zakončení 14. kapitoly - Matčin odkaz

8. prosince 2012 v 0:56 | cimorena |  Salazarova univerzita

Potvora se vyřítila po Snapeovi. Ten se kryl mečem, s lehkostí jemu vlastní se vyhnul strašlivým zubům a špičku své zbraně namířil proti netvorovým očím. Tupé, zubaté ostří se smeklo po silné hladké kůži a místo do oka, zajelo do načechrané hřívy. Snape meč prudce vytrhl a jen tak tak se vyhnul dalšímu smrtícímu útoku žraločích tesáků. Avšak při únikové otočce se setkal se spáry oploutvené nohy. Dráp Snapeovo lýtko rozpáral jako nůž a muž zakolísal. Krev mu okamžitě zbarvila nohu jasnou červení a smáčela sandál. Zem pod nohama se prudce zachvěla. Hroutící se budovy, praskání stromů a vzteklý řev mořského lva přehlušili všechno a Harrymu došlo, že se ostrov potápí. V hlasitém hlomozu snadno zanikl nářek i hrůzou prosycený křik lidí.


Lev zavětřil, cítil krev. Toužil po ní a dráždila ho, chtěl na Zmiozela opět zaútočit. Otočil se, mávnul ocasní ploutví a ani si nevšiml, že rozbořil pobřežní chatu. Druhé švihnutí ocasem smetlo do neklidného moře několik lidí hledajících spásu na narychlo svázaném voru. Snad doufali, že se jim podaří dosáhnout skalnatých útesů, ale z jejich plavidla zbyly jen třísky a oni, strženi vírem, zmizeli pod hladinou.

Harry se pokusil odpoutat svou pozornost od zkázy kolem sebe a soustředit se pouze na svou magii, ale nešlo to. Stál a díval se na Snapea, na jeho snahu dostat se k mořskému lvu natolik blízko, aby ho svým mečem mohl oslepit a zároveň se vyhnul zubům a drápům. Nedbal zraněné nohy a podnikal další a další výpady. Pak se mu podařilo zasáhnout netvorovo levé oko. Řev, který následoval, byl ohlušující. Zvíře v bolesti pohodilo hlavou, rozvířené prameny hřívy zavlály a jejich konce se převalily přes Snapeovu tvář. Lektvarista s bolestným výkřikem upustil meč a divoce mával pažemi ve snaze smést je z obličeje. Oni se ale omotaly kolem profesorovy ruky. Snape se zapřel nohama a škubal rukou v zoufalé snaze se osvobodit. Povedlo se. Svalil se do písku, nabíral ho, třel si jím paži i obličej. Rozzuřené zvíře se vrhlo po něm.

Harry už dál nečekal, zakroužil v nacvičeném pohybu rukou a vykřikl: "Expelliarmus!" nestalo se nic. Zkusil to tedy znovu: "Ebublio, Avada kedavra…!" Snape se převaloval, neozbrojený a zraněný jen stěží unikal smrti. Zdála se neodkladná a Harry nedokázal svou magii použít! Meč ležel opuštěný tam, kde Snapeovi vypadl z rukou, Harry ho bez dalšího otálení zvedl, přiskočil k netvorovi a vší silou mu ho zaťal do ocasu. Bestie zapomněla na Snapea, zařičela a mrskla ocasem. Harryho odhodil prudký náraz. Meč ve vysokém oblouku vyletěl do vzduchu a zabodl se do země.

Harry nedbal naraženého boku, odřených rukou ani nohou a vyskočil tak čiperně, jak jen dokázal. Zvíře se už po něm hnalo. Mávnul před sebou provizorní hůlkou a opět se pokusil o Expelliarmus. Nedosáhl ničeho. Couvnul. Půda pod jeho nohama se zatřásla. Nedokázal udržet rovnováhu a zůstat stát, proto se svezl na kolena, hůlku stále namířenou na zvíře. Ozval se ohlušující praskot a kus ostrova i s mořským lvem se zhroutilo do moře. Vzápětí se ale pomocí ocasní ploutve znovu vyhoupnul na břeh a Harryho zkropila sprška mořské vody. Ovanul ho zapáchající dech. Uskočil. Vmáčkl se do mezery mezi kvádry sesuté zdi. Neměl nic, čím by se mohl bránit, jen magii. Soustředil se, využil strach a s jeho pomocí vnímal, jak se mu magie kumuluje pod kůží. Jeho výhled potemněl, tesáky zaskřípěly o kámen, za kterým se ukrýval. "Expelliarmus!" zařval.

Dlouhá netvorova hříva ho šlehla přes ruku. Každý z těch vlasů byl pokryt desítkami neviditelných přísavek schopných vstřikovat do těla oběti jed a Harry málem omdlel pod náporem prudké bolesti. Provizorní hůlka mu sklouzla k nohám. Myslel si, že je konec. Ale rozevřená tlama zmizela a jeho mizerný úkryt zalilo světlo. Sehnul se pro klacík. Tam, kde se ho pramen hřívy dotkl, kůže pálila a počala rudnout. Zapudil pocit na zvracení a opatrně vykoukl ven. Snape stál těsně za přední tlapou zvířete a jako z posledních sil se snažil vytáhnout meč zaklíněný mezi žebry mořského lva.

Krev. Byla všude. Harry nerozpoznával, která je Snapeova a která bestie, poškubávající se v posledních záchvěvech. Snape zabral, pomohl si vlastní vahou a s heknutím meč konečně uvolnil, vytáhl z boku umírajícího zvířete. Meč byl rudý od krve. Harry přesunul pozornost zpátky ke Snapeovi. Vypadal vyčerpaně, tuniku měl roztrženou, špinavou a zakrvácenou. Na noze hlubokou rozšklebenou ránu po drápu. Stál se skloněnou hlavou, opíral se o meč a snažil se nabrat něco ze ztracených sil. Teprve teď si Harry všimnul na lektvaristově předloktí širokého zarudlého pásu posetého puchýři a nepěknými pupínky. Harry si prsty jemně přejel své vlastní pálící místo na hřbetě ruky, jen aby zjistil, že i jemu se objevují podobné. Několikrát polknul, pokusil se nemyslet na nevolnost a začínající bolest, tepající mu ve spáncích a vydal se ke Snapeovi.

"Profesore?" Snape pozvedl hlavu, černé vlasy zakrývající mu obličej, se svezly z jeho pravé tváře. Jevila stejné příznaky popálení, jaké měl na paži.

Zem pod jejich nohama se opět zatřásla, vlastně... teď se chvěla nepřetržitě, ale tento otřes byl silnější a doprovodilo ho hromové puknutí. Velký kus odlomeného a potápějícího se ostrova vzedmul vlnu. Hnala se přímo k útesům, uchopila několik plavidel, aby je o ně roztříštila. Přes jiná se převalila a smetla zoufalce z jejich chatrných loděk.

Pevnina pod jejich nohama se otřásla s drtivou silou a začala klesat. Zakalené moře se valilo k nim. "Pottere!" vykřikl Snape a vrhnul se k němu. Uchopil ho za ruku dřív, než je silný vír oba stáhl pod vodu.

Harrymu hučelo v uších, v plicích ho pálilo, toužil se nadechnout. Zahrabal rukama i nohama, chtěl se dostat ke vzduchu. Zjistil, že to nejde. Snape ho pořád držel, ale místo, aby se mu snažil pomoct doplavat ke hladině, táhnul ho ke dnu. Harry divoce zalomcoval svou paží v zoufalém pokusu se osvobodit, ale dosáhl jen toho, že se Snapeovy prsty zaryly pevněji a bolestivěji do jeho svalu. Kyslík v plicích jeho organismus už spotřeboval, ale on se úporně snažil nevydechnout. Nepodařilo se. Bublinky opustily jeho ústa. Kopal a mlátil kolem sebe, bojoval o život, ale Snape byl neúprosný.

Harrymu začal svět kolem černat, když ucítil na jazyku mazlavou slizkou hmotu. Tak strašně se chtěl nadechnout! Snape mu zakryl ústa, polknul tedy… a pak mu konečně plíce naplnil vytoužený kyslík. Nasával ho do sebe zhluboka a dravě. Nemohl se ho nabažit. Hučení v uších přestalo, otevřel oči. Stále se nacházeli pod vodou. Snape mu podával něco, co vypadalo jako nahnilá zacuchaná tráva. Ukázal si na ústa a předvedl žvýkání. Harry kývnul, pochopil, muselo jít o nějaký druh žaberníku. Nacpal si proto co mohl pod opasek a rozhlédl se kolem sebe.

Moře se kalilo. Shora stále padaly kameny a zbytky jejich ostrova. Kusy hlíny jako kouřový oblak halily podvodní svět žlutohnědým závojem, ze kterého vystupovaly přízračné ruiny polorozbořených domů. Snažil se nevnímat obraz zkázy a připomínal si, že to není nic jiného než kulisy a oni hrají Voldemortovu hru, ale tu a tam se mihnul pohyblivý stín. Při pohledu na ně ho mrazilo. Velká ploutev, nejasná mlžná silueta neznámého tvora a posléze krvavý květ, jako by někdo otevřel lahvičku s červeným inkoustem. Trvalo jen chvilku, než se rozpil a ztratil ve směsi rozvířeného písku ze dna a shora nepřetržitě padajícího bahna. A to ticho! Neuvěřitelně zneklidňující kombinace!

Harry v ruce stále, ze sotva pochopitelných důvodů, křečovitě svíral hůlku. Doposud mu nebyla k ničemu. Nedokázal s ní vykouzlit ani to nejprimitivnější kouzlo, ale pro něj to bylo to řečené stéblo, jehož se tonoucí chytá. Kolem nich proplulo hejno drobných pestrobarevných rybek. Vynořily se ze zeleného porostu vodních rostlin a trav a zmizely buď ve skalních štěrbinách nebo v různobarevné spleti korálů a sasanek na nedalekém útesu. Harry se podíval na Snapea, potřebovali najít cestu, aby mohli splnit Voldemortův úkol.

Snape naznačil směr a vybídl Harryho k následování. Harry kývl, odrazil se a plaval za ním. Nacházeli se v jakémsi podmořském údolí obklopeném skalami a Snape zamířil k průrvě otvírající jim cestu odtud. Ale než dosáhli k jejímu ústí, vyplula jim v ústrety mořská víla. Harry nevěděl, odkud se tady vzala, prostě se najednou vznášela u vchodu do soutěsky.

Harry si nemohl pomoci a srovnával ji s jezerními lidmi. Na rozdíl od nich byla krásná. Rudé vlasy jí v jemných dlouhých pramenech povlávaly kolem hlavy a její světlá, na pohled hebká pokožka kontrastně vystupovala proti tmavé skále za ní. Boky víly ladně přecházely a měnily se v rybí ploutev stejně světlou a jemnou. Lokty s pasem měla spojené průsvitnou plovací blánou, a jak si Harry všimnul, podobné blanky měla i mezi prsty. Ale ta tvář! Očekával, že tady potkají nestvůry obludných rozměrů, nebezpečné a krvežíznivé a ne bytost tak nádhernou a s tváří jeho matky.

"Severusi, Harry…" líbezný tón jejího hlasu doslova hladil. Harry nevěděl, že je pod vodou možné mluvit, ale nakonec proč ne? I hlasy jezerních lidí se pod vodou nesly příjemně a melodicky. "Čekám tu na vás," usmála se přívětivě. "Severusi, chyběl si mi. Miluju tě, vždycky jsem tě milovala… Políbíš mě?" Snape na ní upíral oči a Harry v nich četl hlubokou bolest, touhu, avšak i nedůvěru.

Proč nedůvěru, pomyslel si, jeho maminka by přece nikomu neublížila a pohnul se v před, aby ji poprvé v životě objal. Doteď ji znal jen z několika málo fotografií a jen z jediné Snapeovy vzpomínky. Najednou měl možnost se jí dotknout! "Harry, můj chlapečku," vztáhla k němu ruce. Plovací blána mezi jejími pažemi a tělem vypadala jako závoj. Jeho máma byla krásná. Natáhl ruku, když si všimnul mihnutí stínu na dně pod její postavou.

Dlouhé svalnaté tělo zakončené trojúhelníkovou hlavou se zavlnilo v písku. Mořský had. Barva jeho kůže s pískem splývala dokonale. "Přřřilááákej ho blíížžž," zasyčel a Harry ucukl. Oči podobné černým korálkům se na něj okamžik nepohnutě upíraly a pak had bleskurychle zaútočil.

Spíš štěstí stálo na Harryho straně než jeho šikovnost… a taky Snape. Zuby hada naplněné jedním z nejprudších jedů Harryho minuly jen o vlásek. Snape ho svým mečem přišpendlil k zemi. Had se bezmocně svíjel a škubal, ale meč vražený do jeho těla až po jílec ho bezpečně držel na místě. "Nééé!" zavřískala víla. Její světlá pokožka se zbarvila odstínem stejným, jaký měla skála za ní. Bíle se zablýskaly tesáky v jejích ústech a nenávistí zkřivená tvář už se Lily Evansové nepodobala ani vzdáleně. "Zemři, suchozemský vrahu!"

Vzdálenost mezi nimi překonala bez nejmenších problémů. Sotva patrný pohyb jí stačil a vodou letěla jako vystřelený šíp. Nebylo v lidských silách se tomuto útoku vyhnout. Snape ji měl v momentě přichycenou k tunice a vyceněnými tesáky se mu pkoušela roztrhnout hrdlo. Snape se snažil ji setřást, ale ona se držela pevně. Rozběsněná zarývala své nehty Snapeovi do krku, ramen, hrudníku i zad - zkrátka, kde se dalo. Odtrhla z něj plášť, tuniku rozsápala, že mu držela už jen na jednom rameni a Harry mohl vidět dlouhé tenké škrábance od jejích nehtů. Harry nečekal, zda víla uspěje nebo ne, uchopil ji zezadu za vlasy a snažil se odtáhnout její zuby z dosahu Snapeova hrdla, měla neuvěřitelnou sílu. Vyrazila ze sebe táhlý vysoký zvuk. Kolem nich začaly kroužit ryby, nápadně připomínající krokodýli. Protáhlé čelisti plné ostrých zubů a ploutve místo nohou dávaly jasně na srozuměnou, že jde o nebezpečné a rychlé dravce, ale jejich momentální starostí byla víla. Škubla hlavou a znovu se pokusila přiblížit ke krční tepně lektvaristy. Její dech musel Snapea doslova šimrat, jak tesáky téměř klouzala po měkké kůži mezi jeho klíční kostí a bradou. Zbývaly milimetry, které Mistra lektvarů dělily od smrti, a Harry si zoufal.

Věděl, že vílu neudrží a nenapadlo ho nic jiného než to, co udělal. Levou rukou si sáhl za opasek a plnou hrst žberníkové trávy nacpal víle do úst. Dlaň přitiskl tak, aby nemohla nic vyplivnout, nohy jí zaklínil kolem pasu a pravou rukou stále svíral její vlasy. Víla se Snapea pustila, mrskla ocasem a vystřelila vzhůru. Několikrát se převalila, otřela se o skály, jak se snažila Harryho zbavit. Klesla na samé dno a rychlostí, o jaké se Harrymu mohlo jen zdát, ho dřela o písek a kameny, ale on se nepustil. Nerozuměl tomu, co se dělo dál. Víla znovu vyrazila vzhůru, hlavou prorazila hladinu, rozkašlala se a sípavě se nadechovala. Naopak Harry přišel o zdroj kyslíku a začal se dusit. Potřeboval, aby mu skrze žábry proudila voda, pustil se a ponořil do vln.

Žaberník má na tvory používající k dýchání žábry asi opačný efekt, usoudil a naposled se ohlédl po rozezlené víle. Její hlas na vzduchu ztratil svou melodičnost, zněl skřípavě a nesrozumitelně. Vztekle cenila své tesáky a místo ploutví kopala nohama, aby se udržela na hladině a neutopila se ve svém rodném živlu.

Harry už nehodlal ztrácet další čas, odrazil se a rozhodným tempem vyrazil do hlubiny hledat Snapea. Náraz do muže metr pod ním ho překvapil, ale rozzlobená vráska mezi obočím a blesky metající černé oči, ne. Ignoroval podvědomí, které na něj ochotně, Snapeovým hlasem, vychrlilo jeho obvyklé nadávky a následoval ho.

***
Mořský příboj jimi mrštil o skalnatý výběžek. Harry, ve snaze zmírnit náraz, před sebe natáhl ruce. Kluzký kámen pod jeho prsty klouzal a Harry nenašel nic, čeho by se zachytil. Vlna ho stáhla a ucítil palčivou bolest, když dlaň klouzající po kameni se rozřízla o ostrou hranu. Žaberník už nepůsobil a on se nalokal slané vody. Hlavu měl chvíli pod vodou chvíli nad ní. Proud zpětné vlny ho táhl zpět na širé moře a kámen se mu vzdaloval. Snažil se plavat, ale proud byl silnější.

Přihnala se další vlna, převalila se přes něj a ve zpěněné vodě udělal několik kotrmelců. Ztratil přehled, kde je nahoře a kde dole. Neviděl nic, jen bílou pěnu a spoustu bublin. Ústa se mu naplnila vodou, zahrabal rukama a pak mu skoro vyrazil dech prudký náraz. Překulil se, pod sebou ucítil tvrdý kámen. Uchopily ho ruce, zalehla ho váha něčího těla a nezmizela, dokud voda konečně neopadla.

S kašláním a pliváním se rozhlédl kolem sebe. Ležel na nevelké skalnaté plošině. Zaklonil hlavu, aby svému zachránci poděkoval. Nohy obuté ve starořeckých sandálech a zraněné lýtko mu jeho totožnost prozradilo dřív, než mu pohlédl do tváře. Byl rád, že se s profesorem lektvarů nemusí hledat. Zbývalo jediné - společně se postavit před kamenného hada a tím možná zachránit Draca, Serpense nebo některé z obyvatel Proletína. Snape Harrymu podal ruku a pomohl mu vstát, když ho profesor pouštěl, vtiskl mu s významným pohledem do dlaně lahvičku se zbytkem posilovacího lektvaru.

Vyčerpaní překonali těch několik metrů a stanuli pod žlutým pohledem chladných očí Baziliška. Jejich šatům se vrátil původní vzhled. Kulisy Voldemortova divadla zmizely. Bylo až k podivu, jak rychle se rozplynula ta masa vody a aréna působila dojmem, jako by tu nikdy ani žádná nebyla. Jen lidé ležící na písku, roztroušeni po celé ploše, vypadali jak zmáčení mravenci. Smrtijedi sbírali ty, co přežili a Harry ke své úlevě viděl mezi nimi i Draca a Serpense. Vypadali jak přitopená koťata, ale žili.

"Timaeus Bláznivý se synem Ákisem přežili," pronesl Voldemort zvučným hlasem a i bez sonorus ho bylo zřetelně slyšet. "Nyní je na vás, mí věrní, zda ušetříte životy Draca a Serpense Malfoye a obyvatel Proletínu! Kdo si přeje, zachovat jim životy, vystřelí za své hůlky červené světlo, kdo hlasuje pro jejich smrt, zelené. Hlasujte!" Stadion zabouřil hesly, jásotem, potleskem a výskotem. Hůlky zbarvily oblohu zelenými a červenými pruhy až se skoro zdálo, jako by se jim nad hlavami rozzářila polární záře.

"Luciusi, ty hlasuješ pro život svých synů?" zeptal se s chladným údivem Voldemort a propichoval ho pohledem. "Tobě nevadí, jakým způsobem zneuctili tvé jméno?!"

"Můj pane, odpusťte, prosím," zašeptal Lucius, uklonil se a skloněný čekal, zda přijde trest nebo milost.

"Zasloužíš odměnu," po delší odmlce prohlásil Pán zla. "Jsi mým věrným služebníkem, daruji ti tedy jejich život, ale nezaslouží si, aby se i nadále mohli nazývat kouzelníky. Bude jim podán lektvar z čihovitky a Draco bude zbaven Znamení zla. Macnair mu na závěr slavnosti usekne ruku. Víc nežádej!" Voldemort se odvrátil od strnulého Luciuse a dál pokračoval ke všem: "Protože jsou mezi vámi ti, co žádají pro obyvatele Proletínu život, i ti, co žádají jejich smrt, rozhodl jsem se přistoupit ke kompromisu. Kdo z nich mi složí přísahu věrnosti a přijme Znamení zla, toho život jsem ochoten ušetřit. Ostatní zemřou! Přemýšlejte, Proletíňané, až skoncuji se zrádcem Snapeem a slavným Harry Potterem, budu chtít slyšet vaše rozhodnutí!"

"Nyní přistoupíme k dalšímu bodu slavnosti," vyhlásil Voldemort. "Kdo z vás, mí věrní, se cítí poškozen zradou Severuse Snapea?"

"Já, pane," vykřikla Belatrix dychtivě a svižným krokem přistoupila ke svému mistrovi. Zdála se, jako by pýchou povyrostla. Vedle Voldemorta se postavila se vztyčenou hlavou a tvářila se jako královna, která se snížila a sestoupila ke svým poddaným, jen aby je oblažila svou vznešenou přítomností. Kromě ní se přihlásili i další ze Smrtijedů, ale v pláštích a maskách od sebe jen těžko rozeznatelní. Rozestoupili se do kruhu kolem Snapea a s pozdviženými hůlkami čekali na zahájení jedné, mezi nimi tak oblíbené, kratochvíle.

"Vedl sis dobře, Severusi, dokonce velmi dobře… na motáka, samozřejmě," ušklíbl se Voldemort pohrdavě. "Co naplat… jsi zrádce! Crucio!" Zakázaná kletba se zakousla do každičkého lektvaristova nervu. Vysílený nedokázal vzdorovat. Bolestí se zlomil v pase, padl na zem, skroutil se a v nelidském utrpení křičel do ochraptění. "Co tě to napadlo přidat se na Brumbálovu stranu a povýšit sám sebe na chůvu nezodpovědného spratka?"

"Kvůli přísaze. Slíbil jsem ochránit syna ženy, kterou jsem miloval…"

"Bradavický moudrý klobouk si dělá, co chce! Vždyť tebe spíš než do Zmiozelu měl zařadit do Nebelvíru. Tak nerozumný, Severusi. Necháš se víc než rozumem, vést svým bláhovým srdcem. Měl jsem o tobě vyšší mínění."

"Samozřejmě, to je něco, co nikdy nepochopíte… Láska, čest a věrnost jsou pojmy, na které váš intelekt nedosáhne…" odfrkl Snape a použil tón ještě donedávna vyhrazený jen pro Pottera. Jeho hlas byl slabý vyčerpáním, přesto zněl jako hlas člověka, který ví, zač bojuje… nebo člověka, který touží po rychlém konci.

Voldemortův pohled zaplál zlostí. "Zemřeš! A neopájej se přesvědčením, že jsi syna té rudovlasé šmejdky zachránil! Ty už neuvidíš vzestup mé slávy, až POTTERA ZABIJU! Avada…"

Harry nevnímal, co dělá, nohy ho samy nesly vpřed, jediná myšlenka ho naplňovala - nedovolí, aby Snape zemřel! Nedrželi ho, měli ho za příliš vyčerpaného a pozornost všech se v této chvíli soustředila jen na Snapea. Harry sáhl do kapsy svých džínsů pro lístek máty. Byla tam a s ní mu na dlani rudě zazářilo i pírko fénixe. Pero přitiskl ke klacíku, co mu Belatrix Lestrangeová s výsměchem hodila místo hůlky, mátový list mnul zraněnou rukou a jeho prach mísil s krví z rozříznuté rány v dlani. Magie proudila Harrymu v žilách s nebývalou silou, zaklínadlo jen zašeptal: "Má krev za jeho krev, můj život za jeho život…" Zlatý paprsek kouzla se podobal slunečnímu paprsku, proudil tím bezcenným klacíkem, jako by to byla ta nejmocnější hůlka. Harry prošel kolem Snapea. Jak ho míjel, dotkl se jeho vlasů, čela a tváře. Konečky Harryho prstů lektvaristu zaštítily mocným kouzlem krve a mladík mezi ním a Pánem zla zůstal stát, aby dokončil svou oběť.

"…kedavra!" dořekl Voldemort svou kletbu.

Zelená barva zazářila, nezdála se nebezpečná. Vlastně vypadala jako jedna z těch oblíbených na mudlovských světelných show. Chyběl jen zpěvák světového významu, ale na nedostatek obecenstva si nikdo stěžovat nemohl. Na podívanou, se sešla celá škola, Smrtijedi tu seděli snad v plném počtu a nechyběl dokonce ani tisk v podání Rity Holoubkové.

Blesk fotoaparátu jejího fotografa také nezahálel, bílé světlo oslňovalo přítomné v rychlém sledu sérií záblesků a dodávaly celé akci na důležitosti. A proč ne? Jednalo se svým způsobem o slavnost a nyní došlo k jejímu vyvrcholení - k popravě Harryho Pottrera a zrádce Severuse Snapea. Voldemort měl potvrdit a zpečetit vítězství temné strany a svou nadvládu!

Zelené světlo Avady kedavry, skoro jako kužel divadelního reflektoru, ozářilo Harryho hrudník. Nerozptýlilo se do okolí, vsáklo se do něj. V jedné chvíli zazářilo, v té druhé ho zasáhlo jako výboj blesku. Zavanula vůně máty. Svěží a laskavá. Tak takhle zemřelá moje máma, problesklo mu hlavou, než zelenou barvu smrti vystřídala černá nicoty.

***
Vnímal pach vlhkého písku. Větší kamínky ho tlačily do tváře, zatímco menší částečky se nalepily na obličej a drolily se mu do očí a úst. Olízl si rty a písek se mu nalepil i na jazyk. Kamínky nepříjemně zaskřípaly mezi zuby a výrazná chuť soli ho probrala z omámení. Prudce otevřel oči. Měl dojem, jako by někdo obraz i zvuk zapnul naráz. Ležel na bitevním poli!

Temná kouzla Smrtijedů schopná drtit skály létala kolem a s ohlušujícím rachotem narážela do štítů bystrozorů. Harry zahlédl Moodyho, jeho kletby rozsévaly v řadách nepřátel smrt a zkázu. Útočil tvrdě a bez slitování. Harry poznal i další členy Fénixova řádu. Všiml si Arthura Weasleyho, Nymfadory Tonksové, Remuse Lupina, Kingslyho Pastorka a Albuse Brumbála, který bez viditelné námahy čelil desítce Smrtijedů. A pak… jeho pohled zabloudil víc stranou. Tam v písku ležel Draco Malfoy, zkrvavený, bez hnutí. Nad ním Serpens. Vysílený klesl na kolena a s rukama zdviženýma nad hlavu držel zrcadlový štít. V zoufalé snaze odvrátit nebezpečná kouzla od bezmocně ležícího bratra, se chvěl pod náporem Macnairových kleteb. Uslzená chlapcova tvář a zaťaté zuby však Harryho nenechaly na pochybách, že je odhodlán štít držet do posledního dechu. Naopak Macnairův vítězný výraz prozrazoval Smrtijedovo vědomí, že chlapec již dlouho nevydrží a hůlkou se triumfálně napřahoval k rozhodujícímu úderu.

Harry se vzepřel na rukou, zvedl se do vysokého kleku, a aniž by si uvědomil, že místo hůlky v prstech svírá bezcenný klacík, vykřikl: "Expelliarmus!" kouzlo trefilo Macnaira doprostřed hrudi. Hůlka Smrtijedovi vylétla z ruky a zamířila Harryho směrem. Ale Harryho kouzlo nebylo jediné, které Smrtijeda v té chvíli zasáhlo.

Harry zahlédl světlé rozevláté vlasy Luciuse Malfoye. Tvář mu už nezakrývala maska a s chladnokrevností sobě vlastní si probíjel cestu ke svým synům. Špička jeho hůlky se podobala některé z Fredových a Georgových kouzelných rachejtlí. Do všech stran z ní sršely barevné paprsky kleteb. Pak však vystřelila zelená a Harry sledoval Luciusův smrtící pohled, jímž doprovázel Avadu Kedavru. Směřovala do Macnairových zad.

Smrtijed padl mrtev tváří k zemi, ale to už se Lucius shýbal k Dracovi. Zvedl bezvládné tělo svého staršího syna. Harryho zaplavila hrůza, Dracovi chyběla ruka! Díval se, jak Serpens vděčně zabořil obličej do černého pláště svého otce a pevně kolem něj obtočil ruce. "Severusi, pojď!" vykřikl ještě, než se s oběma syny přemístil pryč.

V tu chvíli zasáhla Harryho řezací kletba. "U Merlina, Pottere!" vykřikl Snape za jeho zády, uchopil zraněného chlapce za ramena, přitiskl k sobě a Harryho se svět rozložil na atomy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 samuel samuel | 8. prosince 2012 v 11:28 | Reagovat

Tak to byla hustá kapitolka.

2 cim cim | 8. prosince 2012 v 22:14 | Reagovat

[1]:samuel: :-D tvůj komentář mě pobavil, děkuju :-) Mám radost, že se ti kapitola líbila :-)

3 Keira Keira | 8. prosince 2012 v 22:58 | Reagovat

Páni tak musím říct,že zrovna tohle jsem nečekala. Ale příjemný překvapení to určitě bylo! =D
Tady na tom je krásně vidět,jak v zoufalství dokáže člověk udělat ohromné a úžasné věci,ačkoli by to jindy dost pravděpodobně nezvládl...
Strašně jsem si tuto povídku oblíbila a moc se těším na další dílek=D

4 em em | 9. prosince 2012 v 9:50 | Reagovat

Nečekané, ale výborné. Co víc říct... snad jen jen tak dál.

5 cim cim | 9. prosince 2012 v 20:57 | Reagovat

[3]:Keira: Napadlo mě, že když bude Harry mít něco, co mu dodá pocit hůlky v ruce, zvýší se jeho sebedůvěra. Také fénixovo pírko a vyhrocená situace mu pomůže bezhůlkovou magii použít.
Děkuju ti za komentář a mám radost, že tě povídka baví :-)

[4]:em: Moc ti děkuju, tvé vytrvalé komentáře mě vždy potěší :-)

6 lady corten lady corten | Web | 11. prosince 2012 v 15:55 | Reagovat

Krásný díle a celkem nečekaným vívojem událostí. Zajímalo by mě co se dělo mezi tím co Harry zachránil Seva a dobou, kdy se probrala. Vřežím že nám to však příště prozradíš.  Jsem zvadavé, kolik bude kapitol, něco mi říká, že nás možná příště čeká ta poslední. Děkuji za další díl a těším se moc na pokračování. :-)

7 cim cim | Web | 11. prosince 2012 v 23:48 | Reagovat

[6]:lady corten: Máš pravdu, před námi je poslední kapitola. Jinak mě velice těší, že se mi vás povedlo přece jen trochu překvapit :-D A to i přesto, že larkinh tuto kapitolu odhadla velice dobře :-) Moc ti děuju za komentář :-)

8 larkinh larkinh | 14. prosince 2012 v 15:30 | Reagovat

Tak to bylo fakt hustý... Ale líbilo se mi, že Lucius stál za svými syny. No, je to jejich otec, měl by. Jenže někdy je vykreslen tak negativně, že tady mě to velice potěšilo. Je to totiž moje nejoblíbenější postava, tak doufám, že ho nenecháš skončit v Azkabanu na doživotí :)

9 cim cim | 14. prosince 2012 v 21:26 | Reagovat

[8]:larkinh: Lucius se dost často chová jako mizera, ale podle mě, syna měl rád a určitě by se vynasnažil, aby se mu nic nestalo :-) Taky si myslím, že měl vždycky tolik mazanosti, aby se Azkabanu vyhnul :-D prostě Zmiozel každým coulem :-D Moc ti děkuju za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama