Matčin odkaz – kapitola 14.

8. prosince 2012 v 0:32 | cimorena |  Salazarova univerzita
Moc děkuju za komentáře samuel, em, lady corten a larkinh :) Všem příznivcům této povídky
přeju - ať se Vám kapitola líbí ;)

***

Severus se opíral o kamennou zeď za svými zády, hlavu zvrácenou, obličej natočený vzhůru. Nikomu nebylo do řeči. Pravou rukou objímal kluka, který už víc neprotestoval.

Dlouhou dobu seděli v tichosti, každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Potter se už zahřál, přesto ho nepustil a to nejen pro jeho pohodlí, ale i pro své vlastní. Byl sice otužilý, což byla nezbytnost... ono se během smrtijedských akcí ne vždy hodilo aplikovat ohřívací kouzla, protože použitá magie by snadno bystrozorům vyzradila jejich přítomnost i polohu, ale v sedmi stupních by ho udržení vlastního tepla stálo zbytečnou energii. A energie v cele pro zrádce a nejhorší nepřátele Temného pána, byl luxus. Snape nepředpokládal, že dostanou něco k jídlu.


Tiché sténání i vzlyky z místa bratrů utichlo a Severus usoudil, že oba chlapci usnuli. Na Dracovi rozpoznal známky psychického i fyzického vyčerpání a Serpens na tom nebyl o nic lépe. Spánek jim pomůže obnovit síly a zároveň zaspat bolest.

Čas se vlekl. Bez střídání dne a noci se skoro zdálo, jako by ani neexistoval. Mohly to být minuty, možná i hodiny, ale nikdo z nich ticho velmi dlouho nepřerušil. Severus nevěděl kolik času uplyulo, když se ozval Dracův chraplavý hlas. "Mám strašnou žízeň," zasténal.

"Je tu hodně vlhko, můžeš olíznout vodu ze stěny, mně to hodně pomohlo…"

"Žádné olizování!" skočil Serpensovi do řeči Snape podrážděně. "Nevysvětlil jsem snad dost jasně, co čihovitka dokáže?! Pokud se chcete nadobro proměnit v mudly, tak do toho!" Následovalo zaskočené ticho a Snape věděl, že se jim hrůza tohoto vězení zjevila v ještě větší obludnosti.

"Omlouvám se, pane…" zašeptal Serpens a Mistr lektvarů v těch slovech zaslechl slzy.

Snape přikývl: "V pořádku. Musíme počkat. Temný pán nás tu zcela jistě nenechá zemřít hladem a žízní," řekl, ale nedodal, že bez jídla se dá přežít i dva týdny. "My tři jsme zrádci a to vyžaduje příkladné potrestání pro výstrahu ostatních," vysvětlil místo toho. "A pan Potter," tělo pod jeho rukou ztuhlo. "…Temný pán, Pottere, se s vámi chce utkat v souboji."

"Vím…" zachrčel mladík a hlas, pokud vůbec bylo možné to rozpoznat z jediného slova, se mu zachvěl.

"Ano, víte," odpověděl Snape pomalu, "proto byste měl pokračovat v přípravě."

"Přece tu není magie…"

"Magie tady je, jen kouzla nefungují, a proto se budeme soustředit na magii, niko-li na kouzla. Její množství, které dokážete vyvolat, nám prozradí čihovitky - rozzáří se."

Mistr lektvarů ucítil pohyb Potterova přikývnutí. "Dobře," souhlasil, shodil ze sebe Snapeův plášť a postavil se. V tichu zřetelně zašustily jeho kroky a čihovitka začala pomalu zalévat jejich vězení mdlým zeleným světlem.

Vyčerpávajícímu cvičení se Potter nemohl věnovat dlouho a musel si odpočinout. Nedostatek vody a jídla dělalo cvičení téměř nemožným, proto se Snape rozhodl je zkrátit. "Pottere, stačí," řekl, když světlo houby i přes intenzivní Potterovu snahu začalo skomírat a vyndal ze své skromné zásoby jediný posilovací lektvar, co měl. Podal ho Nebelvírovi. "Lokněte si jen trochu, musíme šetřit." Harry poslechl, do úst si nalil jen několik kapek a vyčerpání se změnilo na únavu.

Teď, když mladík přestal cvičit, světlo pohaslo natolik, že sotva rozpoznávali své siluety. "Posaďte se sem ke mně," navigoval dál mladíka Mistr lektvarů. Potter zaváhal. "Neukousnu vás," ozval se sarkasticky profesor, "chci vás naučit, jak lépe vnímat magii svou, i tu kolem. K tomu účelu vám prospěje si sednout. A abyste nemrznul, musíte vzít zavděk buď mou osobou nebo bratry Malfoyovými. Vyberte si."

Harry ještě chvíli nerozhodně stál na místě a pak se loudavě přesunul ke Snapeovi. Posadil se přesně tam, kam ho navedly Snapeovy ruce - na zem těsně vedle něj. Pak oba Snape zahalil teplým pláštěm vonícím pelyňkem. "Pane Malfoyi, spíte?" nasměroval Snape otázku k postavám tisknoucím se k sobě nedaleko od nich.

"Ne, pane profesore," ozvalo se dvojhlasně.

"Potom budete cvičit s námi." Mumlavé zvuky bratrů se Snape zřejmě rozhodl považovat za souhlas a pokračoval: "Posaďte se pokud možno pohodlně, zavřete oči a pokuste se z mysli vytěsnit naší současnou situaci. V této chvíli není důležitá, odložte starosti o zítřek, o příští minutu…" začal je Snape zasvěcovat do tajů meditačního cvičení k prohloubení vnímavosti ke své vlastní magii.

Harry podle pokynů nechal oční víčka klesnout a zaposlouchal se do hlubokého Snapeova hlasu. Svou monotónností uklidňoval. Harry cítil pomalé profesorovy nádechy a výdechy, a najednou ke svému úžasu zjistil, že vedle něj není až tak složité si připadat bezpečně. A sám sobě přiznal, že mu věří.

Napětí ve svalech pozvolna povolovalo a Snape jako by to poznal, je tiše, avšak zřetelně instruoval: "Soustřeďte se na dech. Strach a bolest nechte odejít spolu s výdechem…" Hodnou chvíli Harry neslyšel nic než své soustředěné dýchání a další Snapeův pokyn ho skoro překvapil: "Vybavte si den, kdy jste si vybírali hůlku… vzpomeňte si na pocit proudění magie… hřála… šimrala… magie brněla v prstech… Vzpomeňte si na tu zkušenost, cítíte, jak vám koluje v žilách? Ponořte se do toho pocitu…"

Harry si ten den dokázal vybavit stejně ostře, jako by k tomu došlo teprve včera, znovu zažil radost ze své nové hůlky a magie vyvolaná cvičením se znovu rozproudila. Tekla žilami a dávala mu naději, že ji dokáže ve vhodný okamžik vyvolat i použít. Měl skoro dojem, že cítí mezi prsty hladké dřevo cesmíny, ale pak se mu do mysli vloudil Voldemortův hlas: "Mám něco, co ti kdysi patřilo a vzhledem k tomu, že to už nepotřebuješ… Waldene… přelom to." Harrymu se před vnitřním zrakem znovu odehrávala ta strašná scéna, na jejímž konci se ozvalo děsivé křupnutí jeho hůlky a následovalo Voldemortovo výsměšné "Všechno nejlepší k narozeninám, Harry." Harryho magie zakolísala, nejistota a hrůza toho dne ho dnes vrátila na začátek.

Hromové zahřmění žaludku se hlasitě rozlehlo celou. "Promiňte…" omlouval se Draco Malfoy rozpačitě.

"Stačí. Cvičení je u konce, odpočiňte si." přerušil ho Snape.

"Je mi to líto, pane."

"V pořádku, Draco, nic se nestalo. Odpočiň si. Jestli dokážeš usnout, spi." Odbyl profesor mírně omluvy mladého Zmiozela. "Cvičení si můžeme kdykoli zopakovat jak s mou asistencí tak bez ní. Čím častěji a hlouběji se ponoříte do své magie, tím lépe. Nějaké dotazy?" Žádný z chlapců k danému tématu otázky neměl a jejich vězení se opět ponořilo do ticha. Snape se vymotal z pláště a dal se do pochodu. Harry sledoval jasnější výboje světla z čihovitky pokaždé, když lektvarista došlápl.

Uplynula dlouhá doba a opět většinou v tichu. Někdy Harry zaslechl krátký šeptaný rozhovor mezi bratry, ale on sám a ani Snape nepromluvili. Jedinou výjimkou bylo tiché dovolení, zda si může k Harrymu přisednout potom, co se unavil svým pochodováním. Následovaly další dlouhé, nepolapitelné a neviditelné hodiny. Ubíhaly a jen hlad a žízeň jim byla vodítkem, že tu jsou už dlouho.

Když se nad otvorem jejich vězení objevilo slabé světlo, Harry to zpočátku pokládal jen za své přání, někdo jim přeci musí donést něco k jídlu nebo alespoň k pití. Olízl si oschlé rty, ale už si je jen stěží dokázal naslinit. Toužil po vodě. O to víc, že ji kolem sebe cítil, jenže ochutnat ji nesměl.

Světlo se rozjasňovalo. "Někdo sem jde," zašeptal Serpens a potvrdil tak Harryho pozorování. Oči všech se s nadějí i strachem upíraly nahoru. Přes okraj se nahnul Avery. Ostrá záře z jeho lumos je nutila zakrýt si oči.

"Nemáš, Snape, žízeň?" ozval se posměšně vysoko nad jejich hlavami. "Mám tu džbán plný nádherně čisté a chladné vody" nabízel provokativně a nádobu držel tak, aby na ni dobře viděli. Trochu vody přeteklo přes okraj, kapky se s plesknutím roztříštily a třpytily se na kloboučcích hub i kamenné stěně. Draco žíznivě polkl. Od olizování stěn ho držela jen Severusova výhružka a strach, že by se z něj mohl stát mudla. I když se pomalu dostával do stavu, kdy mu to bude jedno a nejdůležitější bude kapička vody stékající po skalnaté zdi.

Snape neodpověděl. Bez známek emocí se líně protáhl a postavil. Hlavu držel mírně nakloněnou a bedlivě sledoval každý Averyho pohyb. Avery na džbán umístil kouzlo proti rozlití. "Chytej, jestli chceš pít!" a pak ho hodil.

Džbán se se svistem řítil dolů, na několik okamžiků se zarazil o magickou síť, chvíli jen tak visel ve vzduchu, potom se síť protrhla a kouzlo proti rozlití přestalo působit. Voda v širokém oblouku vyšplíchla a lektvaristu zmáčela od hlavy k patě. Snape však džbán pohotově zachytil dřív, než se stačil rozbít o zem.

Avery se zajíkal smíchy: "No Snape, to bys nečekal, že tě první koupel v životě potká tady, co? To musím říct Amycusovi…" plácl se pobaveně do stehna. "To mu musím říct! Ha, ha, ha," řehtal se a pospíchal ten vynikající fór přidat k lepšímu nejlépe u sklenky dobrého vína.

Snape odhadl, že zachránil tak polovinu vody, a než džbán podal Potterovi, nalil do něj trochu posilovacího lektvaru. "Každý dva loky, nevím, jak dlouho s tím musíme vydržet," upozornil.

"Díky," odpověděl Harry a s požitkem se napil. Ani máslový ležák mu nikdy tolik nechutnal. Druhým hltem vody si naplnil ústa, podržel ho a po troškách slastně polykal.

Nádobu vrátil profesorovi, ten ji podal bratrům. "Jen dva loky," připomněl Snape chlapcům. Bylo slyšet zašplouchání, ozvala se dvě polknutí a džbán pod pečlivým Snapeovým dohledem změnil majitele.

"Děkuju, Severusi," zachraplal Draco a neochotně vrátil jejich jediný zdroj vody.

"Musíme šetřit," zopakoval tiše Snape, džbán položil do bezpečné vzdálenosti, aby ho nikdo omylem neshodil a posadil se na své místo k Harrymu. Snape se mírně zavrtěl, tiše zašustila látka a Harry zaslechl podivný zvuk. Několik okamžiků přemýšlel, co profesor dělá a pak ho silou blesku udeřilo náhlé poznání, Snape NEPIL! A zvuk, který slyší, způsobuje jeho snaha vysát tekutinu z mokrého oděvu!

"Pane… vy nebudete pít?" vyhrkl Harry bez přemýšlení.

Snape vedle něj na vteřinu znehybněl, jestli překvapením nebo nechutí, že si toho všimnul, Harry nevěděl. Každopádně po jeho otázce následovalo ticho. Dlouhé ticho. Tak dlouhé, že už s odpovědí nepočítal. "Vodou musíme šetřit," nakonec přece jen zaslechl Harry sotva slyšitelný lektvaristův hlas: "a já mám oblečení tak mokré, že z nich vyždímám dost." Harry na to nic neřekl, obdivoval toho muže s každým okamžikem víc a v plném rozsahu chápal tu neochvějnou důvěru, kterou tomuto muži Brumbál věnoval.

***
Čas se v temném vězení vlekl a vlekl se o to víc, že nikdo z nich nedokázal odhadnout, jak jsou zde dlouho. Snape už upustil od praktického výcviku, který spotřebovával příliš mnoho Harryho energie a v mezičase, kdy zrovna nespali, se věnovali především meditacím.

Rozhovory omezili na minimum a jediný, kdo měl potřebu mluvit, byl hlavně Serpens. Vyprávěl Dracovi o svých mudlovských přátelích, škole, rošťárnách a trestech, kterým se s použitím své neuvědomělé magie často dokázal vyhnout. Vyprávěl o matce a plakal, že už se nikdy neuvidí. Draco ho potom vždy dlouze objímal a sliboval dobrý konec i přesto, že tomu nevěřil ani jeden z nich.

Zdálo se, že zde bez jakéhokoli jídla uvízli na věky, alespoň Harry to tak vnímal. Dřímal s hlavou opřenou o svého profesora a poprvé ve svém životě měl dojem, že všechna zodpovědnost neleží na něm.

Ozvalo se zarachocení a zaskřípění tak nepříjemné, až jim naskákala husí kůže. Za Snapeovými a Harryho zády se ve stěně otevřela puklina. Světlo projelo tmou jako ostří nože. Snape se prudce otočil a Harryho odstrčil bokem. Draco i Serpens vyskočili na nohy a všichni ohromeně zírali na otvírající se otvor ve stěně. Prudké světlo bodalo a řezalo do očí. Rukama si je zastínili. Převalila se přes ně vlna magie, čihovitky pod jejich nohama se rozzářily jako zelený neon. Stěna se otevírala a světla do jejich kobky vnikalo víc a víc, tolik, že nakonec bez problémů přesvítilo zelenou zář. Otvor ve stěně se podobal široce rozevřeným vratům a prostor za nimi byl rozsáhlý.

Stáli bez pohnutí, nevěděli, co to znamená. A pak uslyšeli hlasy. Severus na kratičký zoufalý okamžik zadoufal, že je našli a oni se setkají s Brumbálem v doprovodu Fénixova řádu, ale v následujícím okamžiku otvor zastínilo šest mužů v černých pláštích a známých maskách připomínajících lebky. Vešli dovnitř.

"Ven! Vypadněte! Koukněte se pohnout!" osopili se na ně a nedali jim čas k dalším úvahám. Přes ruce, záda i hlavy na ně dopadly nemilosrdné rány obušků vyrobených ze dřeva vrby mlátičky. Surově je postrčili k východu, přivítal je hlasitý potlesk a jásot z plně obsazených sedadel.

Místo ze všeho nejvíc Harrymu připomínalo starověký amfiteátr z historických knih o Římě. Sloupy podpírající stropy jednotlivých pater představoval jeden gigantický bazilišek plazící se odshora dolů. Jeho zvlněné tělo vnucovalo dojem neustálého pohybu. Hlava obřího plaza spočívala na písčitém dně a tak narušovala dokonalost kruhu arény. Královské lóže, pro nejprominentnější hosty a pána pořádajícího slavnost, se pyšně blyštilo na hadí hlavě jako koruna.

Harry nedokázal potlačit zachvění. Vše působilo majestátně, skvostně a slavnostně, avšak také nebezpečně a krutě. Bylo jasné, že vše bylo navrženo tak, aby se cítili malí a bezvýznamní. Smrtijedi je za doprovodu urážek, kopanců a dalších úderů obuškem, dovlekli do středu arény a není nutno dodávat, že se Snapem bylo nakládáno ze všech nejhůř.

"Konečně na tebe došlo, Snape!" přivítala ho nenávistně Belatrix Lestrangeová. "Můžeš se tu s Potterem bratříčkovat dle libosti, ale tvůj čas je omezen. Těšíš se, až ochutnáš plody svojí zrady? Co?" Odpovědí jí byl jen Snapeův nezúčastněný pohled. K nějaké reakci ho dokázala přimět až surovým úderem obušku přes obličej, ale ani potom nevykřikl. Jen tvář se mu zkřivila bolestí. Poctil ji svým opovržlivým pohledem doprovázeným ještě opovržlivějším odfrknutím. To nevydržela, vytrhla z opasku hůlku. "Crucio!" vykřikla rozvzteklená jeho klidem.

"No tak, to stačí, Belo, tvoje příležitost ještě přijde," zarazil ji Voldemort. "Všichni sdílíme tvé rozhořčení. Severus nás zklamal a trest ho nemine!"

"Zaplatíš, zrádče!" vyprskla pomstychtivě.

Voldemort vstal ze svého místa v lóži, jeho plášť zavlál jako v poryvu a jako černý netopýr se snesl do arény. "Přiveďte Severuse ke mně, chci si s ním promluvit," rozkázal. Dva Smrtijedi zůstali s napřaženými hůlkami a obušky v pohotovosti hlídat mladíky, zatímco ostatní z jejich stráží Snapea přímo dokopali k nohám svého Mistra. "Dozvěděl jsem se o tobě, Severusi," oslovil svého bývalého špeha přívětivě Voldemort, "že ovládáš bezhůlkovou magii, jaká tajemství ještě přede mnou tajíš?" Snape s kamennou maskou nezájmu neodpověděl. Oči upřené za Voldemortovou hlavou, bloudily po ornamentální výzdobě jednotlivých pater.

"Zajímavé, velmi zajímavé," pokračoval Pán zla a vyčkávavě zkoumal Snapeovu tvář, pokusil se o nitrozpyt, ale mentální štíty muže před ním byly bezchybné. "Odmítáš mluvit nejen se svými bývalými přáteli, ale dokonce i se mnou? Nevadí!" zasyčel Voldemort, rozladěn nezvyklým vzdorem. "Uvidíme, zda se nám podaří rozvázat ti jazyk. Luciusi!" Zavolal ostře a z davu smrtijedů se oddělil muž. Že jde o Luciuse Malfoye nebylo pochyb. Dlouhé světlé vlasy nedokázala zakrýt maska ani kápě jeho černého pláště.

"Budeš mi chybět, Severusi," sdělil Temný pán Snapeovi lhostejně, bez stínu lítosti či ztráty. "Ano, skutečně tě je škoda. Jsi velice schopný kouzelník a zručný lektvarista, ovšem tvou zradu mohu jen těžko ignorovat a nechat tě bez trestu, to jistě chápeš." Snape nevěděl, jestli pomlka v řeči mu měla dát prostor pro odpověď, nebo měla jen zdramatizovat další slova Temného pána. Ten ležérně ukázal hůlkou k Malfoyovi "Bývali jste přátelé, že? Proto ti jistě nebude vadit, když jsem tvou laboratoř přenechal jemu a on pod vedením tvého bývalého učitele… jak jen se jmenuje…? Ach, už vím Chris Cameron. Něco pro tebe uvařili. Sám jsi mi říkal, že Lucius v tomto oboru projevuje určitý talent. Vidíš, jak si vážím tvých rad? Zkus poznat, o co jde. Zhodnoť okem odborníka výsledek jejich práce." Snape konečně Voldemortovi věnoval pohled. Oči Temného pána žhnuly. Podobaly se lávě řinoucí se z nitra země, ze samotného pekla. Výsměch a sadistická radost Snapea spalovala a zároveň mrazila jako kletba smrti. Voldemort uspokojen jeho pozorností Luciusovi pokynul.

Malfoy vyndal z kapsy lahvičku téměř průzračného mírně nazelenalého lektvaru. Poznal ho. Pochopil, oč jde. Zuřivě se pokusil vytrhnout ze sevření Crabbeho a Goyla, ale ti chlapi ho drželi pevně. Snapea ovanul známý pach tolik připomínající droždí. Znovu se pokusil osvobodit. Bezvýsledně. Voldemort se rozchechtal. "Jsem rád, můj milý Severusi, že jsi nezkameněl. Takhle s tebou bude mnohem víc zábavy." Lahvička s lektvarem mu s brutální neodvolatelností byla přitisknuta k ústům a ucítil typickou nasládlou škrablavou chuť. Zacpali mu nos a kouzlo dřevěný jazyk mu kapalinu znemožnilo vyplivnout. Crabbe nebo Goyle mu násilím zvrátil hlavu dozadu. Slyšel vysoko posazený smích Belatrix Lestrangeové. Vzdoroval, rozhodnutý se v lektvaru raději utopit, ale nedostatek vzduchu ho donutil přece jen se nadechnout. Rozkašlal se, část lektvaru vnikla do plic, avšak většina mu sklouzla do žaludku. Zalil ho ledový pot. Takhle nechtěl zemřít, takhle ne. Jako ubohý bezbranný moták! Obešla ho ledová hrůza, na několik chvil ho hrozila zachvátit panika, ale zlomyslný smích Lestrangeové ho přiměl se sebrat! Ten a smysl pro povinnost. Násilím se přinutil soustředit na jediný cíl - pomoci Potterovi.

"Můj milý Severusi, pochopil jsem správně, že blaho chlapce, u kterého nevíme, jak ještě dlouho bude žít, ti mimořádně leží na srdci?" usmál se Voldemort a bylo vidět jak velmi je s vývojem událostí spokojen. "Pro tuto chvíli je to v pořádku. Ty a Harry jste se totiž stali hlavními hrdiny rekonstrukce "Legendy o zkáze Atlantidy". Přiděluji ti roli Timaeuse Bláznivého a Harrymu roli tvého syna. Postarej se, aby náš mladý hrdina žil dost dlouho, abych se s ním mohl utkat v duelu." Ještě jedním pronikavým pohledem zapátral ve Snapeově tváři a zvolal: "Belo, postarej se, aby vše bylo připravené!"

Belatrix se hluboce poklonila, políbila svému Mistrovi roucho, než se vrátil na své místo, a s polichoceným třpytem v očích, pospíchala splnit pánův rozkaz. Stačily jí dvě mávnutí hůlkou a Snape místo obvyklého dlouhého černého hábitu měl na sobě jednoduchou bílou tuniku bez rukávů připomínající krátkou noční košili sahající ke kolenům a v kyčlích přepásanou bytelným koženým opaskem. Přes záda měl přehozený plášť sepnutý na pravém rameni stříbrnou sponou. Místo svých oblíbených černých naleštěných bot měl na nohách jen otevřené sandály. Než se Harry nadál, on, Draco i Serpens tu stáli v podobně směšném oděvu. Belatrix jim k nohám hodila bezcenné klacíky: "Vaše hůlky, kouzelníci… A Seve? Možná se ti bude hodit tohle," prohlásila se zlomyslným úsměvem a hodila Snapeovi k nohám napůl zrezivělý meč se zubatou čepelí. Pak se obrátila, aby kouzlem otevřela postraní vchod pro skupinu Smrtijedů. Ti sem nahnali asi padesát lidí v ještě skromnějším oblečení, než měli oni. Belatrix se rozhlédla s výrazem s sebou spokojeného člověka po dobře vykonané práci. "Vše je připraveno, můj pane," oznámila Voldemortovi a pokorně sklonila hlavu v očekávání dalších pokynů.

Voldemort přikývl "Jsem spokojený, Belo. Zaujmi místo vedle mě a užij si podívanou…"

"Můj pane, děkuji," řekla potěšeně a s pyšně zdviženou bradou obsadila čestné místo vedle svého Mistra.

Voldemort si zakouzlil na krk Sonorus, teprve potom promluvil: "V našem středu se objevili zrádci. Zradili nás, zradili naši vizi lepšího světa, ve kterém kouzelníci budou žít svobodně a už se nikdy nebudou muset skrývat před mudly. Zaslouží potrestání! Tvrdé potrestání, aby všichni, kdo by se s nimi rozhodli sympatizovat pochopili, že my si za naší pravdou stojíme a nebudeme váhat si ji obhájit! Dnes jsem se rozhodl potrestat zrádce a odměnit vás, své věrné. Všichni známe "Legendu o zkáze Atlantidy".

Dracova tvář ztratila všechnu barvu, rukou aniž by si toho všimnul, drtil tu bratrovu v pevném sevření. "Draco, co se děje, jaká legenda…" zašeptal Serpens přiškrceně.

"Ta nyní před vašima očima obživne!" pokračoval Voldemort a rozmáchlým gestem vyvolal ze své hůlky zářivé Lumos a kuželem světla ukázal na Mistra lektvarů: "Přivítejte hlavní hrdiny - zrádce Severuse Snapea jako Timaeuse Bláznivého a Harryho Pottera, v roli jeho syna Ákise." Kužel světla se posouval, jak představoval další z nich. "Vedlejších rolí se ujmou synové Luciuse Malfoye - Draco a Serpens a nakonec proradní obyvatelé Proletínu." V Dracovi hrklo, když to uslyšel. Bouřlivý potlesk, pískání a bujarý jásot Smrtijedů byl strhující. Postupně se přidávali studenti ze Zmiozelu a nakonec křičeli všichni. Trvalo hodnou chvíli, než se opět uklidnili. Nemalou zásluhu na tom měli jistě domácí skřítkové, protože se rozeběhli mezi diváky a roznášeli popcorn, sladkosti a máslový ležák.

Voldemort, spokojený nadšenou diváckou odezvou, pokračoval: "Pokud se Potterovi a Snapeovi podaří dostat živí na skalnatý břeh a postaví se do zorného úhlu očí hada pod mýma nohama, mají šanci získat milost pro zajatce. Vy pak rozhodnete, pokud budete s jejich výkonem spokojeni, zda mám ušetřit životy zajatců či nikoli. Milost se samozřejmě nevztahuje na Severuse Snapea ani Harryho Pottera. A nyní… ZAČÍNÁME!" zahřměl nad hlavami vězňů nemilosrdný rozsudek za doprovodu extatického potlesku.

Zazněly gongy. Voldemort pronesl zaklínadlo. Kolem lidí v aréně začaly z písku vyrůstat budovy, vznikat ulice a parky, poté se země pod jejich nohama zachvěla. Od hlasitého praskání jim zalehly uši a nepravidelný kus pevniny jako velký vor se začal zvedat vzhůru. Hluboká černá díra se vzápětí začala plnit vodou. Hladina se vzdouvala a v bílých zpěněných proudech se valila ven. Vody přibývalo a jejich miniaturní ostrov jako korková zátka stoupal spolu s ní. Masa vody rostla, zdvíhala se k obloze jako vodní sloup, jako obří akvárium, dokud ostrov nedosáhl úrovně horních sedadel. Pak se prostor kolem nich rozšířil až do nedohledna. Místo sedadel kolem dokola viděli moře a jen v dálce, kde se ještě před chvílí ve zpěněných vlnách černala pouze socha obřího hada, se jako vlnolam objevily útesy.

Kamenná hlava baziliška doposud poklidně ležící v písku arény se probudila. Oči se žlutě zaleskly, zazářily oslňujícím jasem a hadí chřtán se začal otvírat do temných útrob hradu, aby moře pod nohama nedobrovolných herců oživil o příšery tak strašné, že by před nimi zbledly i nejděsivější mudlovské horory.

"No tak, Draco, mluv, pro Merlina, co se děje?!" zatřásl s bratrem Serpens a teď už na něj vyděšeně křičel.

"Ty neznáš legendu o Timaeusovi Bláznivém a jeho lásce k Volans?" podivil se Draco nepřítomně a roztržitě těkal očima kolem. Pohledem se zastavil na Potterovi. Pozoroval, jak se sehnul pro klacek představující hůlku a napadlo ho, jak tu atrapu hodlá použít. Podle něj se hodila maximálně k vyšťourání bahna z podrážek bot.

"Ne. Jen, že se kdysi potopila. Budeme muset plavat? Možná bychom si měli opatřit něco, co plave?" Zaslechl jako zdálky Serpense a přinutil se svou pozornost přesunout k němu. Panika, kterou uviděl v jeho modrých očích, mohla klidně zrcadlit jeho vlastní.

"O co jde, Malfoyi?" přidal se i Potter a divoce se rozhlížel při pátrání po nebezpečí.

"Výborný okamžik pro vyprávění historek!" vyštěkl Draco. "Nechceš mi, Pottere, nabídnout Máslový ležák? Posadíme se pod korunu stromu a užijeme si příjemné letní dopoledne?!" vyštěkl hystericky.

"Urážky si nech pro sebe a řekni, co víš, nemám náladu se s tebou hádat!"

Místo Draca odpověděl Snape: "Verzí je několik, ale jedna z nich vypráví, že Timeaus Bláznivý se zamiloval do mořské panny jménem Volans. Dokonce spolu měli syna Ákise," ujal se Snape vysvětlení. Jeho hlas zněl vyrovnaně a ostražitý postoj vypovídal o připravenosti k boji. "Aby rodina mohla žít pohromadě, Timaeus se rozhodl Atlantidu ponořit do hlubin oceánu. Použil černou magii, ale zapomněl na oběť. Magie si ji proto zvolila sama a vybrala si Ákise. Ze dna moře se vynořila nestvůra a chystala se ho pohltit, když si Timaeus uvědomil svou chybu, pokusil se kouzlo zvrátit. Tím ale dosáhl pouze toho, že se magicky vyčerpal, ztratil kontrolu nad ponořováním města a ostrov se počal bortit. Obyvatelé umírali v ruinách domů nebo se topili ve vodních vírech. Kameny s hroutícího se ostrova zabíjely mořské lidi. Rozhněvaný mořský národ poslal kouzelníkům na uvítanou nejkrvelačnější bestie moře a ti co neutonuli, umírali v čelistech dravých ryb.

Timaeus se pokusil zachránit syna. Vzal meč, s mořskou obludou bojoval, ale když jí proklál srdce, bylo již pozdě. Ákis s těžkými zraněními umíral a ostrov i s nimi zmizel pod hladinou. Timaeus svíral synovu ruku, když naposledy pohlédl do nenávistí zkřivené tváře své Volans. V následující chvíli mu její žralok jediným scvaknutím čelistí ukousl hlavu.

Od té doby žijí mořští lidé se suchozemci v nepřátelství a mstí se na životech pokaždé, kdy loď s neopatrnou posádkou vpluje k jejich hranicím. Sirény svým zpěvem je vlákají na útesy a z trosek nikoho nenechají vyváznout živého."

"Tak se ti, Pottere, podařilo udělat si přibližnou představu, co nás čeká…?" zakončil Draco, když Snapeův dovyprávěl. Hlas mu několikrát přeskočil a sám Zmiozel vypadal, že nemá daleko k omdlení.
Výkřiky hrůzy, obdivu a uznání z hlediště přerušilo Dracovu roztrpčenou poznámku. Harry věděl, že magie zde vytváří zdánlivě nekonečný prostor, ale je obrovský jen pro ty, kdo se nachází zde na ostrově. Oni diváky vidět nemohli, to jen jejich hlasy prozrazovali, jak jsou ve skutečnosti blízko a pozorují je tak snadno, jako by sledovali uvízlé brouky v lahvi od okurek.

Serpens se přitiskl blíž k bratrovi a Draco ho ochranářsky objal chvějící se paží. Očima vyděšeně kmital kolem sebe a hnán pudem sebezáchovy, pomalu od Harryho couval. Naopak Snape pokročil několik kroků vpřed, odhodlaný je zaštítit. Meč v pevném sevření třímal v obou rukách, rozkročil se, aby si zajistil stabilitu a v chladnokrevném očekávání boje na život a na smrt sledoval vodní hladinu. Harry si rázem připadal jako skutečný Ákis. Nemohl si nevzpomenout na své vlastní rodiče. Takhle nějak se na jeho obranu postavili? Bojovali předem prohranou bitvu, ale čelili svému osudu se ctí jako praví Nebelvíři… jako Snape? Obdivoval jeho odvahu a ani si neuvědomil, s jakou samozřejmostí Snapeovi přiznává tak typicky nebelvírskou vlastnost.

Zvedl proutek do pohotovostní pozice a snažil se sám sebe přesvědčit, že nejde o bezcenný kus klacku, ale o skutečnou hůlku. Neměl představu, čemu budou čelit, přesto věděl, že v tom Snapea nenechá samotného, navíc lektvaristův klid mu vléval do žil naději. Naději, že to zvládnou, že není sám.

Hladinu nedaleko od břehu rozčeřilo velké tělo, na okamžik se vynořilo, Harry zahlédl odlesk tmavé kůže a vzápětí se opět ponořilo do vzedmutých vln. Za netvorem se na vodní hladině vytvořila široká brázda, která několikrát obkroužila jejich plující ostrov. Nejasný stín, míhající se pod vodou naháněl strach. Pak Harry se zatajeným dechem sledoval zvedající se vlnu. Neuvěřitelně velká ocasní ploutev s mocným plácnutím se odrazila a ze slané vodní tříště se vynořila obrovitá hlava. Harry se nemohl rozhodnout, zda mu zvíře připomíná víc žraloka, lva nebo lachtana. Protáhlá hydrodynamická tlama nestvůry s dokonale hladkou kůží se zelenými kovovými odlesky kontrastovala s huňatou hřívou. Obrovský žralokovitý lev se vyhoupl na břeh. Zem pod jejich nohama se zachvěla. Obr, aby nesklouzl zpět do vln, vymrštil před sebe krátké silné nohy s ploutvemi zakončenými ostrými drápy a zasekl je do povrchu, ale i tak ho jeho obrovitá váha táhla zpět. Po jeho drápech zůstaly v zemi rýhy, které Harrymu připomněly hodinu bylinkářství. Přesně takhle hluboké řádky potřebovali k výsadbě chapadlovky lepkavé, jež měla hlízy velké jako pěst. Bestie nečekala, až sklouzne opět do mořské hlubiny, dalším pohybem ocasní ploutve se bezpečně dostala na ostrov.

Harry neslyšel vřískot ani nevnímal paniku za svými zády. Viděl jen otevřenou obrovitou tlamu se čtyřmi řadami špičatých zubů. Dravec je měl nakloněné šikmo do chřtánu, aby nic, co se mezi ně dostane, nemělo šanci vyklouznout. Hříva mu kolem hlavy působivě povlávala, až to vypadalo, že každý z těch vlasů je živý.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama