bojují jen nerady, takže, Malfoyi, svůj příměr musíš poopravit, protože to naše síly značně srovnalo. Jenže teď už ji nemám, nedoneslo se k tobě, jak mi ji Macnair zlomil?"

"Podle mě stojí za pozornost i to, že jsi momentálně v moci Temného pána a doposud se tě nepokusil zabít. Přes všechno, co hlásá světu a doufá, že tomu lidé tam venku uvěří, se tě bojí. Zdráhá se udělat poslední krok a zbavit se tě definitivně. Podle mě jsi jediný, kdo nad ním může zvítězit, ať s hůlkou nebo bez ní!" Na Draca dopadla celá absurdita této situace, v životě by ho nenapadlo Pottera chválit, přesvědčovat ho o jeho neporazitelnosti, síle a nadání. Zahnal ten pocit ironie, spolkl hrdost a rozhodnut nepřipouštět si poznání, že se nejspíš musel opravdu zbláznit, pokračoval: "Pomoz Serpensovi. Mně jsi pomohl a Serpens je Nebelvír jako ty, má mudlovskou matku…!"

Harry nikdy neslyšel Malfoye o něco prosit a teď přímo škemral. Naléhavě, zoufale. Harry si povzdechl, nechat se přesvědčovat od Malfoye, mu připadalo… zvláštní. "Hele, já bych mu pomohl rád, ale nevím jak, jasné? Neumím pomoct ani sám sobě! Myslíš si snad, že v téhle díře hniju, nechávám se mučit a ponižovat, protože se mi to líbí?"

"Temný pán ho chce zabít. Odmítl poslušnost… odmítl mučit mudlu… a co víc… postavil se na její obranu. Bojoval sám proti všem!" Malfoyovi oči se podivně leskly a Harryho napadlo, zda to jsou potlačované slzy. Roztřesený, lehce zajíkavý hlas ztišil jako by se bál, že se skutečně rozbrečí nebo ve snaze své emoce alespoň trochu zakrýt. "Nevěříš mi… vím. Nevěříš mi a máš proč… Já…" Malfoy polknul a pak zašeptal: "Omlouvám se… za všechno. Serpens si nezaslouží tvoji nenávist, jak jsem tě proměnil na mozkomora… on s tím nesouhlasil." Malfoy si před překvapeným Nebelvírem rozevřel hábit, vytáhl košili z kalhot a zašmátral pod ní. "Na, tohle je tvoje," řekl, vrazil Harrymu do ruky sešit, aniž by vyčkal na jeho reakci, chvatně se otočil a vyběhl z cely.

Harry stál a nevěřícně upíral oči na zavřené dveře. Byl tu skutečně Draco Malfoy a prosil ho o pomoc? Omlouval se mu? Harry se podíval na sešit ve svých rukách… mámina kniha! Uvědomil si a málem mu ta skutečnost vyrazila dech.

Tolik ji chtěl tenkrát Malfoyovi ukrást a neměl úspěch. Sedl si na postel, neměl tu mnoho světla, přesto se rozhodl v ní zalistovat. Listy se samy rozevřely, ovanula ho příjemná peprmintová vůně, lehké zašustění a do klína mu vypadlo několik vylisovaných lístečků máty. Opatrně je zvedl, zdály se tak křehké, až se obával, že se mu rozdrolí v prstech. Soustředěně se zadíval na text.

"Obětní kouzlo"
Přečetl bez větších potíží nadpis. Víc stínů než světla mu nedovolovalo číst dál. Srovnal si brýle na očích, knihu natočil tak, aby co nejvíc světla dopadlo na stránku…
"Kouzelník či čarodějka, chtějí-li ochránit jim blízkou nebo jinak drahou osobu, před nejhoršími a nejtemnějšími prokletími, proti kterým není obrany, mohou použít kouzlo oběti.
Potřebujete několik lístků máty a svou krev. Mátu smísíte s krví a označíte chráněnou osobu. Pak se kouzelník postaví mezi oběť a útočníka se zaklínadlem - Má krev za jeho krev, můj život za jeho život.
Poznámka: Kouzlo se aktivuje pouze v případě upřímného odhodlání obětovat život za život.

Kdyby mu někdo uštědřil herdu do zad, neměl by tolik problémů znovu popadnout dech. Spustil ruce i s knihou do klína, oči se mu zalily slzami. Věděl, co drží. Věděl, co kdysi zachránilo malé bezmocné dítě a zároveň dalo světu chlapce-vzdorujícího-kletbě smrti. Mocného hrdinu porážejícího terorizujícího černokněžníka, kterému se do té doby nikdo nedokázal s úspěchem postavit a přežít.

***
Arsu cani* neboli hořící pes - čerpáno z http://www.fext.cz/bestiar/bestiar_006.htm#cifru je o něm zmíňka v kapitole "Lu cifru a přátelé"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 samuel samuel | 16. listopadu 2012 v 14:58 | Reagovat

Bomba, že by se něco v Harrym změnilo?

2 cim cim | 16. listopadu 2012 v 21:14 | Reagovat

[1]:samuel: Máš pravdu, Harry má teď o čem přemýšlet :) Moc ti děkuju za komentář :-)

3 em em | 17. listopadu 2012 v 10:37 | Reagovat

Jsem ráda za další tvoji kapitolu.

4 cim cim | 17. listopadu 2012 v 11:58 | Reagovat

[3]: Je hezký vědět, že ta povídka má smysl :) Děkuju em :-)

5 lady corten lady corten | Web | 20. listopadu 2012 v 18:55 | Reagovat

Krásný díl. Draco mě tedy velmi mile překvapil. Má velký plus bod. Přeci jen přišel k rozumu. Lepší někdy než nikdy. :-D Tím koncem si mě však Cim trochu viděsila, snad neplánuješ, že se někdo obětuje, teď když si nám prozradila jak to doopravdy bylo s Lili. Na Harryho a Severuse mi nesáhneš, že ne? Protože jinak bych to nepřežila. Děkuji za dílek a moc se těším na další pokračování. :-)

6 cim cim | 20. listopadu 2012 v 21:42 | Reagovat

[5]:lady corten: :-D musím trošku napínat, ne? Jinak by přeci povídka nebyla dobrodružná  :-P …i když mám obavu, že všichni už teď víte, co bude. Ale stejně se z toho pokouším dostat co nejvíc a překvapit Vás alespoň trošičku :-) Moc ti děkuju za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama