Zrádce – kapitola 13.

24. listopadu 2012 v 1:23 | cimorena |  Salazarova univerzita
Kapitola je věnovaná samuel, em a lady corten ♥♥♥

Severus hned ráno pospíchal do Potterovy cely. Nevěděl, kolik mají času a výuka bezhůlkové magie, navzdory určité přirozenosti, vyžaduje v nejlepším případě měsíce usilovného tréninku v soustředění a jejího cíleného směřování ke konkrétnímu kouzlu.

Brumbál se se záchranou Pottera neposunul ani o píď, nedokázal prolomit štíty hradu Temného pána, aniž by zároveň neohrozil Potterův život a životy ostatních studentů. Svým způsobem se z nich stali rukojmí a Brumbál si nepřál ohrozit žádného z nich. Nenápadný způsob vniknutí by mohl uskutečnit pouze skrz Tajemnou komnatu, ale ne bez znalosti hadího jazyka. Místo toho se právě vstup do komnaty stal nejslabším místem Bradavic.


Po odchodu studentů tuto možnost samozřejmě probrali a shodli se na jediném - Brumbál vstup do ní zapečetí neproniknutelným kouzlem. Použil i Zrcadlo z Erisedu a kouzly zajistil, že pokud by někdo přece jen dokázal chodbou proniknout až sem a hledal záštitu Bradavického ředitele, dokáže Zrcadlem do hradu projít. Avšak zachovat Bradavický hrad nejbezpečnějším místem v Anglii způsoboval na Brumbálově čele nejméně vrásek, s tím si poradil během jednoho dopoledne. Staral se o ztracené studenty, o Harryho.

Pokaždé, kdy se ho Severusovi podařilo navštívit, ptal se na Potterovy pokroky a Snape, ač nerad, musel přiznat, že Amareto, v jeho ochotě se učit, sehrálo nemalou úlohu. S povzdechem natáhl krok, Amareto bylo to poslední, o čem chtěl přemýšlet, přesto se k té události musel v myšlenkách stále vracet. Amareto s neomylnou jistotou vytahovalo na světlo jejich nejhorší neshody a otupovalo nejostřejší hrany jejich nesmiřitelné nenávisti. Chtě nechtě dokonce i on sám si musel připustit, že Pottera vidí v novém světle. Mnohokrát od té doby ho napadlo, do jaké míry změnil svůj názor Potter na něj a kolik v tom bylo Brumbálovo plánu donutit své chlapce ke smíru.

Odfrkl si nad svými myšlenkami a rychle si připomněl úlevu, jakou pocítil, když Amareto ještě téhož dne, kdy ho s Potterem použil, řediteli vrátil a s větší prudkostí než měl v úmyslu, otevřel dveře Potterova vězení. K svému uspokojení zjistil, že Potter cvičí. Zarudlé tváře, zpocené čelo a hlavně magie dosvědčovaly, že se této činnosti věnuje už delší dobu. Jak Severus vstoupil, Potter s cvičením ustal. "Dobrý den, pane profesore," pozdravil a zpříma mu pohlédl do očí, "cvičil jsem," dodal.

"Vidím," odpověděl Snape suše a kývnutím pozdrav stroze opětoval. Znovu se nedokázal ubránit vzpomínce na Amareto. Změna v Pottrově chování k němu se radikálně změnila. Jeho drzé chování vystřídal respekt, dokonce dokázal rozpoznat v jeho očích porozumění. Nikdy dřív v nich neviděl Lily víc. Bodnutí u srdce raději hlouběji nezkoumal a soustředil se na úkol, kvůli kterému sem přišel. "Dnes vyčarujete Lumos," řekl a vší silou držel svůj hlas neutrální.

"Dobře, pane," souhlasil Potter okamžitě a u něj s nevídanou ochotou se pustil do práce. Snape se znovu upřímně podivil. Kolikrát od Pottera vyžadoval oslovení - pane, nebo, pane profesore, ale ten - pokud se mu vůbec podařilo k tomu Pottera přinutit, to oslovení pronášel vždy s pohrdáním, výsměchem, odporem či ironií. Nyní Potter poslušně sevřel prsty neexistující hůlku, zaujal příslušný postoj a soustředěně vyslovil: "Lumos…" Nestalo se nic. Snape to ani neočekával, ale zdálo se, že Potter ano. Skousl rty a bez pobízení se pokusil znovu. Kouzlo zopakoval ještě několikrát. A pak znova a znova, nepřestával, dokud mu ruka nezačala klesat únavou.

"Pokračujte," pobízel Snape chlapce, "nevzdávejte se tak snadno. Využijte svou vnitřní emocionální energii! Musíte CHTÍT!"

Harry chtěl! Po ničem jiném přeci netoužil! Obyčejný Lumos a pot se z něj jen řinul. Od námahy mu zkrápěl nos i čelo. Tenký pramínek prýštící z podpaží mu stékal po žebrech, aby se nakonec vsákl do dávno zmáčeného pásku kalhot.

"Tak se přece soustřeďte! Myslete. Chtějte!" naléhal Snape a sám na ukázku zakroužil prázdnou rukou. "Lumos" zašeptal. Z prstů mu vystříklo světlo, rozzářilo malý prostor oslňujícím světlem "…a nechte magii splnit vaši vůli."

"Dobře," zasupěl Harry námahou, avšak odhodlaně znovu zaujal pevný postoj. "Takže nanovo…" Zavřel oči, pokusil se, už ani nepočítal po kolikáté, vyprázdnit mysl, s výjimkou toho ODPORNÉHO Lumos. Soustředil se, magie bublala pod kůží, proudila v žilách spolu s krví. Cítil ji v každé cévě. Chci rozsvítit, chci rozsvítit, CHCI… ROZSVÍTIT! Naplněn myšlenkou zakroužil rukou a z plna hrdla zakřičel "LUMOS!"

Magické světlo, do teď mžouravě ozařující celu, se rozblikalo. Harryho zpocené tělo ovanul studený vzduch, jako by někdo na krátko otevřel dvě protilehlá okna, jen jeho prsty neopustila ani jiskřička, ani blýsknutí… prostě nic. O kolik víc musí chtít, aby se stalo to, co si přeje?! Vyčerpaně spustil ruku a nechal ji s pocitem marnosti volně viset podél těla. Vzduch rozprouděný jeho magií se zastavil, větřík umlkl a světlo pod stropem se ustálilo na své původní intenzitě. "Nedokážu to," zašeptal. "Nedokážu to… nemám dost magie." Frustrovaně klesl na lůžko a v zoufalém gestu zabořil ruce do mokrých vlasů.

"Uklidněte se, Pottere!" zavrčel Snape podrážděně. "Kdyby kouzlení bez hůlky bylo snadné, nemyslíte, že každý jen trochu nadaný kouzelník by radši kouzlil bez ní? Jste dostatečně schopný, abyste to dokázal. Potřebujete jen dát svým emocím průchod, správný průchod. A jak jste si mohl všimnout, síla kouzla nesouvisí se silou hlasu, kterou do jeho vyslovení vložíte. Emoce musíte v první řadě ovládat vy a ne ony vás. Vlastně to je přesně důvod proč jste neuspěl v nitrobraně," konstatoval Snape a jeho hlas teď zněl pečlivě neutrálně. Harry k němu zvedl oči, ještě si nezvykl slyšet Snapea v klidu vysvětlovat něco, co Harrymu nejde a vysvětlení neprokládat hojnou dávkou urážek, natož ho slyšet bez pohrdání a zlosti prohlásit, že dělá stejnou chybu jako při NITROBRANĚ. A Harry to oceňoval. Sice věděl, že Snapeova slušnost je motivována především povinností a nutností spolupracovat, ale i tak.

"Stejně, jako v ní je důležité umět vyprázdnit mysl," opakoval Snape, a přestože to vysvětloval už minule, stále se zdržoval urážek. "Protože jen čistou myslí dokážete určit, které kouzlo proměníte v reálnou skutečnost. Pokud budete mít hlavu plnou chaosu, nikdy nedokážete usměrnit proud magie cíleně. Bude se třepit, rozdělovat a i v případě, že dokážete tímto způsobem do okolí uvolnit nějakou tu magii, neškodně se rozplyne po okolí a vyvolá zvýšené proudění vzduchu, blikání světla, řinčení sklenic a podobně.

Vzpomeňte si, kdy se vám podařilo v minulosti bezhůlkovou magii úspěšně použít. Bylo to ve chvílích strachu, radosti, zlosti, kdy vaši mysl ovládala jediná myšlenka - dal jste magii přesný směr ať vědomě či nevědomě. V tom spočívá tajemství kouzlení bez hůlky. Takže ještě jednou - magii musíte dát směr, směr řídíte myšlenkou a sílu myšlence dáte emocí. Probuďte je v sobě, lhostejno jaké. Jsou hnací silou a vy je svou vůlí musíte vést podobně jako u Patronova zaklínadla. Toto kouzlo je pro většinu kouzelníků příliš obtížné právě proto, že potřebujete v sobě vyvolat vzpomínku, šťastnou vzpomínku, dostatečně silnou, jinak je kouzlo neúčinné nebo slabé. Všimněte si, kouzlíte myšlenkou, proto se jedná o kouzlo na hranici bezhůlkové magie. Přemýšlejte o tom." Kriticky sjel pohledem chlapce před sebou a zkonstatoval: "Teď si ale potřebujete buď odpočinout, nebo alespoň…" jeho ruka zmizela v kapse hábitu, a když ji vyndal, podával Nebelvírovi skleněnou lahvičku. "Povzbuzovací lektvar," řekl a Harry přijal.

Poslušně odzátkoval a obsah si nalil do úst. Pevně zavřel oči a polknul. "Na co je kouzelníkovi hůlka, když je možné kouzlit bez ní? Nemělo se v Bradavicích něco takového rovnou vyučovat? Dnes bych už uměl vše potřebné," posteskl si Harry a snažil se nevnímat chuť lektvaru.

"Pane Pottere, sice existuje spousta pojednání o bezhůlkové magii, ale berte je, prosím, s nadhledem. Texty o ní pocházejí ze čtvrtého století před naším letopočtem a jsou značně idealizované. Tehdy většina kouzelníků používala větvičku uříznutou přímo ze stromu. Halucinogenní lektvar jim pomohl se ztotožnit s určitým typem dřeva a mladí kouzelníci se vydávali na cestu do posvátného lesa obývaného kůrolezy, aby si podle - podvědomím vyplavených obrazů, hůlku opatřili. Samozřejmě, že mocný kouzelník tehdejší doby kouzlící bez hůlky mohl dosahovat mnohonásobně lepších výsledků, než průměrní s tou primitivní.

Tehdy existovaly školy zabývající se bezhůlkovou magií, ale jejich učení bylo namáhavé a zdlouhavé. Vyžadovalo zvláštní talent a přirozenou sílu magie. Ovšem s modernizací hůlek i průměrní kouzelníci začali dosahovat úrovně pro ně dříve nemyslitelné a bezhůlková magie začala upadat. I mistři bezhůlkové magie brzy objevili, o kolik víc možností jim poskytuje kouzlení s moderní hůlkou vybavenou jádrem. Pan ředitel i Temný pán jsou velice mocní kouzelníci a čarovat bez podpory hůlky dokážou, ale když mají tu možnost, tak ji radši samozřejmě použijí, neboť dosahují lepších výsledků za vynaložení menší námahy."

Harry se po Snapeově vysvětlení stáhl, ramena mu poklesla. "Má to vůbec cenu, namáhat se?" zeptal se malomyslně.

Snape zvedl obočí. "Zajisté. Temný pán netuší, že můžete bezhůlková kouzla ovládnout a každé podcenění vašich schopností může rozhodnout ve váš prospěch, proto, pane Pottere, cvičení nezanedbávejte." Harry přikývl. "Pokud je to všechno…?" Harry jen němě přisvědčil.

"Dobře, musíme na hodinu, vstaňte, budete spoután."

"Na hodinu?"

"Hodinu lektvarů, se mnou. Pokud ovšem nedáte přednost hodině černé magie s Carowovem?" zeptal se Snape s ironií. Harry rychle a bez protestu nastavil zápěstí. Kovové obroučky se mu kolem nich utáhly. "Jdeme," zavelel autoritativně Snape a Harry v něm znovu rozpoznával svého starého nelítostného profesora, který ho nenáviděl víc než cokoli jiného na světě. V otočce zavířil pláštěm a bez ohlížení, zda Harry uposlechne, vyrazil. Dveře cely se před nimi otevřely dokořán a oni vešli do chodby za nimi. Minuli ohnivého psa a svižným krokem stoupali z podzemí hradu k učebnám. Jak vystoupali do vyšších pater, chodby stále víc ožívaly shonem studentů přesouvajících se do příslušných učeben nebo prostě jen nečinně zevlujících na chodbách a užívajících si přestávky. Ale jakmile uviděli profesora Snapea s jeho zamračeným pohledem, hbitě zapadli do nejbližších tříd anebo aspoň pohotově uhýbali, aby měl volnou cestu. Harry jako pokaždé zaslechl šeptat své jméno, ale nerozhlížel se po těch, co ho vyslovili.

Potkali dvojici Smrtijedů dohlížejících na pořádek na chodbách a nebýt toho, že jedním z nich byl Lucius Malfoy, absolvovali by cestu ze sklepení do učebny lektvarů beze slova. "Ale, ale, Severusi, vedeš našeho hrdinu na procházku?" zeptal se posměšně a jeho bledé podezřívavé oči Snapea provrtávaly.

"Potterovy procházky mě skutečně nezajímají," odfrkl Snape pohrdavě, "dokud na ně nevyrazí samostatně. A dovol mi, Luciusi, tě informovat... Potter se momentálně nenachází v roli hrdiny, ale mého osobního domácího skřítka."

"Ty ho máš místo skřítka? A Temný pán…"

"Také o nějakého požádej," ušklíbl se Snape a aniž by zpomalil krok, mířil ke své třídě. Než se Lucius Malfoy nadál, zmizeli mu za nejbližším rohem z dohledu.

Harry poslušně chvátal za Snapeem, jeho ledová maska mu už zase pevně seděla na tváři a jen bezcitným nebo pohrdavým úšklebkem dával najevo nějaké pocity. K lektvarové třídě dorazili za okamžik. Snape rozrazil doširoka dveře a s rozevlátým pláštěm zamířil ke katedře. Pohledem pohrdavě přeletěl žáky z Vlnožilu. "Dnes budeme vařit Sérum poslušnosti," pronesl do ticha, "kdo mi o něm něco poví?" Nikdo se nepohnul. Oči studentů byly sklopené nebo se dívaly jinam. Žádný z nich se neodvažoval podívat na svého profesora v obavě, že bude vyvolán. Přestože Snape dosud provinilce kletbou neztrestal, jeho obliba nikterak nestoupla. Kousavé komentáře a tresty v podobě nějaké odporné práce, u nich vyvolával stejnou hrůzu, jako mateřské úsměvy Belatrix Lestrangeové následované Cruciem.

"No…?!"

Jedna ruka se pomalu zvedla do výšky. "Pane Malfoyi?" Vyzval ho k odpovědi a hlas mu mírně změkl.

"Sérum poslušnosti je Imperius v podobě lektvaru?"

"Správně, deset bodů pro Zmijozel" kývl na souhlas profesor. "Toto sérum působí téměř totožně jako Imperius, jen délka trvání jeho působení se odvíjí od čistoty přísad, správného načasování jejich přidávání, jako délky a intenzity vaření. Dále závisí na ovlivnitelnosti osoby, které je lektvar podán. Kouzlo tohoto lektvaru spočívá i v tom, že mnozí z těch, kteří se dokázali ubránit Imperiu, nemusí mít stejný úspěch při požití Séra poslušnosti." Oči studentů se stočili k Harrymu. Úšklebky na tvářích Zmijozelských a smutek Vlnožilských dávaly jasně najevo pochopení na kom, že se dnes budou lektvary zkoušet. "Čerstvé přísady a pomalejší vaření - zhruba dva týdny - zajistí větší účinnost lektvaru oproti přísadám sušeným a vařeným do dvou hodin. Účinnost se pohybuje od jedné hodiny po tři roky, samozřejmě po dosažení ideálních podmínek." Snape mávl hůlkou k tabuli a postup na přípravu se jim objevil před očima.

"Nám zajisté postačí sušené přísady a dvě hodiny, ale pokud by někdo z vás dosáhl obzvlášť uspokojivých výsledků, je možné si pod mým dozorem vyzkoušet i přípravu dlouhotrvajícího séra. Snažte se, nejlepší lektvar vyzkoušíme na slavném Harry Potterovi. Třeba se konečně začne chovat tak, jak jeho postavení vyžaduje," ušklíbl se Snape a potvrdil tak předpoklad svých studentů. Harry viděl pobavené úsměšky Zmijozelských. K jeho údivu Malfoy nevypadal až tak uvolněně ani pobaveně. "Nějaké dotazy?"

Na Snapeovu otázku se váhavě zvedla jedna ruka. "Ano, slečno Brownová?"

"Pane profesore, proč bychom se měli učit takhle náročný lektvar, když stačí jedno mávnutí hůlky a můžem Imperiem ovlivnit každého během chvíle na neomezeně dlouhou dobu? Navíc musíme do lektvaru přihodit svůj vlas s vlasem oběti a donutit to dotyčného vypít. Navíc… Imperiu dokáže odolat málokdo." odvážila se zeptat Levandule.

"A jaký předpokládáte, slečno, důvod, že toto sérum není na seznamu nepromíjitelných nebo hlídaných kleteb a lektvarů?" Zeptal se Snape s povytaženým obočím. Levandule nejistě mlčela a neklidně přešlapovala. "Může tato záhada spočívat v obtížné přípravě lektvaru a jeho následného podání?" Snapeova ironická otázka ji ještě víc znervóznila. "Svůj podíl v tom má i skutečnost, že tento lektvar patří mezi pozapomenuté receptury, ale ujišťuji vás, pokud je uvařen správně, stačí ho přidat do pití nebo jídla pouze několik kapek a dotyčný vám bude bez protestu sloužit."

"Ale Imperius má stejné vlastnosti…?" nechápala.

"Pokud budete pro Temného pána pracovat na ministerstvu v utajení, myslíte, že by bylo vhodné vrhat nepromíjitelné na všechny strany?" Zeptal se Snape a zněl nebezpečně klidně a mile. Levandule stála jako sloup v obličeji nechápavý výraz, ovšem nebezpečí vyzařující z profesora jí neuniklo, proto mlčela.

"Slyšela jste někdy o Priori incantatem?" odfrkl Mistr lektvarů netrpělivě.

"Ano…"

"Hůlky zaměstnanců jsou pravidelně kontrolovány a obzvlášť v této době, kdy strach z Temného pána roste. Myslíte si, že pokud by vás někdo přistihl s hůlkou, která kouzlo Imperius seslala, působila byste důvěryhodně?"

"Ne, promiňte, pane."

"Začněte tedy s přípravou a nezdržujte mě hloupými otázkami!" Smích Zmijozelů vehnal Levanduli Brownové červeň do tváří, zahanbeně sklopila hlavu a pospíchala pro přísady, aby začala s vařením.

Draco si naskládal před sebe přísady, nenápadně sledoval celý rozhovor, sám se chtěl zeptat, ale rozhodně mu lépe vyhovovalo, že to udělala ta Nebelvírská holka. Teď se na ní pohrdavě ušklíbl, aby jí dal najevo, jak pitomé otázky to byly. A na malé kousky nakrájený klobouk z hřibu satana, nasypal do odměrky a přelil trochou vroucí vody z kotlíku. Teprve potom vhodil do vody tři žíně z jednorožce, přesně odměřené množství drceného prášku z kořenů merlíku bílého, zamíchal dvakrát proti směru hodinových ručiček a přilil plnou lahvičku mléka ze smetánky lékařské. Zrovna pozoroval, jak jeho lektvar mírně probublává a jeho bílá barva se pozvolna mění a sklovatí, když se dveře rozlétly a do učebny vkráčelo šest postav ve známých černých pláštích a maskách na obličejích, šest Smrtijedů.

Snapeova ruka bleskově sjela k opasku a jeho hůlka vystřelila do pohotovostní pozice takovou rychlostí, až se to mohlo zdát nemožné, ale v té chvíli už na něj mířilo šest hůlek. Ozvalo se několik přidušených výkřiků, studenti se přikrčili za svými stoly, ale jinak se žáci neodvažovali pohnout. Ticho rušilo jen bublání kotlíků. Oči vyděšených studentů přeskakovaly z profesora na maskované postavy. "Vzdej se!" ozval se strohý rozkaz.

Snape pohledem přejel po hůlkách neochvějně mířících na jeho hruď a ruku s hůlkou spustil. Oči mu ztvrdly a na tváři se usadil chladný nezúčastněný výraz. "Nějaké cvičení?" zeptal se bez zájmu.

"Kupodivu ne," zasmála se pobaveně Belatrix Lestrangeová. "Odhoď hůlku!" S kamennou tváří poslechl, vlastně celé dlouhé roky očekával, kdy se něco podobného stane. Co se dá dělat, Potter si bude muset poradit sám, přál si pro něj získat ještě trochu času. Hůlka dopadla na zem a s klapáním se kutálela pod nohy Deana Thomase.

"Spoutejte ho," zavelela Lestrangeová a na to pět různých poutacích kleteb Snapea tvrdě zasáhlo do hrudníku. "Koho by to napadlo, vždy tak důvěryhodný, že?" Řekla Belatrix s falešným povzdechem, pokrčila rameny a v teatrálním gestu si přivolala odhozenou hůlku. Elegantně ji zachytila a sladkým hlasem pokračovala: "Leč na každého zrádce dojde a dokonce ani ty nejsi nenahraditelný…" o krok ustoupila a teprve teď si Snape všimnul hubeného muže za ní. Měl kudrnaté vlasy myší barvy a v neučesaných špinavých pramenech mu zplihle vysely kolem obličeje. Jedno oko šedomodré, druhé světle hnědé vylekaně kmitaly po učebně.

"Podívej, máme i tvého nástupce…" Jeden ze smrtijedů muže hrubě postrčil blíž ke Snapeovi, Belatrix na něj kývla bradou. "Musím ti našeho hosta představovat?" zeptala se. Poznal ho, svého učitele, Doktora lektvarů, toho, který ho naučil vše, co umí. Srdce se mu na okamžik zastavilo, a přestože Belatrix do obličeje neviděl, její škodolibou radostí naplněný úsměšek se nedal přeslechnout, "Zajisté ne, ale aby formalitám bylo učiněno zadost… "PoDr.* Chris Cameron." (*potagium - lektvar) "Více než kvalifikovaný zástupce, co říkáš, Snapee?"

"Profesore…" pozdravil Snape bezbarvým hlasem.

"Severus Snape? Co… co se s vámi stalo? Byl jste nejlepší z mých studentů…" zachraptěl s výčitkou v hlase. Snape, jen co mu poutací kletby dovolily, pokrčil rameny.

"Jak sentimentální setkání," zapředla Lestrangeová beze stopy lítosti, "skoro mě mrzí ho takhle násilně ukončit. Profesore Camerone, ujměte se, prosím, hodiny!" Přikázala sladce a Snapeovou hůlkou ho nevybíravě postrčila k tabuli. Cameron syknul, když se mu hůlka zaryla pod žebra, ještě jednou pohlédl na Snapea se směsicí zklamání a strachu, než poslechl.

"Jednoho zrádce bychom měli, hladký průběh vyučování jsme zajistili," vypočítávala Belatrix spokojeně. "takže nezbývá než poděkovat panu Malfoyovi. Spoutejte ho!" Její příkaz zasáhl Snapea nepřipraveného, obešla ho hrůza, unikal mu smysl toho všeho. Bez možnosti cokoli ovlivnit bezmocně sledoval Draca. Zblednul jako křída, přikrčil se za rozložitého Goyla. Sice ho spolužák silou i velikostí dalece převyšoval, ale ukrýt se za ním nedokázal.

Dva ze Smrtijedů neomylně vyrazili jeho směrem. Panika z Malfoye křičela na všechny strany a Snapeovi exkolegové podcenili útočnost "myši" zahnané do kouta. Draco popadl kotlík s nehotovým lektvarem a jeho vroucí obsah vychrstnul po bližším ze Smrtijedů. Po druhém vrhnul kletbu. Narazila do štítu. Draco nečekal, nestaral se o výsledek a bezhlavě vyrazil ke dveřím.

Nott viditelně potěšený příležitostí, nezaváhal. Stačilo mu jen natáhnout nohu a Draco zakopl. Vyrazil přidušený výkřik, hůlka mu obloukem vylétla z ruky a on sám se zřítil mezi lavice k nohám své tety. Její poutací kouzlo ho zasáhlo naplno. "Samotnou mě překvapuje, jak dobře jsem tě odhadla," ušklíbla se Belatrix a zhlížela z vrchu na svého synovce, "ale Lucius asi nebude mít radost. Dva synové a ani jeden nestojí za zlámaný svrček…" Pohodila s pohrdáním hlavou. "Odveďte je," přikázala ostře a bradou kývla ke spoutaným Zmijozelům. Smrtijedi zvedli ze země Snapea i Draca a hrubě je postrčili ke dveřím. Harry doposud připoutaný ke Snapeovi náramkem je musel chtě nechtě následovat. "Báječně, celou povedenou trojku máme pěkně pohromadě," zasmála se pobaveně Belatrix, ale než se svým průvodem opustila třídu, obrátila se na Camerona: "Profesore…! Dejte se do práce, vaši studenti zahálejí!"

***
Třída lektvarů se nacházela už ve sklepní části hradu a právě probíhalo vyučování, přesto se nevyhnuli pozornosti. Stačí potkat jednoho či dva studenty a zpráva se roznese stejně snadno, jako vítr rozfouká větrnici tisícisemennou a Snape zadoufal, že se zpráva o jeho odhalení donese až k Brumbálovi.

Belatrix je neodvedla do Potterovy cely, vedla je hlouběji. Zdi kolem nich už netvořily kamenné kvádry spojené maltou, ale byly vysekány do skály. Některé chodby kdysi vymlela voda a spolu s vytesanými průchody tvořily pod hradem složitý jeskyní komplex. Zastavily v okrouhlé jeskyni, v jejímž středu se rozvíral hluboký jícen.

Široká kulatá černá díra jim zela u nohou jako studna. Sporé světlo nedosáhlo dál než několik metrů; možná dva, dva a půl, napadlo Harryho a i to vzbuzovalo hrůzu. Kopl do kamínku. Poskočil, překulil se přes okraj, ozvalo se lehké ťuknutí při nárazech do stěny, ale dopadnout ho neslyšel, zamrazilo ho. Skončí rozlámaní na dně bezedné jámy někde hluboko pod základy Voldemortova hradu? Ale na víc přemýšlení nezbyl čas, Belatrix zálibně přejela rukou oděnou ve své oblíbené rukavičce Snapeovi po tváři, druhou, jako zamilovaná žena, se zachytila jeho hábitu a špička její hůlky spočinula na Snapeově žaludku. Téměř se k němu přitiskla, rty se přiblížila k jeho uchu, až se zdálo, že se ho chystá políbit, pak zašeptala "Crucio…"

Snape stál na okraji propasti, neměl šanci vzdorovat oslepující bolesti, přesto se o to pokusil. Zkroutil se, z jeho úst unikl sten naplněn nelidským utrpením a vzápětí se zřítil do toho hladově otevřeného chřtánu. Kouzlo náramků Harryho nemilosrdně táhlo za ním. Harry vyrazil zděšený výkřik, pokusil se zachytit okraje, ale vše se událo příliš rychle, dlaní jen bezmocně plácl do kamene a na to zmizel v jámě za Snapeem.

Draco na roztřesených nohách sotva stál, kolena se pod ním strachy podlamovala. Spadne do hlubiny za Potterem a Severusem, a Belatrix nebude mít zapotřebí do něj ani strčit, nohy mu prostě děsem vypoví službu, napadlo ho a díval se, jak tváře Smrtijedů zakryté maskami obracejí svou pozornost k němu.

"Ach… milý synovče, pošpinil jsi odkaz své krve, zneuctil otce, obrátil ses zády k filosofii své rodiny a stal se z tebe zrádce," prohlásila Belatrix vyčítavě. "Ale neboj se," upokojovala ho s falešnou smířlivostí, "tu chybu máš možnost svou smrtí napravit a sejmout hanbu z našeho rodu. Věř, že se postarám, abys tak učinil!" Belatrix teď stála na půl kroku od něj, hůlkou mu jemně odhrnula vlasy z čela, pomalým tahem se jejím hrotem přesunula na Dracův spánek a odtud obtáhla linii jeho čelisti, "Odhadla jsem tě dobře," poznamenala. "Viděla jsem ti v očích, že nejsi tak úplně na naší straně, proto jsem si tě zajistila sledovacím kouzlem. Znáš Retectio proditor?" zeptala se, ale když mladý Zmijozel nezareagoval, klidně pokračovala: "Je to šikovné kouzlo, nedá se snadno odhalit, protože se po prokletí aktivuje, až ve chvíli kdy se zrádce jako zrádce začne chovat. Mám ve své komnatě černé zrcadlo a to mi promítlo všechno. Zaznamenalo celou tvou cestu za Potterem. Ten pád na schodech musel bolet…" řekla s předstíranou účastí.

"Tušila jsem, co jsi zač," pokračovala a oči jí žhnuly něčím, co hraničilo s šílenstvím. "přes to všechno jsi mě překvapil. Vážně by mě nenapadlo, že kvůli záchraně svého malého bratříčka poběžíš žebrat o pomoc k Potterovi," zakroutila se studeným smíchem nevěřícně hlavou. "Jedno ti ovšem musím přiznat, pomohl jsi nám odhalit dalšího nebezpečného zrádce, nebezpečnějšího než jsi ty. Ta kniha, kterou jsi Potterovi předal, a kterou jsi tak pevně tiskl ke svému proradnému srdci, na tu jsi to prokletí nevědomě přenesl a ta mi následně poskytla důkaz, po kterém už tak dlouho dychtím. Možná se za tebe u Temného pána přimluvím a on tě zabije rychle a bezbolestně. Zato Snapea…" zavzdychala roztouženě, "doufám, že mě náš pán na něj ještě dovolí seslat nějakou tu kletbičku dřív, než zdechne."

Draco stál, ztuhlý jako solný sloup v uších mu hučelo, snažil se v hlavě si srovnat poskytnuté informace. To ON je příčinnou dnešních událostí? Než ale dokázal pochopit celý význam slov Belatrix Lestrangeové, narazilo do něj kouzlo, spadl přes okraj a klesal do neznáma za Potterem a Severusem. Studený vlhký vzduch mu proudil kolem uší sotva několik vteřin, čekal na náraz, na smrt. Místo toho se jeho pád zpomalil, na několik okamžiků se úplně zastavil a pak, jak když se protrhne síť, se zaduněním dopadl na tvrdou zem porostlou něčím slizkým. Všechny orgány v těle se mu otřásly, brněla ho každá kost. Nos mu naplnil nepříjemný zápach, připomínající droždí. Pokusil se posadit. Ostrá bolest v ruce mu prozradila, že tentokrát si ruku skutečně zlomil, zasténal.

"Draco, jsi v pořádku?" vykřikl Serpens a přiskočil k bratrovi, aby mu pomohl si sednout. Draco překvapeně otočil hlavu a ve snaze proniknout tmou doširoka otevřel oči.

"Serpensi?" zeptal se jen.

"Jo, jsem to já…" pak Draca objaly dvě paže, přitiskla se k němu drobná postava. Tiché zavzlykání uniklo přes sevřené rty a bratrovy slzy se vpily do Dracova hábitu. Draco automaticky zvedl zdravou ruku a obtočil ji kolem něj.

"Ó, jak dojemné! Za šťastné shledání můžete poděkovat tetičce Belatrix klidně později," smála se Lestrangeová z vrchu, když světlo ze silného Lumos dopadlo až na dno jejich vězení. Její smích se odrážel od stěn a dunivě hřměl s ďábelskou škodolibostí. "No a co říct tobě, milý Severusi? Ač skutečně obdivuji tvoje zvládnutí bezhůlkové magie, dozajista víš, že tady ti nebude k ničemu. Samozřejmě můžeš pokračovat ve vyučování na teoretické úrovni. A v tomto směru sis polepšil, máš místo jednoho nadšeného studenta hned tři." Pobavený smích ostatních Smrtijedů doprovázel její řeč a nejedno odplivnutí zamířilo Snapeovým směrem, ale on neodpověděl. Nebylo co říct.

"No tak, Snape, snad ti nedošla řeč?" ozval se Amycus Carrow. Mohl mít masku, ale Snape své exkolegy poznal se stejnou jistotou, s jakou od sebe rozpoznával nepopsané lektvary.

"To je snad poprvé, co ho neslyším zareagovat nějakou nevybíravou poznámkou," odpověděl mu místo Snapea Avery. "Poslyš, Belo, jak jsi vůbec mohla vědět, že špehuje pro Brumbála a ne pro nás? Ten parchant je mazanost sama!" Snažil se nenápadně vetřít do přízně Belatrix. Snape si tiše odfrkl, pořád stejný. Koho považuje za nejbližšího Temnému pánovi, tomu neváhá Avery lichotit ani se podbízet.

Jenže Belatrix nestála o jeho přízeň. "Starej se o sebe a dělej svou práci!" odbyla ho.

Avery rozpoznal svou chybu, Belatrix stála pouze o uznání Pána zla a o to neváhala bojovat s fanatickým zanícením. Raději se proto obrátil s dalšími nepovedenými vtipy na Snapeův účet k Amycusovi. "To chce zapít, kamaráde, Brumbálovu donašeči došla řeč! Když pomyslím, jak nám ho Temný pán ještě předevčírem dával za vzor?!" pronesl nenuceně a spolu s Carrowovem, se rozchechtal hurónským smíchem. Naštěstí netrvalo dlouho a vtipkování bez příslušné odezvy ze Snapeovy strany je přestalo bavit a konečně odešli. Strop vězení potemněl a oni zůstali v neproniknutelné tmě bez jediného paprsku světla v tíživém tichu.

"Omlouvám se, Severusi, já…" zašeptal Draco a hlas se mu zadrhnul v krku. Čekal výtky. Jeho akce hodná jedině hloupého Nebelvíra Severuse dostala do téhle šlamastiky, ze které jen těžko vyváznou živý.

Ale Snape se jen zeptal. "Jsi v pořádku, Draco?"

Vypětí předešlých událostí, očekávání výčitek, strach a bolest plnilo Dracovy útroby neklidem víc, než si uvědomoval, ale po učitelově starostlivé otázce pocítil hrozbu, že mu vypoví nervy. Trochu si odkašlal, aby uvolnil hlasivky a získal trochu času. "Asi jsem si zlomil ruku." Zachraplal a doufal, že si nikdo nevšimne jeho stavu na pokraji zhroucení.

"Belatrix mi sice zabavila hůlku, ale zbylo mi několik lektvarů…" Snape si rozepnul plášť a blahopřál sám sobě ke zvyku, který se mu již mnohokrát vyplatil. Nosil u sebe nejzákladnější soupravu pěti lektvarů, představujících jednu dávku v nouzi, než se přemístí k Brumbálovi. Zašmátral po řadě flakónků zastrkaných do opasku. Jeden z nich vytáhl, odzátkoval a přivoněl. Po kontrole ho podal Dracovi. "Kostirost," oznámil stručně. "Tohle musí stačit, víc ho nemám."

"Díky," zašeptal Draco a na jeden doušek všechno vypil. Teď musí počkat, až bolest odezní. Až kosti srostou. Zatnul zuby, nahmatal za svými zády stěnu, poposedl, aby se mohl opřít a Serpense si znovu přitáhl k sobě. Serpens se znovu přitisknul k Dracovi a Draco mu za to byl vděčný. Chlad pronikl oblečením, ale oni si tak mohli poskytnout teplo i duševní podporu. Serpens přestal plakat, jeho dýchání se zklidnilo, ramena se přestala otřásat. Vahou se cele opřel o bratra. Nikdo další nepromluvil a jejich vězení se opět ponořilo do ticha.

Harry seděl, nohy přitažené co nejblíže k tělu a objímal se rukama, aby si udržel co nejvíc tepla. Jeho chatrné oblečení mu nestačilo. V jeho bývalé cele si sice tepla také moc neužil, ale ve srovnání s tímhle to začal považovat za komfort. Zuby držel pevně stisknuté ve snaze jim zabránit se rozjektat, ale i tak nad nimi přestával držet vládu.

"Komu je zima?" ozval se z nenadání Snapeův hlas. Zněl jako obvykle - bez emocí.

Nikdo neodpověděl, jen Harry stiskl čelisti pevněji k sobě. Bezvýsledně. Zuby o sebe několikrát scvakly.

"Tak komu tu cvakají zuby!" zeptal se Snape tentokrát podrážděně.

"Mně, promiňte, pane," zadrkotal Harry roztřeseně. Ozvalo se tiché zašustění a pak ho do obličeje uhodil vyhřátý kus látky. Kořeněná vůně pelyňku mu naplnila plíce.

"Oblečte se!"

Harry chvíli nerozhodně zauvažoval, že odmítne, ale pak Snapeův hábit přes sebe rychle přehodil. Jen co se zahřeje, může ho přece vrátit. "Díky," zamumlal rozpačitě a připadal si divně. Snape mu dal kus svého oděvu a sám sebe vystavil chladu, aby synovi svého nepřítele z dětství poskytl trochu pohodlí. Slušnost z povinnosti je jedna věc, ale tohle? Nikdy dřív si Harry nepřipadal tomu muži tolik zavázaný. Ano, věděl samozřejmě, že mu zachránil život víckrát, než by si kdokoli z nich přál, ale pohrdání a odpor, který v jeho tváři vídal, veškerý jeho vděk spolehlivě mazal.

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho přerušované pomalu utichajícím Harryho drkotáním a Snapeovými kroky, jak v zamyšlení přecházel tam a zpět. "Severusi?" ozval se váhavě Draco, "Zdá se mi to, nebo je tu trochu nazelenalého světla?"

Kroky se zastavily. Dokonce i Harry měl dojem, že rozeznává v slaboučkém zeleném světle nezřetelnou Snapeovu siluetu. "Čihovitka smaragdová," odpověděl mistr lektvarů stručně. Nikdo nezareagoval, proto po krátké odmlce pokračoval s vysvětlením. "Podlaha pod našima nohama není jíl nebo holá skála, ale silná tisová prkna. Sám jsem je sem dal umístit. Zdejší podmínky jsou mimořádně vhodné pro její pěstování - tma, vlhkost, poměrně vysoké procento zbytkové magie a stálá teplota kolem sedmi stupňů. Čihovitka je poměrně vzácná, protože pro svůj růst potřebuje magii v dostatečném množství. Žádný kouzelník v její blízkosti nedokáže čarovat. S hůlkou nebo bez ní - není v tom rozdíl. Čím více magie se v její blízkosti nachází, tím vydává jasnější světlo."

"Pohlcují naší magii…?" ozval se tiše Draco. "A lektvary zde účinkují?" zašeptal a přemáhal tepající bolest procházející mu rukou.

"Ano, živí se jí. A lektvary… je možné, že jejich účinnost bude oslabena, ale nejsme tu dlouho. Pokud cítíte bolest, kosti srůstají a dokud čihovitka svítí, o magii jsme nepřišli. Přesto zde nelze čarovat. Magie tu nefunguje a nefunguje do výšky nejméně tří metrů." Vysvětloval Snape a jeho hlas zněl klidně, jako by přednášel ve své třídě a ne v jámě obírán o svou magii a v pozici odsouzence na smrt. "Tyto drobné houby mají ohromným potenciál ve využití v moderní lektvaristice, leč ještě širší při zneužití do dryáků černé magie. Lahvička čistého koncentrátu je poměrně nebezpečný jed. Může kouzelníka během několika hodin usmrtit nebo z něj udělá mudlu. Jeho typická vůně připomíná droždí, chuť je zpočátku nasládlá, posléze trpká…" Snape se odmlčel. "Jednu lahvičku jsem měl vyčlenit pro Pottera. Temný pán vás, Pottere, neměl v úmyslu otrávit," pokračoval bezvýrazně. "Důležitější a prestižnější pro něj je veřejné vítězství v souboji s vámi. Proto jsem měl lektvar přidávat do vašeho jídla pouze po kapkách. Kapka lektvaru z čihovitky vmísená do jídla… řekněme… měsíc by dokázal zablokovat vaši magii natolik, že Longbottom by v souboji proti vám neměl problém."

"Cože?!" vykřikl Harry a hrůza mu sevřela srdce. Najednou věděl, proč měl tolik potíží s bezhůlkovou…

"Neplašte se, Pottere!" nenechal ho Snape dokončit myšlenky přeplněné nejděsivějšími scénáři. "Nedal jsem vám nic, co by vás mohlo jakkoli poškodit!" vyštěkl Snape. Přes všechnu snahu se Harry zachvěl, nejenže přišel o hůlku, měl se při střetu s Voldemortem potýkat i se ztrátou magie! Hrůza toho odhalení jím znovu otřásla a jeho zuby do sebe znovu začaly narážet v rychlejším tempu.

Harryho oči si na tmu zvykly natolik, že dokázal rozeznat Snapeovu siluetu. Rozpoznal, že muž k němu stojí čelem nebo zády. Dlouhý krok směrem k němu potvrdil první možnost. "Je vám stále zima? Jak se cítíte, jste zraněný? Tak odpovězte, k čertu!" Na hlavě mu přistála Snapeova ruka, zašmátrala mu po vlasech a zastavila se na čele, aby zkontrolovala chlapcovu teplotu. Harry zkoprněl. "Spolknul jste si jazyk?!" zazněla k němu známá výsměšná poznámka, kterou Snape rád používal, kdykoli Harryho přistihl někde, kde neměl být a došly mu vytáčky. Tma, ale zbystřila Harryho ostatní smysly a on v obvyklém Snapeově tónu zaslechl i odstín něčeho jiného. Byl to strach?

"Ne, pane. Já…" Vypravil ze sebe Harry, nechtěl nahlas přiznat své obavy.

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Pak Snape udělal něco nemyslitelného, posadil se k Harrymu. Harry ztuhnul. Mužovy ruce se obtočily kolem jeho ramen a přitiskl ho k sobě. "Musíte se zahřát, nepotřebujeme, abyste onemocněl!" tiše zavrčel, když ucítil chlapcovu reakci.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 samuel samuel | 24. listopadu 2012 v 9:54 | Reagovat

Opět super a bezchybné. Super, super, super.

2 cim cim | 24. listopadu 2012 v 21:19 | Reagovat

[1]:samuel: Děkuju moc, Tvoje pochvala mě opravdu těší :-)

3 em em | 26. listopadu 2012 v 14:16 | Reagovat

To jsem zvědává, co se dube dít dál. Už se těším na další pokráčko.

4 cim cim | 26. listopadu 2012 v 22:06 | Reagovat

[3]:em: Moc děkuju za komentář :-) :-)  :-)

5 lady corten lady corten | Web | 28. listopadu 2012 v 13:50 | Reagovat

Krásný díl. Tak všichni čtyři skončili spolu v jedné cele, no teda. Doufám, že se všem čtyřem brzy a v pořádku podaří uprchnout. Doufám, že jim nic hrozného neplánuješ provést, chudáci. moc se těším na další dílek. :-)

6 cim cim | 29. listopadu 2012 v 0:30 | Reagovat

[5]:lady corten: Vlastně je hodlám ještě trápit, ale už se pomalu schyluje k závěrečnému boji ;-) Tak snad se ti bude kapitola líbit :-) Děkuju za komentář, opravdu mě potěšil :-)

7 larkinh larkinh | 1. prosince 2012 v 23:31 | Reagovat

Tak se to konečně rozjelo... tohle je dobré pro Pottera - nebude chtít, aby umřeli ostatní, takže usměrní emoce a vyplivne magii na Voldemorta. Tedy jedině pokud si je "pozve" všechny najednou... Ale to by Voldy mohl, má rád okázalé akce :)

8 cim cim | Web | 2. prosince 2012 v 14:53 | Reagovat

[7]:larkinh: :-D máš to prokouknutý. Jak já mám ráda překvapivý konce, ale vymyslet něco, co není všem předem jasný, je oříšek :D Děkuju za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama