Porušení pravidel

25. ledna 2013 v 5:55 | cimorena |  Porušování pravidel
Za beta-read děkuju Nixerwil a Kleio


Jednorázová povídka, hl. postavy SS a HP.
Z části ignoruje epilog HP7.
Nečekejte nic dramatického ;)
***

Sto dvacet sedm a půl roku po porážce Toma Rojvola Raddleho zvaného Voldemorta…

Rosana Weisová se posledních několik dní uchylovala do své kanceláře dost nerada. Post ředitele Bradavic vykonávala zatím krátce, a už se musela potýkat s tak absurdním problémem, jaký představoval nespokojený obraz jednoho z jejích předchůdců. Ale dnes si umínila, že si nenechá život otravovat někým, kdo je už dávno po smrti, a navíc někým, kdo by jí měl v jejím úřadě pomáhat.
Sotva otevřela dveře, Severus Snape se ve svém rámu vztyčil v plné výšce. Žádný z bývalých ředitelů a ředitelek školy se ve svém obraze,

bohatě pokrývajících stěny kanceláře, najednou nesnažil předstírat spánek. Ba naopak. Takového rozptýlení z nudy se jim nedostávalo zas až tak často, i když… poslední týden, od té doby, co si ředitelka na zeď pověsila portrét zachránce kouzelnického světa, ho měli přehršle a oni s napětím sledovali, zda si své rozhodnutí, obraz si ponechat, obhájí.
Severus Snape zuřil a neměl v úmyslu si své názory nechávat pro sebe. Pokud už nebylo v jeho moci udělat pořádek na celé škole, dohlédne na něj alespoň v kanceláři!
"On… tu nemá… co dělat!" procedil skrz zuby, ukazováček zapíchl do levého rámu svého obrazu, zatímco propaloval novou ředitelku tím nejtemnějším a nejhrozivějším pohledem, jakého byl schopen.
"Za svého života jsem toho obětoval víc než dost na to, abych kdekomu dovolil tak hrubým způsobem porušovat řád školy! Na těchto zdech, pokud je mi známo, smí viset jen a JEN obrazy ŘEDITELŮ školy!" argumentoval důrazně a ruce zaťaté v pěst si výhružně opřel v bok.
"No, ano," souhlasila ředitelka nevzrušeně, "v podstatě máte, pane Snape, pravdu. Ale v případě Harryho Pottera jsem se rozhodla udělat výjimku. Pan Potter bojoval s Voldemortem, přemohl ho a jen díky němu zůstal kouzelnický svět takovým, jakým ho znali i naši předkové."
"Jistě, jak také jinak, že?" odfrkl lektvarista a nevolí přimhouřil oči, když pohledem zavadil o zbrusu nový obraz, který zaujímal čestné místo po jeho levici.
"Měl jsem za to, že Potterovi je něco kolem sto padesáti let a pokud mohu podle svých skromných znalostí soudit, obraz by měl odrážet poslední podobu zesnulého kouzelníka. A Potter vypadá… na sedmnáct? Vynalezl snad elixír mládí?" prohlásil silně pochybovačným tónem někoho, kdo se nemusí ptát, protože odpověď mu je předem známa. Pak se jeden koutek přísných rtů nadzvedl v křivém úsměvu: "Nebo pro něj neplatí ani toto pravidlo?!"
"O co vám jde? Chcete snad, abych kvůli jednomu obrazu navíc svolala školní radu? Můžete si to vyříkat přímo s nimi, a pokud i oni budou něco namítat… Ale možná vás znervózňuje skutečnost, že jde o obraz zrovna pana Pottera?"
"Pan ředitel Snape nemá pana Pottera v oblibě, protože se příliš podobá svému otci. A podle jeho rozhovorů s Albusem Brumbálem, kterých tu vedli bezpočet, je mezi nimi i vzájemná antipatie vyvolaná četnými neshodami ze školních let pana Pottera," oznámil Nigellus Black ochotně a se zájmem pozoroval rty Mistra lektvarů semknuté zlostí a rozpalující se tvář mladíka s proslavenou jizvou.
"Tohle se vás netýká, Nigellusi!" okřikla ho Minerva McGonagallová.
"To rezolutně odmítám! Samozřejmě, že se mě to týká, vážená kolegyně. Mě, podobně jako pana Snapea uráží fakt, že na těchto zdech visí portrét někoho, kdo zdejším ředitelem nikdy nebyl," rýpnul si znovu Nigellius a zatvářil se nadmíru spokojeně.
Rosana Weisová se rozhodla ignorovat poslední Zmijozelovu větu a rovnou se obrátila k Potterovi a Snapeovi: "V tom případě byste si, pánové, své neshody mohli vyříkat i beze mě!"
Snape se okamžitě nadechl k protestům. Ředitelka však mávla odmítavě rukou, rozhodnutá nepustit toho nabručeného chlapa ke slovu. "Pokud budete potřebovat sekundanta… pane Nigellusi?"
"Ne, ne, omlouvám se, mám naléhavé povinnosti. Znáte to, čím víc podobizen máte…" povzdychl si teatrálně Zmijozel, dvorně se uklonil nynější ředitelce a důstojně odkráčel na obhlídku svých portrétů.
"Severuse i Harryho znám velice dobře," promluvil Brumbál ve svém rámu - pohodlně usazen do měkce polstrovaného křesla zdobeného zlatými střapečky.
"Moje staré srdce netouží po ničem víc, než aby si chlapci konečně rozumně pohovořili. Věřím, že pokud dostanou příležitost, dokážou společnou řeč najít," řekl stařec pomalu. Na chvíli se zamyslel, jako by zvažoval, zda je skutečně dobrý nápad do sporu zasahovat. Z krátkého zamyšlení ho ale vytrhlo odmítavé zavrčení Mistra lektvarů.
Brumbál zvedl skloněnou hlavu, okamžik jeho pohled utkvěl na rozzlobeném příteli a pak, aniž by bral ohled na zlobný pohled černých očí, se svou obvyklou energií pokračoval: "Vy, Rosano, potřebujete k práci klid a támhle za tím obrazem fénixe najdete malou místnost, do které Harryho i Severuse snadno přemístíte."
Tvář Rosany Weisové se rozzářila.
"Vynikající nápad!" zvolala a okamžitě od návrhu přistoupila k činu. Mávla hůlkou a dotyčné rámy se i se vzpouzejícími se majiteli levitačním kouzlem vznesly a hladce plachtily k rozevřenému otvoru dlouho zakrytému nádhernou malbou ptáka s ohnivě rudým peřím.
"Albusi, to nemyslíte vážně!" vykřikl Snape pobouřeně. "Přece nemůžete navrhovat uzavření mého obrazu s tím Potterovým do nějakého skladiště?"
"Odpusť," řekl jen starý kouzelník a pohodlně se opřel do křesla. Složil si ruce do klína, přivřel oči a bez dalších známek zájmu se začal věnovat nejoblíbenější aktivitě všech zemřelých ředitelů a ředitelek - začal dřímat.
Současná bradavická ředitelka opřela plátna dvou rozhádaných kouzelníků pěkně naproti sobě a rázně za sebou vchod zaklapla. Křik a nadávky adresované jí, Brumbálovi i celému světu tak utnula v půli a její kancelář se ponořila do blahodárného ticha.
***
Snape rozezleně prskal jako černý naježený kocour a spílal Weisové a hlavně Brumbálovi. Navádět ředitelku! Takové jednání považoval za ránu pod pás. Navíc od muže, kterého téměř celý svůj dospělý život považoval za rádce a přítele. Zlost v něm kypěla, ale nadále se rozčilovat ztrácelo smysl. Odtud ho stejně nemůže slyšet nikdo jiný než Potter!
Malý salonek, v němž se právě nacházeli, v dobách boje proti Temnému pánovi s Albusem používali k výměně extrémně citlivých informací. V období míru však ředitelé začali místnůstku využívat hlavně k odkládání nepotřebných kouzelnických předmětů, a tak se teď podobala skladišti víc než čemukoli jinému. Silou vůle se uklidnil. Dobrá tedy, pokud si přejí, aby jeho obraz zmizel pod nánosem prachu, on bude tím posledním, kdo bude něco namítat, pomyslel si uraženě a odtrhl pohled od zavřeného východu. Najednou si uvědomil překvapivý fakt - Potter uvěznění s ním v jedné místnosti přijal v klidu? podivil se a nasměroval svou zlost novým směrem.
Nebelvír si zatím na svém plátně vyčaroval krb a prostornou pohovkou a pohodlně usazen se zájmem pozoroval svého bývalého profesora.
"Rád se s vámi po letech setkávám, pane," zahájil zdvořilou konverzaci a nenuceně se natáhl po šálku s horkým nápojem
"Co tu ještě děláte?" utrhl se na něj Severus.
Potter se rozhlédl po interiéru svého obrazu, usrkl z šálku a s drzým výrazem prohlásil: "Vychutnávám si Tie Guan Yin neboli Železnou bohyni z podzimní sklizně. Dáte si se mnou? Jde o skutečně kvalitní čaj."
"Nepokoušejte mou trpělivost! Chcete mi snad namluvit, že tohle je jediný obraz, který máte?" zavrčel lektvarista skrz zaťaté zuby.
"Podobizna Chlapce-který-zůstal- naživu je skutečně velmi oblíbená," přiznal Potter klidně a nezdálo se, že by k tomu hodlal říct něco dalšího. Místo toho zvedl svůj šálek, usrknul a blaženě přivřel oči.
"Opravdu vynikající…," pochvaloval si.
"Tak račte vypadnout!" vyplivl Snape nenaloženě, ale odpovědí mu byl jen rychlý pátravý pohled zelených očí. Pak se mladík na protějším obraze natáhl pro konvici a dolil si čaj.
"Nehodláte mi snad tvrdit," pokračoval Snape útočně, když se nedočkal žádané odezvy, "že vaším nejvroucnějším přáním je setrvávat v mé společnosti?"
"Vlastně…, ano," pokrčil Nebelvír ledabyle rameny. "Je tu klid, a to mám rád."
"Klid?" To prohlášení Severuse vyvedlo z míry, zamračil se ještě víc, než byl doposud, a s nechutí sledoval Nebelvírův uvolněný výraz, který měl ve tváři, když usrkával horkou tekutinu ze svého šálku.
"Jste napjatý, pane profesore," řekl a přes skla svých kulatých brýlí si ho zamyšleně prohlížel. Pak rázně odložil nedopitý čaj a vstal. Než se Severus nadál, zjevil se Potter na jeho obraze a rozhlížel se kolem.
"Nemáte tu moc útulno," oznámil Mistrovi lektvarů kriticky, vytáhl hůlku a několika jistými tahy kolem sebe změnil tmavou neurčitou barvu pozadí Snapeova obrazu na příjemný načervenalý odstín hnědé. Prostorná místnost kolem nich se začala zaplňovat masivním dřevěným nábytkem, podlahu pokryl tlustý zelený koberec a jednu ze stěn zabral velký krb ze stejně zeleného mramoru. V něm okamžitě zapraskal oheň a místnost zalilo přívětivé teplo. Potter se otočil ke krbu, hůlkou do vzduchu načmáral něco, co připomínalo nepovedené zet, a před ním najednou stála dvě zelená křesla s vysokými opěradly a pohovka lákající k usednutí.
"A teď, profesore, neuděláte si pohodlí?" zeptal se Potter s nevinným úsměvem a podával Snapeovi sklenku brandy.
"Předpokládám, že dáte přednost něčemu silnějšímu," vysvětlil a čekal s nataženou rukou.
Severus několik okamžiků na Pottera nepřátelsky zíral, nejvíc ze všeho zatoužil mu do té ruky praštit a dívat se, jak se mu alkohol bude vsakovat do hábitu. Ten kluk si dovolil narušit jeho osobní prostory, zasáhnout do prostředí, které přesně vystihovalo jeho náladu, a kritizovat ho? Jak si tohle může dovolit? Přesto nakonec sklenku prkenně přijal.
"O co vám, Pottere, jde?" otázal se odměřeně a posadil se. Potter suverénně, bez pozvání, zaujal místo naproti.
"O co mi jde?" zeptal se tiše, jako by se ptal sám sebe. "Od poslední bitvy a po celý svůj následující život jsem nechtěl nic víc než se vám omluvit a… poděkovat."
Snape se pohrdavě ušklíbl: "Dobrá, vaše díky i omluvu přijímám. Takže teď mě laskavě přestaňte dál obtěžovat a vypadněte! Vaši fanouškové jistě zbožně čekají, aby mohli hrdinu kouzelnického světa náležitě obdivovat a uctívat."
Potter se proti veškerým Severusovým očekáváním nerozčílil. Místo toho se usmál a vyzývavě pohlédl Mistrovi lektvarů do očí: "A proč neodejdete vy, pane, když je vám moje společnost tolik proti srsti?"
"Proč asi?" ucedil Snape a napadlo ho, že Potter je pořád tak hloupý, jak si ho pamatoval. "Celebritou jste tu vy, ne? Narozdíl od vás nejsem až tak populární. Tudíž jediný obraz, který mám, ráčíte mít přímo před nosem," dodal na vysvětlenou, když připitomělý výraz Nebelvírovy tváře odrážel jeho nepochopení.
Potter zavrtěl hlavou.
"Nemám zdání, kolik vašich obrazů existuje, ale já vím ještě minimálně o jednom," prohlásil k Severusově překvapení. "Sám jsem ho nechal namalovat a visí nad krbem v domě na Grimmauldově náměstí."
Severus ho provrtával pohledem a hledal v jeho tváři výsměch, pohrdání, úskok, ale tvář mladého muže se zdála dětsky upřímná. Bez falše.
Zauvažoval nad nepochopitelnou informací a zapátral v paměti. Ano, Minerva se nedlouho po té, co se stala ředitelkou, o něčem takovém zmiňovala. Tenkrát žádala Severuse, aby si s Potterem promluvil. Prý mají šanci začít znovu, bez nenávisti. K smíchu! Samozřejmě z pochopitelných důvodů odmítl. Skryl se za svou sarkastickou masku a tenkrát se kvůli tomu s Minervou pohádal. Nemluvili spolu řadu měsíců, ale dosáhl svého - už nikdy ho nepožádala, aby si s Potterem promluvil.
Nepřál si už nikdy toho spratka spatřit. Obával se jeho opovržení. Vždyť mu dal své vzpomínky! Ještě teď po tolika letech umíral hanbou, byť jen metaforicky, nad tím, co všechno se o něm ten arogantní kluk dozvěděl, a nenáviděl ho víc než kdy dřív. Nejvíc proto, že vlastně ani nevěděl, které ze vzpomínek Potter získal. Severuse mnohokrát napadlo, které z nich asi prodal do Denního věštce, jen aby si zajistil ještě víc popularity! Podrážděný z vlastních myšlenek a směru, kterým se ubíraly, se rázně zvednul.
"Dobrá," pronesl chladně, "v tom případě není co řešit. Vraťte se do svého obrazu, odcházím!" Snape mávl hůlkou, v jedné ze stěn se vytvořily dveře.
Potter se bez protestů zvedl.
"Na shledanou, pane profesore," rozloučil se a vrátil se na své plátno.
Snape si jen odfrknul a dveře za sebou zabouchl.
***
O tři měsíce později…

Severus za sebou práskl dveřmi tak mocně, že veškerý prach pokrývající plátno jeho obrazu se vzedmul v dusivém oblaku. Trvalo několik minut, než se šedé prachové částečky znovu usadily alespoň natolik, aby viděl metr před sebe a na Pottera uvelebeného v protějším rámu.
Překvapeně povytáhl obočí. Krb a oheň bylo to jediné, co zůstalo stejné. Interiér Nebelvírova obrazu za dobu jeho nepřítomnosti prodělal radikální změny. Pohodlně zařízený obývák nahradila úctyhodná knihovna, za kterou by se nestyděl ani on sám. Regály knih sahaly od podlahy ke stropu a police se pod tíží tolika svazků doslova prohýbaly. Sám Potter se povaloval na jakési lenošce a v pozici pololeže - polosedě si četl. Vedle sebe měl postavenou karafu s vínem tmavě granátového odstínu a z poloviny naplněnou skleničku. Jinak se kolem dokola kupilo několik komínů knih, které buď už přečetl, nebo se je číst chystal - to Severus nevěděl.
"Pottere, já nestačím žasnout," zahájil Snape kousavě, aniž by se obtěžoval pozdravem. "Zemřel jste snad na ránu potloukem do hlavy?"
Potter od rozečtené knihy vzhlédl. "Proč?" podivil se a vypadal překvapeně.
"Neumím si totiž jinak vysvětlit, že byste dobrovolně vyměnil famfrpál za knihu."
"Nevrátil jste se v moc dobré náladě," konstatoval Potter a nezdálo se, že by ho narážka jeho inteligence urazila.
"Vaši potomci nejsou společnost, kterou bych si vybral na trávení věčnosti. Jsou arogantní po vás a žádná pravidla pro ně nejsou dost dobrá!"
"Ano, to máte pravdu," souhlasil Potter pokojně. "Možná by vám náladu zlepšila dobrá kniha a malý drink? Mohu vám nabídnout Brunello Montalcino nebo máte chuť na něco jiného?"
Pobavený úsměv v Potterově tváři Severuse dráždil, ale nahlas přiznat něco takového rozhodně nehodlal. Místo toho se podivoval, tohle nebyl Potter, kterého znával. Z muže naproti němu vyzařovalo sebevědomí a klid, navíc urážky oplácel respektem. V Severusovi zahlodala zvědavost. Najednou zatoužil zjistit, co se s ním stalo a jak žil. Možná, napadlo ho, z něj dokáže vytáhnout pár zajímavých informací…
Rozhodl se. Mladý muž před ním byla výzva a on měl výzvy rád, proto přikývl: "Dám si víno." S těmi slovy vešel do Potterova obrazu.
Prošel se kolem regálů knih a obdivoval množství titulů. S údivem shledal, že tu nechybí ani pěkná řádka knih zabývající se lektvary. Netrvalo dlouho, vybral si jednu z nich a posadil se do nachystaného ušáku. Svazek si položil do klína, natáhl se pro plnou skleničku a přičichl k jejímu obsahu. Přivítala ho pronikavá vůně lesního ovoce, koření a tabáku
"Byl jste tu celou dobu?" prohodil Severus nezávazně, usrkl trochu vína a vychutnával si jeho nasládlou a vyváženou chuť třešní a višní.
"Mám rád klid," odpověděl Potter s očima upřenýma do své knihy. "Pokud vás ale víc než moje pocity zajímá, zda jsme byli omilostněni, tak vás zklamu. Za celou dobu se zde nikdo neukázal," dodal klidně a otočil na další stránku.
Severus přikývl, tohle ho skutečně zajímalo, a byl rád, že se na to nemusel zeptat přímo. Místo toho se tedy zeptal: "Jak jste dosáhl toho, že obraz odráží vaši dětskou podobu?"
Potter si založil knihu prstem a s pobaveným výrazem pohlédl na lektvaristu.
"Možná vám připadám na sedmnáct, ale ve skutečnosti mi je dvacet sedm a jak jste správně zhodnotil, elixír mládí jsem nevynalezl. Tato podoba," Potter se ledabyle dotkl konečky prstů své tváře, "pro mnohé představuje synonymum svobody, i když takhle nejspíš vypadám hlavně proto, že mě mnoho lidí jinak ani nezná."
Snape překvapeně povytáhl obočí, usrkl víno a čekal, jestli Potter bude pokračovat. Nepokračoval, ticho se pomalu prodlužovalo a Severus došel k závěru, že pokud chce ještě něco vědět, musí svého společníka k vyprávění nějak pobídnout.
"Chápu, schoval jste se za kouzlo krásy. Nemohl jste přeci dopustit, aby hrdina vaší velikosti ztratil na dokonalosti." Na jízlivou poznámku mu odpověděl tichý bublavý smích.
"Nevím, zda jste se to doslechl, ale po Bradavicích jsem se chtěl stát bystrozorem. Na školu mě přijali díky mému jménu bez problémů. Zabití Voldemorta v očích většiny profesorů vynahradilo moje chybějící OVCE. Studium mě bavilo a bystrozorské zkoušky jsem zvládl na výbornou. Myslel jsem si, že mi svět leží u nohou a mojí skvělé kariéře nic nebrání. Možná by ze mě i mohl být dobrý bystrozor, ovšem kdyby mi svět doopravdy u nohou neležel. Hledejte zločince, když máte v patách senzacechtivé novináře… Proto jsem se ztratil."
Tentokrát Severusovi stačilo jen povytáhnout obočí a Potter vysvětlil: "Ředitel bystrozorské školy mi nabídl spolupráci a já se stal instruktorem ve výcvikovém táboře hluboko v lesích, kde mě všichni znali pouze pod přezdívkou Hipogryf.
Dál už jen v tichu popíjeli víno a Snape zvažoval, jak dokonale Potter dokázal zmizet z očí veřejnosti, když magie kouzelnického světa přestala zaznamenávat jeho věk a on na obraze zůstal tak, jak si ho lidé pamatovali.
"Pane profesore?" přetrhl Severusovo rozjímání Potter tiše.
"Hmmm…"
"Jsem vám vděčný za všechno, co jste pro mě udělal. Vaše vzpomínky mi tenkrát dokonale otevřely oči a já zjistil, jak strašně málo jsem věděl…"
Snape odtrhl pohled od jiskřivého moku ve své skleničce. Stále ještě napůl ponořený ve svých myšlenkách sledoval, jak víno v pomalých otáčkách víří a zabarvuje stěny skla, ale Potter mluvil o jeho vzpomínkách. Tím si získal Severusovu plnou pozornost.
"Vím, že to není mnoho, ale po Voldemortově smrti jsem očistil vaše jméno a mám pro vás malou pozornost," řekl a sáhl do kapsy svého hábitu.
"Chtěl jsem vám to dát už před lety, ale odmítl jste všechno, co se pojilo s mým jménem…" konstatoval Potter a s nervózním úsměvem položil před lektvaristu na stůl čtvercovou sametovou krabičku černé barvy. Víko zdobil zlatý ozdobný nápis - Za hrdinství. Severus se váhavě natáhl a víko nadzvedl. To co spatřil, mu vyrazilo dech. Uvnitř na stejně černě sametovém polštářku se skvěl Merlinův řád 1. třídy.
Severus poznal v Potterově hlase úsměv. "Teď se o vás píše také v učebnicích a nejen v souvislosti s vašimi lektvarovými objevy." Mladý muž položil svou rozečtenou knihu hřbetem nahoru vedle karafy vína a vstal. Přešel k regálu knih, prošel kolem police s pojednáními o lektvarech a zastavil se. Očima přeběhl po titulech a natáhl se pro objemný svazek s názvem Dějiny čar a kouzel.
"Píše se o vás v kapitole Doba nadvlády temna, Vítězství světla a tady v Členové Fénixova řádu a jejich zásluhy."
Severus ohromeně odložil knihu o lektvarech, kterou doposud nezačal číst, a přijal od svého bývalého studenta tlustý svazek otevřený na příslušných kapitolách, aby tam spatřil jméno Severus Snape napsané hned vedle jmen Albuse Brumbála a Harryho Pottera.
***
Po dalších devíti měsících…

"Král na bé šest." zavelel Snape s výrazem vítěze.
"Věděl jsem, že jste tu rachejtli panu Malfoyovi do kotlíku s nadouvacím lektvarem hodil vy," prohlásil sebejistě a vychutnával si svou převahu nad šachovnicí.
"Ale chyběl vám důkaz…Věž na bé dva."
"Ano, chyběl. Navíc se vás neustále zastával Brumbál," odfrkl lektvarista se vzpomínkou, kolikrát ho jen ředitel přesvědčoval, že tohle nebo tamto by Harry určitě neudělal. Kolikrát se odvolával na jeho matku, jako by se jednalo o Lily a ne jejího syna.
"Král na á pět," vyzval raději bílou figurku a díval se, jak se poslušně přesouvá na příslušné políčko.
"Rovněž jsem vás podezříval z krádeže kůže hřímala a rohu lidožravého dvojrožce. Věděl jsem, že vaše trio něco chystá. Jen jsem si neuměl vysvětlit, jak jste se dokázal vloupat do mých lektvarových zásob."
"To jsem nebyl já, ale Hermiona," oponoval mu mladík pobaveně. "Já měl pouze tou rachejtlí odvést vaši pozornost," vysvětlil a dlouze prozkoumával šachovnici ve snaze objevit něco, co by oddálilo neodkladnou prohru. Nenašel nic a nakonec udělal tah, který Severus čekal - poslal věž na cé dva.
"Slečna Grangerová byla z vašeho ročníku jediná, která měla šanci obejít moje ochrany a zabezpečení," souhlasil Mistr lektvarů zamyšleně. "Mělo mě to napadnout! Věž na há tři."
"Otevření Tajemné komnaty vyžadovalo tvrdá opatření," pokrčil Potter rameny "Vy byste nám ty přísady nedal a my jsme potřebovali mnoholičný lektvar. Nenapadlo nás totiž jiné řešení, jak vytáhnout z Malfoye přiznání, že je Zmijozelův dědic."
Severus se ušklíbl a pobaveně zaznamenal, že to Pottera pobídlo k další obhajobě.
"Nechtěl jsem, aby školu zavřeli. Musel bych se pak vrátit k Dursleyům. No a Lockhart nestál za nic, tudíž jediný dospělý ochotný s námi mluvit byl Hagrid… Král na á dva."
"Poslat děti do hnízda akromantulí považujete za dobrý plán?" nadzvedl lektvarista obočí a bez dlouhého rozvažování poslal věž na há dva.
"Věž vezme věž na há dva. Bylo to hodně dobrodružné," zasmál se Potter.
"Dáma na cé osm. Co mě stálo úsilí, abyste přežil!" zavrtěl hlavou lektvarista, jako by stále nevěřil, že se chlapec, kterého celý život chránil, i přes svou nepřetržitou snahu se někde zabít, přece jen dožil vysokého věku.
"Chcete hrát do úplného konce, nebo jako pravý Nebelvír uznáte porážku už teď?" zeptal se muž a v očích mu plálo.
"Prohrál jsem," uznal Potter neochotně a Severus se díval, jak jeho bílá dáma stíná černému králi hlavu.
Lektvarista jim oběma nalil z karafy víno - tentokrát bílé. Pak krátkým švihnutím hůlky postavil figurky znovu na šachovnici. "Jste připraven na odvetu?"
"A nechcete si zahrát něco jiného?" zasténal Nebelvír a za prohru se odměnil vyprázdněním své skleničky.
"Tchoříčky nebo řechavého Petra s vámi hrát nebudu!" Severus se znechuceně zašklebil jen představou té dětské hry. "A nedělat nic… na to je věčnost příliš dlouhá," upozornil, narovnal si záda a provokativně dodal: "Ale možná se mi povedlo našeho hrdinského Nebelvíra zastrašit natolik…"
"Dobrá, dobrá!" přerušil ho mladík a v očích mu vesele zablesklo. "Jak může hrdinský Nebelvír odolat tak zmijozelské výzvě a nevrhnout se po hlavě do jisté prohry?"
"Nejste až tak špatný soupeř, Pottere," prohlásil Snape pobaveně. "Pokud to tentokrát neuspěcháte, máte šanci. Ale protože jste tentokrát zase prohrál, připomíná mi to, že mi dlužíte osvětlení z dalších záhad vašeho divokého dětství… Co třeba útěk Siriuse Blacka a jeho zázračný únik polibku mozkomora?"
Potter si lokl ze skleničky. S odpovědí si dával načas a dlouho víno převaloval na jazyku.
"Jak jistě správně tušíte, pomohl jsem mu já s Hermionou," řekl pomalu a znovu se napil. "Hermiona měla od ministerstva půjčený obraceč času a Brumbál nám doporučil tři obrátky. Stačilo pak jít po svých stopách a nikomu se neukázat. Věděli jsme, kde kdo je a co udělá, proto se nám podařilo odvést Hagridova Klofana dřív, než ho stačil Macnair utratit… Byl to dost bláznivý den, tenkrát jsem poprvé vyčaroval fyzického patrona a dokázal zahnat stovku mozkomorů. Nezachránil jsem jen Siriuse, ale i sám sebe."
Potter se odmlčel.
Severus si na toho patrona pamatoval, jako by se to stalo včera a ne před několika desítkami let. Obdivoval to impozantní kouzlo, ale ten den se mu do vzpomínek zapsal něčím jiným. Měl získat Merlinův řád a dojít pomsty. Místo toho si pamatoval na vztek tak strašný, že ztrácel kontrolu sám nad sebou. Těch dvacet čtyři hodin se suverénně řadilo do první desítky jeho nejhorších.
"A jak jste Blacka dostali z astronomické věže?" zeptal se a napil se vína, aby spláchl pachuť Brumbálovy zrady, kterou ještě pořád cítil.
"Klofana jsme dali Siriusovi a on na něm odletěl někam do tropických oblastí. Kam přesně, jsem se nikdy nedozvěděl. My s Hermionou jsme se museli pak rychle vrátit a nechat se od ředitele zamknout na ošetřovně."
"Mám dojem, že kdykoli jsem vás podezíral z nějaké nepravosti, mé mínění bylo správné," pronesl s jistým uspokojením člověka, kterému se v podobě pravdy dostalo alespoň malé satisfakce.
"Dáte tentokrát opět přednost bílým, nebo chcete černé?" zeptal se Harry, aby odvedl pozornost jiným směrem.
"Bílé," rozhodl se Severus a vyslal svého pěšce vpřed.
Fénix na obraze zatrylkoval, ozvalo se cvaknutí. Dvojí agent i instruktor mladých bystrozorů - oba zvyklí být ve střehu, zpozorněli. Pohlédli na sebe a jen jediné přikývnutí prozradilo, že mezi těma dvěma proběhl nějaký druh mimosmyslové komunikace.
Obraz se začal se skřípěním nepoužívaných pantů odklápět. Šachy i víno ze stolu zmizely tak rychle a dokonale, až se zdálo, že tam ani nic takového nikdy nebylo. Pozadí dvou proti sobě opřených obrazů zčernalo a kouzelníci na nich jako dva odvěcí rivalové stáli s napřaženými hůlkami. Snape se ve svém rámu tyčil v plné výšce, plášť kolem něj vlál a jeho ledový hlas malým prostorem zněl jako práskání bičem. "…jste arogantní jako váš otec. Také se tak předváděl, jen aby získal trochu pozornosti a nezáleželo mu na nikom a na ničem!"
Potter se zaťatou pěstí a bradou bojovně vystrčenou vpřed však v hádce nemínil zůstat pozadu: "Nešpiňte jméno mého otce! On se nikdy nepředváděl, byl to statečný muž, který se nebál obětovat svůj život v boji proti Voldemortovi!"
Ředitelka s roztrpčeným výrazem stanula na prahu, ale dovnitř už nevstoupila. Místo toho si rozzlobeně složila ruce na prsou.
"Pánové, dokud neuzavřete alespoň příměří, nechám vás tady! Zdá se, že rok na vyjasnění vašich postojů pro vás nebyl dostatečně dlouhý. Klidně počkám o rok déle! A věřte tomu nebo ne, pokud vaše hádky budou pokračovat i nadále, klidně vás odtud může vyndat až další ředitel!" prohlásila autoritativně a obraz fénixe za sebou opět neprodyšně zacvakla.
"Pane profesore, vás by klidně mohli přijmout do ochotnického divadla," zasmál se pobaveně Potter.
"Dovolte, Pottere, abych vám stejnou poklonu vrátil," ušklíbl se Severus, "nebudeme se ale zdržovat malichernostmi, pokud mi má paměť slouží dobře, máme rozehranou novou partii," řekl a vrátil svému obrazu podobu, kterou mu dal před rokem Potter. Počkal až Nebelvír udělá to samé a vstoupil do jeho obrazu. Posadil se do svého ušáku, natáhl se pro svou skleničku vína a napil se.
"Tak už, Pottere, hrajte, víte snad, že jste na tahu!" zavrčel podrážděně, když mladík první tah na jeho vkus zvažoval příliš dlouho.
"Nespěchejte na mě tolik! Říkal jste, přeci, že pokud to tentokrát neuspěchám, mám šanci na výhru," odbyl ho drze Nebelvír, ale polohu, na kterou se má jeho první figurka přesunout, konečně udal.
KONEC

Pokud nechcete psát komentář a povídka se Vám líbila, klepněte mi, prosím, na hvězdičky :) Děkuju ♥
 

29 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Efox Efox | 26. ledna 2013 v 23:44 | Reagovat

Nevím, zda má ještě smysl tu psát komentář, ale povídka se mi moc líbila. Velmi originální! :)

2 Efox Efox | 26. ledna 2013 v 23:45 | Reagovat

[1]: Uf, pardon. Teď jsem si uvědomila, že jsem na "novém" blogu, jinak mám otevřeno spousty stránek. Prostě se nedopatřením stalo, že jsem měla v hlavě, že je to déle napsaná povídka, než jsem si uvědomila, že ne. Samozřejmě, že má smysl reagovat! :D Bože, to je trapas :)

3 cim cim | Web | 27. ledna 2013 v 10:26 | Reagovat

[1]:[2]:Efox: ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost :-) vždycky mě moc potěší, když se někomu moje dílo líbí. A trapas? V pohodě ;-) vlastně si tvého komentáře vážím ještě víc, protože ke starým povídkám se píšou komentáře mnohem míň, takže díky, že ti tato povídka za to stála :-)

4 lady corten lady corten | Web | 28. ledna 2013 v 13:12 | Reagovat

Užasná jednorázovka a dokonalý nápad. Severus a Harry byli dokanalý, hlavně na závěr. :-D Jsem moc ráda, že si něco dalšího napsala. Plánuješ nějaký další projekt? Jsem moc zvědavá, viď?
PS: problém na mích stránkách s komentáři vyřešen, vše je opět vidět, omlouvám se, nevšimla jsem si že se to celé rozsypalo.

5 cim cim | Web | 28. ledna 2013 v 21:57 | Reagovat

[4]:lady corten: Moc ti děkuju za pochvalu :-) jsem moc ráda, že se ti povídka líbila.
A k tvojí otázce - popravdě nad něčím přemýšlím, ale zatím jsem na začátku ;-)
PS: Jdu tvé stránky zkontrolovat :-D

6 Flóra Flóra | Web | 1. června 2013 v 21:25 | Reagovat

Velice povedená povídka. Byla zatím nejlepší jakou jsem kdy četla:D :-D

7 cim cim | 2. června 2013 v 23:20 | Reagovat

[6]:Flóra: ♥ Děkuju ti za pochvalu :-) :-)

8 :D :D | 15. února 2015 v 21:01 | Reagovat

Úžasná povídka :-)  :-)  :-)

9 cim cim | 20. února 2015 v 22:16 | Reagovat

[8]: Jé :)děkuju, mám radost, že se ti líbila :-)

10 Vai Vai | 23. srpna 2017 v 16:50 | Reagovat

Tak to je sranda.... výborně se bavím u tvých povídek.

11 cim cim | 24. srpna 2017 v 10:18 | Reagovat

[10]: Děkuju, moc mě těší, že se bavíš :-) A děkuju dvakrát, moc často ke starým povídkám lidi komentáře nepíšou, takže si tvých komentářů vážím o to víc :-)

12 Inka Inka | E-mail | 29. září 2017 v 19:03 | Reagovat

Milá poviedka, konečne po dlhom čase niečo neslash, už som ani neverila, že ešte nejakú takú stránku objavím. Pekne a humorne si to napísala. Ja by som to určite rozsentimentálnila, ako sa poznám, ale ty si do toho dala všetko, čo k tomu patrí. Idem lúskať, čo ešte na stránkach nájdem. :-)

13 cim cim | 2. října 2017 v 19:53 | Reagovat

[12]: :-) Děkuju za pochvalu. A nechceš také něco napsat? Kdyby se našel ještě jeden autor, nezelo by to tu takovou prázdnotou ;-)

14 Inka Inka | E-mail | 2. října 2017 v 21:40 | Reagovat

[13]: No, to by asi nedopadlo dobre. Hoci som viac ráz uvažovala, sú určité bariéry, ktoré mi neumožňujú písať fanfiction zo sveta HP. Takže celkový výsledok by za veľa nestál. Skôr je škoda, že mnohí, ktorí začali písať, sa úplne odmlčali a mnoho dobrých vecí je nedokončených. Ale aj o tom je život.

15 cim cim | 3. října 2017 v 0:29 | Reagovat

[14]: Jde jen o začátek a můžeš psát o čem chceš, je to jedno. Navíc to nemusí být ani dlouhý, a když se ti to nebude líbit, publikovat to nemusíš ;-) Popřemýšlej, místa je tu dost :-)
A máš pravdu taky mám rozečtených pár povídek, ke kerým by se mi pokračování moc líbilo :-)

16 Inka Inka | E-mail | 3. října 2017 v 16:21 | Reagovat

[15]: No, pouvažujem o tom. Vďaka za povzbudenie. :-) A čo rada čítaš, máš nejaké dobré tipy na poviedky nonslash?

17 cim cim | 5. října 2017 v 1:14 | Reagovat

[16]:Oblíbila jsem si In Care Of, Rok jako žáný jiný i jeho pokračování, Vynucená doznání,nebo třeba Prasklinka v čase - což sice slash je, ale spíš až v druhém díle - Severus s Harrym jako děti se mi moc líbili :-) No možná kdybych zapátrala v paměti, tak bych si na něco ještě vzpomněla, ale těch neslash SS a HP v hlavní roli je asi míň.

18 Inka Inka | E-mail | 5. října 2017 v 16:55 | Reagovat

[17]:In care of je super, škoda, že nie je preložené aj to voľné pokračovanie Tightrope. Ale inak sú to výborné poviedky.

19 cim cim | 7. října 2017 v 21:08 | Reagovat

[18]:  In Care Of není přeložené celé asi proto, že povídka není dopsaná

20 Inka Inka | E-mail | 9. října 2017 v 10:49 | Reagovat

Zaujímavé, že mnoho práve tých kvalitne napísaných neslashov nie je dokončených. Autori to skrátka vzdajú, ktovie, čím to je. :(

21 cim cim | 10. října 2017 v 1:44 | Reagovat

[20]: Ono to bude tím, že psát je dřina, a když vyprchá prvotní nadšní a dojdou nápady, tak prostě končí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama